(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
Francois VillonNÁŘEK KRÁSNÉ ZBROJÍŘKY(XLVII-LVI) Tak taky stará zbrojmistrová na krutý úděl žehrá v pláči a přeje si být mladá znova, vždy jedním směrem hovor stáčí: „Ty stáří zlé, ty tlamo dračí, proč jsi mě pozřelo tak brzy? Proč nevezmu si život radši? Nic netěší a všecko mrzí. Tatam je moc, co měla jsem pro krásu, svůdnost, pohled sladký jak nad kupcem, tak nad knězem: byl každý mužský na mě krátký, rád zlatku dal, a nechtěl zpátky, i když mu zítra bylo těžce. Já potom dala za ty zlatky, co dneska ani vandrák nechce. Co mužských jsem jen vyhodila — kdo by tu hloupost řekl do mě! To pro jednoho přetrhdíla, co dostal všecko, nač si vzpomněl. Ten chlap se se mnou pane poměl! Z lásky jsem chtěla všecko dát. A on mě bil. V mém vlastním domě. Pro prachy jenom měl mě rád. Jak začal mlátit, neměl cit, a stejně jsem ho ráda měla; ať se mnou uměl zatočit, jak řek, že v líbání jsem skvělá, hned na rány jsem zapomněla. Proutník byl, po krk v nemocích a já pak ... Sbohem, kráso těla! Zůstává ostuda a hřích. Je nebožtík už třicet let, já zbyla, bába neduživá. Když člověk podívá se zpět, co bylo a co z toho zbývá, jak příroda je proměnlivá v nádheře ženské nahoty — vysušená jsem, bídná, křivá — zmocňují se mě mrákoty. Kde je to hladké čelo jasné, hedvábné řasy, plavé vlasy, kde oči jiskrné a krásné — já na ně mužské získala si —, kde ouška růžovoučké krásy, kde nosík, velký akorát? Kam důlek v bradě zmizel asi? Rty nachovější nad šarlat? Kde jsou má skvostná ramena, mé útlé paže, ručka bílá, droboučká ňadra vzpřímená, tak bujará, jak kdyby byla jen pro hry milostného díla; kde křivka boků přesladká a stehna, kde se usadila maličká moje zahrádka? Zvrásnělo čelo, vlasy zšedly, oči jsou zhaslé oči báby, ty oči, které tak si vedly, že každý muž byl na ně slabý; nos taky přišel o půvaby a uši, pro ty nemám jména; obličej scvrklý je a chabý, rty zplihlé, brada znetvořená. Tak to je lidské krásy cena! Zvetšely paže, zvadly dlaně, ramena jsou zle nahrbená, prsa teď visí utahaně a boky — hnus se dívat na ně; a stehna, Pánbůh polituj, jsou jak dvě jitrnice v krámě. A moje zahrádka? No fuj! Chcem — babky — vrátit dobré časy, když u krbu si hřejem těla a jedna druhé naříká si, jak stará je a osamělá; dřív každá vlastní oheň měla, ten zhas, teď si jen záda hřeje. A přece bývala tak skvělá! Tak se to na tom světě děje." |
Villon [čti vijon] Francois, narozen mezi 1429 a 1432 - 1463, vl.jm. Francois de Montcorbier, zvaný Des Loges, francouzský básník.
Stará středověká témata milostné, kurtoazní, satirické a ironické žákovské poezie naplňoval smyslovým přístupem ke konkrétní skutečnosti a individuální zkušenosti. Jeho poezie vyniká výrazným smyslem pro antitezi. Touhou po plném citovém životě stojí na prahu renesance. Česky v překladech např. J. O. Fischera a J. Loukotkové Malý testament, Velká závět, Já, Francois Villon, Velký testament.
Od antiky vedla moje cesta k Villonovi.
Čtrnáct set šestapadesát jsem já, žák Villon František, rozhodl o všem vyžádat, co napsal jsem kdy a co řek, veřejný jasný posudek . . .
To je začátek Villonova Odkazu, s nímž jsem se poprvé setkala na střední škole. Samozřejmé česky, protože stará francouzština, kterou byl napsán (a máme ji v titulku), je dnes problémem i pro Francouze, natož pro středoškoláky v Československu. Villonova poezie mě uchvátila, okouzlila. Jednak její náplň, jednak atmosféra, hluboká lidská pravdivost. Řekla bych, že je syntézou tragiky a sžíravého výsměchu. S francouzským originálem Villonových veršů mé seznámil profesor František Pelikán. Daroval mi jednou útlou knížečku Velkého testamentu. Byla jsem dojata, v rozpacích, a řekla jsem — já z toho jednou něco udělám, pane profesore. Slib jsem dodržela.
Do češtiny jsem přebásnila celé Villonovo dílo, něco přes tři tisíce veršů, a také i sem o jeho osobnosti napsala román Navzdory básník zpívá. Psala jsem ho tři roky. Začala jsem, když se mi mělo narodit dítě, skončila, když dcera byla dvouletá. Je to můj nejúspěšnější román, vyšel v mnoha vydáních a čtenářský zájem o něj neutuchá. V době prvního vydání mi bylo čtyřiatřicet let. Určitě nejkrásnější doba mého života, kdy je žena už zralá, ale ještě mladá, kdy ženská krása je nejvoňavěji rozkvetlá. Pro mne ta léta byla ještě korunována úspěchem z práce.
I Román o Villonovi mě v podstatě přivedl k soustavné překladatelské práci. Jednotlivé kapitoly byly totiž doloženy výňatky z jeho díla a já tehdy měla k dispozici přebásnění Otokara Fischera, Pavla Eisnera anebo vůbec nic. Ty dva překladatelské rukopisy byly velice rozdílné, ba protipolné, a měla jsem k nim přistoupit ještě já. Uvědomila jsem si, že mít v textu tři překladatelské styly je nežádoucí, protože to pohled na básníka tříští, obraz jeho tvorby není jednotný. Tak jsem si vzala první verš Malého testamentu a „sjela" to celé.
V minulém roce vyšlo mé kompletní přebásnění Villona pod názvem Šibeničník, Jsou tam i všechny Balady v žargonu. Poprvé jsem ze sedmi vydaných balad, jejichž starofrancouzské originály jsem získala v univerzitní knihovně, přeložila pět. To byl rok 1956. Pro Lyru pragensis jsem zhruba před sedmi lety přebásňovala balady, jež nejsou ani ve Velkém, ani v Malém testamentu. To jsem dopracovala zbývající dvě. Byla jsem už o mnoho let starší, o pětadvacet, tedy vlastně o jednu generaci, takže jsem víc rozumu pobrala, víc života poznala a víc smělosti nabyla. Přeložila jsem je opravdu „od podlahy". Když přišli z Československého spisovatele s návrhem na kompletního Villona, dověděla jsem se, že balad v žargonu je jedenáct. Ty čtyři poslední byly nejtěžší. Na těch jsem si zase o pár let zralejší „smlsla", ale přebásnila znovu i všechny ostatní. Myslím, že žargonové balady jsou vůbec nejlepší, co jsem kdy v životě přeložila a asi vůbec udělala.
Při práci jsem si uvědomila, co čeština dokáže! Balady v žargonu jsou v evropských jazycích vlastně nepřeložitelné. Pokud se nepřevedou do historického jazyka, jak to nyní udělali Maďaři, když přeložili Villona do mluvy 17. století, takže dnes tomu překladu stejně nikdo nerozumí. Je pravda, že ani tehdejší balady ve francouzském žargonu nebyly zcela srozumitelné, jenže to mělo svůj účel. To byl zlodějský argot a nebylo radno, aby tomu někdo rozuměl.
A například Němci — a že je to jazyk velkých básníků — nemají přebásněného Villona, pouze variaci na jeho téma, protože bohatost těch veršů prostě neobsáhnou. A já znovu poznala, jak je čeština báječná! Jaká je to řeči! Neuchopitelná, neuvěřitelná, která dokáže všechno na světě: slovní hříčky, každou melodií verše, každý záchvěv nálady, jenž je v jedné polovině strofy jiný než v druhé. Ta obrovská stručnost, ta košatost! Inu, jak se to někdy povede. Práce — radost.
Někdy se lidé ptají, proč vlastně nový překlad. Fischerův výbor byl vynikající, Eisnerův se mi líbil už méně. Jenže, víte, nové přebásnění nevzniká proto, aby předčilo minulé, ale proto, že se vyvíjí jazyk, řeč, ale i myšlení a — říkejme tomu tak — morálka lidí. Takže co Fischer decentně obcházel, mohla jsem já už říci naplno, nebo jako to vyjádřil jeden můj kolega — rovnou šlápnout do emailu. Že to bylo namístě, to mi potvrdily desítky dopisů i ústních vyznání, z nichž jedno mé potěšilo nejvíc. To když mi jeden soused v chalupě v Jizerských horách řekl, že nezná vůbec poezii, ale diky Villonovi poznal, že se dá(!) číst. Udělal nám radost. Tedy mně — i Františkovi..
