(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
Michal HoráčekVillonská balada Françoisi VillonoviSchytal jsem, Mistře, rány pěstí. Usínal blízko mrákotám, někdy i v keřích na předměstí. Zřídka tam zavál parfém dam, Víc než to. Byl tam, přísahám, puch, před nímž není úniku, Smál se tomu - díky vám. Jsem za to vděčný, básníku. Vzdal jsem se štěstí pro neštěstí, propadal svůdným chimérám, hledal jsem cestu, našel scestí... Ale už dávno neskuhrám. Lásku a hazard v srdci mám - nic nechci dělat ze zvyku, To jste mi nabíd. To si dám. Jsem za to vděčný, básníku. Hráči je nejlíp na rozcestí, Když jsem se ohlíd, byl jste tam. Cesty jsou nové ratolesti stromu, jenž roste Bůh ví kam... Bůh to ví. Já se věčné ptám. Čím bych byl bez otazníků? Vy jste mě učil všem těm hrám... Jsem za to vděčný, básníku. Pošeptal jste mi tolik zvěstí... Jedna má sílu výkřiku: Nic nelze poznat bez bolesti! Za to jsem vděčný, básníku. |
Zkoušel jste mu (zesnulému Ladislav „Denis" Vereckému) zavolat na číslo, které máte stále, jak vím, uložené v mobilu?
Ne, nejsem úplný blázen. Ale měli jsme spolu otevřenou věc. Chci zkusit napsat villonské balady. Ve většině jazyků, co znám, to skoro nejde. Ale v češtině, která je tak pestrá, to chci zkusit. Říkám mu: „Doktore, musíte mi pomoct." A on: „To nedělejte, to nedokážete, má to příliš formálních omezení a forma nesmí mrtit obsah." Postavil jsem si hlavu a chtěl mu zavolat, že už mám první kousky. A už to nikdy nemůžu udělat.
Já mu na to číslo zavolala. A víte, co se ozvalo? Zavolejte později. Byl to zvláštní pocit.
A možná velká pravda pro lidi, kteří věří, že všechno není jenom hmota. Jako by kdosi chtěl sdělit: Však ještě bude příležitost, jenom vám neřekneme kdy. To je skvělé, že jste zavolala. A poslyšte, není tohle nápad? Nápad na baladu? Zavolejte později... Bomba.
Uložil jste zatím balady k ledu?
Ne, pokračuju, protože Denis se mi dívá přes rameno a říká: „Já jsem tvrdil, že to nedokážete, ale já jsem vás jen heftoval, protože jsem věděl, že o to víc se na to vrhnete." Takže píšu.
Máte pro psaní nějaký rituál?
O tomhle vím jen jedno. Že člověk, který něco takového dělá, je sobec. Soustředí se pouze na to, aby myšlenku, která se jen tak tetelí, zkrotil do slov a zároveň jí ponechal to tetelení. Opanuje ho to natolik, že se tomu podřídí a nevšímá si lidí okolo, protože se věnuje tetelení nějakých slov. A čím je člověk starší, děti jsou odrostlé a biologické povinnosti splněny, tím se stává ještě sobečtějším. Je těžké s ním žít, to připouštím.
Takže když jsem šla na schůzku s vámi a viděla vás z dálky, jak kouříte a zamyšleně chodíte do kruhu, tak jste myslel na baladu.
Ano: Dělám to nepřetržitě, a když mě něco napadne, tak se to snažím zapamatovat.
A jak se vám to povede zapamatovat?
Před mnoha lety jsem dělal rozhovor se spisovatelem Roaldem Dahlem a ptal se ho, co dělá, když „to" přijde. Říkal, že to je vzácné, protože ho málokdy něco napadá, ale jednou takhle jel, měl zaprášené auto a najednou ho napadlo: Chlapec a továrna na čokoládu. Neměl tužku, tak zastavil a na kapotu svého zaprášeného jaguára napsal prstem: Charlie and the Chocolate Factory. A pak napsal svou nejslavnější knížku. Vidíte, jak je čeština krásná, nápad člověka napadá, to si nenaplánujete, nepomůže tomu kafe ani droga, a když to přijde, tak se to nesmí zahodit. Mimochodem balada má dvacet osm řádek, půlka se jí vejde na obyčejnou účtenku, kterou máte po ruce.
Píšete si rukou?
Zásadně. Nejhezčí je se něčeho, na čem vám záleží, dotýkat. Počítač je stroj, ale tužka, která zanechává stopu na papíru, je nenahraditelná.
Rozhovor vedla Martina Riebauerová
