(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
François Villon |
Ať odpustky smíš prodávat, falešných kostek hráč buď smělý, padělej mince, až tě kat ponoří za trest v olej vřelý, buď křivý svědek podezřelý, vloupej se bližním do čtyř stěn — kam přijde výdělek tvůj celý? do výčepů a holkám jen! Tout aux tavernes et aux filles Tluč buben, básni, lez jak had, spolči se chytře s vyvrheli, i s herci můžeš blázna hrát, až diváci by oněměli, pěj po kostelích o neděli, ber podíl z podlých zlodějen — kam se ti prachy poztrácely? Do výčepů a holkám jen! Když ke zlu otočíš se vzad a zoráš lán a koupíš včely, hledíš si koníren a stád — rukopis máš-li neumělý — dost vyděláš, i na jeteli. Až prodáš konopí a len — kam zmizí výtěžek tvůj skvělý? Do výčepů a holkám jen! Šaty, co druzí záviděli, pláště a límce, vše dáš v plen, i nové boty pod postelí, do výčepů a holkám jen! |
BALADA MRAVOUČNÁ Ať falešně znáš v kostky hráti či odpustky-li prodáváš, znej lhát a křivě přísahati, v šejdířů oleji se smaž, padělej minci, špatně važ či lupičem bud sakramentským — kam děje se, co vyděláš? Všechno jen do putyk a ženským! Frašky a kouzla zdáš se znáti, v kuželky hřej a mariáš, hrej na cimbál, uč rýmovati, na flétnu pískej, dardu maž; snad vandrovati s kumštem znáš, ať laickým či náboženským — tak se jen přiznej, kam to dáš? Všechno jen do putyk a ženským! Těm svinstvům chceš se vyhýbati? Tak půdu vzdělávat se snaž a koně uč se zapřahati, ač studovat-li nehodláš. Však ti to stačí, uhlídáš. Ale kam dáváš groše — ven s tím! -, co v konopí si naděláš? Všechno jen do putyk a ženským! Co parády a botek máš, co šatů s švihem cizozemským, jdi promazat, ať nastrkáš všechno jen do putyk a ženským! (přeložil Otokar Fischer) |
Villon [čti vijon] Francois, narozen mezi 1429 a 1432 - 1463, vl.jm. Francois de Montcorbier, zvaný Des Loges, francouzský básník.
Stará středověká témata milostné, kurtoazní, satirické a ironické žákovské poezie naplňoval smyslovým přístupem ke konkrétní skutečnosti a individuální zkušenosti. Jeho poezie vyniká výrazným smyslem pro antitezi. Touhou po plném citovém životě stojí na prahu renesance. Česky v překladech např. J. O. Fischera a J. Loukotkové Malý testament, Velká závět, Já, Francois Villon, Velký testament.
Od antiky vedla moje cesta k Villonovi.
Čtrnáct set šestapadesát jsem já, žák Villon František, rozhodl o všem vyžádat, co napsal jsem kdy a co řek, veřejný jasný posudek . . .
To je začátek Villonova Odkazu, s nímž jsem se poprvé setkala na střední škole. Samozřejmé česky, protože stará francouzština, kterou byl napsán (a máme ji v titulku), je dnes problémem i pro Francouze, natož pro středoškoláky v Československu. Villonova poezie mě uchvátila, okouzlila. Jednak její náplň, jednak atmosféra, hluboká lidská pravdivost. Řekla bych, že je syntézou tragiky a sžíravého výsměchu. S francouzským originálem Villonových veršů mé seznámil profesor František Pelikán. Daroval mi jednou útlou knížečku Velkého testamentu. Byla jsem dojata, v rozpacích, a řekla jsem — já z toho jednou něco udělám, pane profesore. Slib jsem dodržela.
Do češtiny jsem přebásnila celé Villonovo dílo, něco přes tři tisíce veršů, a také i sem o jeho osobnosti napsala román Navzdory básník zpívá. Psala jsem ho tři roky. Začala jsem, když se mi mělo narodit dítě, skončila, když dcera byla dvouletá. Je to můj nejúspěšnější román, vyšel v mnoha vydáních a čtenářský zájem o něj neutuchá. V době prvního vydání mi bylo čtyřiatřicet let. Určitě nejkrásnější doba mého života, kdy je žena už zralá, ale ještě mladá, kdy ženská krása je nejvoňavěji rozkvetlá. Pro mne ta léta byla ještě korunována úspěchem z práce.
I Román o Villonovi mě v podstatě přivedl k soustavné překladatelské práci. Jednotlivé kapitoly byly totiž doloženy výňatky z jeho díla a já tehdy měla k dispozici přebásnění Otokara Fischera, Pavla Eisnera anebo vůbec nic. Ty dva překladatelské rukopisy byly velice rozdílné, ba protipolné, a měla jsem k nim přistoupit ještě já. Uvědomila jsem si, že mít v textu tři překladatelské styly je nežádoucí, protože to pohled na básníka tříští, obraz jeho tvorby není jednotný. Tak jsem si vzala první verš Malého testamentu a „sjela" to celé.
V minulém roce vyšlo mé kompletní přebásnění Villona pod názvem Šibeničník, Jsou tam i všechny Balady v žargonu. Poprvé jsem ze sedmi vydaných balad, jejichž starofrancouzské originály jsem získala v univerzitní knihovně, přeložila pět. To byl rok 1956. Pro Lyru pragensis jsem zhruba před sedmi lety přebásňovala balady, jež nejsou ani ve Velkém, ani v Malém testamentu. To jsem dopracovala zbývající dvě. Byla jsem už o mnoho let starší, o pětadvacet, tedy vlastně o jednu generaci, takže jsem víc rozumu pobrala, víc života poznala a víc smělosti nabyla. Přeložila jsem je opravdu „od podlahy". Když přišli z Československého spisovatele s návrhem na kompletního Villona, dověděla jsem se, že balad v žargonu je jedenáct. Ty čtyři poslední byly nejtěžší. Na těch jsem si zase o pár let zralejší „smlsla", ale přebásnila znovu i všechny ostatní. Myslím, že žargonové balady jsou vůbec nejlepší, co jsem kdy v životě přeložila a asi vůbec udělala.
Při práci jsem si uvědomila, co čeština dokáže! Balady v žargonu jsou v evropských jazycích vlastně nepřeložitelné. Pokud se nepřevedou do historického jazyka, jak to nyní udělali Maďaři, když přeložili Villona do mluvy 17. století, takže dnes tomu překladu stejně nikdo nerozumí. Je pravda, že ani tehdejší balady ve francouzském žargonu nebyly zcela srozumitelné, jenže to mělo svůj účel. To byl zlodějský argot a nebylo radno, aby tomu někdo rozuměl.
A například Němci — a že je to jazyk velkých básníků — nemají přebásněného Villona, pouze variaci na jeho téma, protože bohatost těch veršů prostě neobsáhnou. A já znovu poznala, jak je čeština báječná! Jaká je to řeči! Neuchopitelná, neuvěřitelná, která dokáže všechno na světě: slovní hříčky, každou melodií verše, každý záchvěv nálady, jenž je v jedné polovině strofy jiný než v druhé. Ta obrovská stručnost, ta košatost! Inu, jak se to někdy povede. Práce — radost.
Někdy se lidé ptají, proč vlastně nový překlad. Fischerův výbor byl vynikající, Eisnerův se mi líbil už méně. Jenže, víte, nové přebásnění nevzniká proto, aby předčilo minulé, ale proto, že se vyvíjí jazyk, řeč, ale i myšlení a — říkejme tomu tak — morálka lidí. Takže co Fischer decentně obcházel, mohla jsem já už říci naplno, nebo jako to vyjádřil jeden můj kolega — rovnou šlápnout do emailu. Že to bylo namístě, to mi potvrdily desítky dopisů i ústních vyznání, z nichž jedno mé potěšilo nejvíc. To když mi jeden soused v chalupě v Jizerských horách řekl, že nezná vůbec poezii, ale diky Villonovi poznal, že se dá(!) číst. Udělal nám radost. Tedy mně — i Františkovi..
