modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Vilém Závada

Zvony


Už mi zvony vyzvánějí
umíráčkem truchlivým,
ze spaní mě probouzejí,
když na márách trouchnivím.

Že ty zvony nezvonily
na všech věžích vášnivě,
z dřímoty mě nebudily,
dokud jsem byl na živě.
Z výboru Jeden život (Klub přátel poezie 1962)
 

Vilém Závada

VILÉM ZÁVADA

„Básník českého charakteru", řečeno podtitulem Petrmichlovy monografie o něm, „černý vzadu", původem „z černé ohňové země" ostravské, jak charakterizoval sám sebe, Vilém Závada se nenarodil „pod dlanitým listem révy", ani ho „nezkolébávalo do snů dvojí krásně tmavomodré moře"; žil tvrdé mládí bez otce hutníka z Vítkovic, jehož mu vzala první světová válka a po němž pak celý život teskní, a neuměl se nikdy přenášet přes životní překážky a tvůrčí problémy s motýlí lehkostí nebo s dravou energií některých svých generačních druhů, a přece odmítl „býti smutným pěvcem světobolu", zůstávaje stále obyčejným člověkem, dělnickým synkem z Ostravska. Ostravsko s pyramidami odvalů od šachet, s oblaky kouře, s věčnými ohni v oprámech a s lidmi s duší žhavou je trvalou krajinou jeho poezie. Básníkova obraznost je mnohonásobně zakotvena v rodném kraji, také svou práci chápe básník jako dolování. Třebaže Závadová poezie i poetika procházela značným vývojem (začátkem třicátých let básník do svého verše transponoval únavu a beznaděj bídy těžkou popisností a prozaizací, ale toto stadium pak překonal), Závada vždy vycházel z přesvědčení, že „samozřejmost je... znakem nejvyššího umění" a že „obraz světa třeba vidět v celé jeho složitosti a nikdy jenom jeho růžovou líc a nikdy ne jenom jeho černý rub" i že „umění je bez konce" a že „má před sebou stále veliké perspektivy".

V polovině padesátých let se zdálo, že vývoj básníka, který se dotvořil nerudovské prostoty, je už uzavřen; pak však přišly básně nového dechu a rozměru, spiritualizujícím tendencím odpověděl básník na vysoké básnické úrovni knihou statečného překonávání slabosti a smrti Na prahu a pak prozatím poslední básnickou sbírkou vydal jednu z nejlepších knih poezie sedmdesátých let. Významnou součástí Závadová básnického díla jsou překlady, neméně důležitá je i autorova esejistika, z níž knižně vyšla jen Krajina a lidé mého srdce (1975) a před tímto výborem studie Za Otokarem Březinou (1929) a Václav Šolc, básník Prvosenek (1938). V padesátých letech psal Závada také verše pro děti.

Narozen 22/5 1905 v Ostravě-Hrabové (tehdy byla ještě básníkova rodná dědina samostatná obec na pomezí průmyslové a zemědělské krajiny) vystudoval gymnázium v Ostravě (1923) a filozofickou fakultu pražské univerzity (1927), kde také obhájil disertační práci o V. Šolcovi (PhDr 1931).

Od roku 1927 pracoval v nakladatelství Aventinum a redigoval jeho časopis Rozpravy Aventina, roku 1932 přešel do nakladatelství Melantrich a stal se redaktorem kulturní rubriky deníku A-Zet, v letech 1933-1937 se podílel též na redakci melantrišských Listů pro umění a literaturu. Práce v novinách neodpovídala dispozicím jeho povahy, a tak roku 1937 básník odešel jako výpomocná vědecká síla do Národní a univerzitní knihovny, kde se roku 1948 stal ředitelem, po roce se však funkce vzdal, žil jako volný spisovatel, pak vedl ve Svazu československých spisovatelů oddělení začínajících autorů a zastával místo tajemníka, v roce 1954 se vrátil do knihovny jako řadový pracovník, 1958 byl znovu jmenován ředitelem a za necelé dva roky znovu „uprchl" do sekretariátu spisovatelského svazu, kde pracoval až do odchodu na odpočinek (1965). I pak zastával některé významné funkce, například v Českém literárním fondu. Už v padesátých letech byl jmenován zasloužilým umělcem, 1966 umělcem národním.

Debutoval časopisecky prózou v Moravskoslezském deníku ještě pod vlivem svého někdejšího středoškolského profesora V. Martínka, brzy však tiskl již verše v Hostu, knižně debutoval Panychidou (1927), po níž další básnické sbírky vycházely téměř pravidelně v pětiletých a teprve později v delších intervalech: Siréna (1932), Cesta pěšky (1937), Hradní věž (1940), Povstání z mrtvých (1946), Město světla (1950), Polní kvítí (1955), Jeden život (1962), Na prahu (1970), Živote díky (1977).

Výbory: Básně (1950), Vzduch a světlo (1960), Znám jedno město (1960), Beze jména (1970), Hoře lásky (1971).

Souborné Básnické dílo Viléma Závady vyšlo v Československém spisovateli 1972—1973, po něm výbor Kdo s básní zachází (1975, KPP). Knížky pro děti: Mám rád svou maminku (1954), Půjdu do mateřské školy (1955), Jdou vojáci jdou (1956) a U maminky, u tatínka (1959).

Z překladů: G. de Nerval (1930), E. Ady (Krev a zlato, 1950, s F. Halasem), S. Petofi (Mé písně, 1950), Jugoslávské zpěvy (1958, s F. Halasem a O. Berkopcem), Žalozpěvy (pro Pět svátečních svitků, 1958, se S. Segertem), A. Jószef (S čistým srdcem, 1959, s K. Bednářem), J. Kostra (Javorový list, 1960), M. Eminescu (Až září voda tmavá, 1964), Kniha Jobova (1968, se S. Segertem), A. Dalčev (Svátky v drobných starostech, 1970, s D. Hronkovou), O. Chajjám (Čtyřverší, 1974 s J. Rypkou), S. Kosovel (V malém plášti slov, 1974, s O. Berkopcem); do výboru z deseti bulharských básníků Jižní vítr přispěl překlady A.Dalčeva a E.Bagrjany.

Vilém Závada zemřel v Praze 30-11-1982

Zdroj:
Česká poezie dvacátého století (Československý spisovatel 1980)
Fikar, Závada a Mikulášek

Prosím, klikni na obrázek
Please, click the thumbnails to see each image in its normal size



Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.