(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
Vilém ZávadaA PŘECEUž jsem jako veřejná zpovědnice, co lidí chodívá se ke mně zpovídat. Beru na sebe všechny hříchy světa, jak mám z nich potom rozhřešení dát? Už jsem jako veřejná nemocnice, kde není volný ani jeden kout. Sám trpím všemi chorobami lidstva a každý nemocný chce ve mně ulehnout. Už jsem jako ty městské hřbitovy, co leží ve mně mrtvých, kost na kosti. Dlouhým schodištěm hrobů sestupuji dolů až na dno, na tržiště marnosti. Já také denně stokrát umírám, uvnitř jak ohořelé dřevo zčernalý. Nemyslím ale na nářky a na máry, spíš na snoubení, kolébky a chorály. Tam, kde se lidé svíjejí a reptají, ukazuji jak střelka u kompasu vždy na sluneční stranu života, na jeho vznešenost, na jeho krásu. Hledívám dlouze k ozářeným vrcholům, až rozpustí se ve mně všechen kal. Už necítím křehkost a bídu člověka, když první kroky k hvězdám udělal. Nasednu jednou do podzemní dráhy, abych si našel poslední svůj byt. A z něho potom budu zemi žehnati, že směl jsem na ní aspoň chvíli žít. Z výboru Jeden život (Klub přátel poezie 1962) |
„Básník českého charakteru", řečeno podtitulem Petrmichlovy monografie o něm, „černý vzadu", původem „z černé ohňové země" ostravské, jak charakterizoval sám sebe, Vilém Závada se nenarodil „pod dlanitým listem révy", ani ho „nezkolébávalo do snů dvojí krásně tmavomodré moře"; žil tvrdé mládí bez otce hutníka z Vítkovic, jehož mu vzala první světová válka a po němž pak celý život teskní, a neuměl se nikdy přenášet přes životní překážky a tvůrčí problémy s motýlí lehkostí nebo s dravou energií některých svých generačních druhů, a přece odmítl „býti smutným pěvcem světobolu", zůstávaje stále obyčejným člověkem, dělnickým synkem z Ostravska. Ostravsko s pyramidami odvalů od šachet, s oblaky kouře, s věčnými ohni v oprámech a s lidmi s duší žhavou je trvalou krajinou jeho poezie. Básníkova obraznost je mnohonásobně zakotvena v rodném kraji, také svou práci chápe básník jako dolování. Třebaže Závadová poezie i poetika procházela značným vývojem (začátkem třicátých let básník do svého verše transponoval únavu a beznaděj bídy těžkou popisností a prozaizací, ale toto stadium pak překonal), Závada vždy vycházel z přesvědčení, že „samozřejmost je... znakem nejvyššího umění" a že „obraz světa třeba vidět v celé jeho složitosti a nikdy jenom jeho růžovou líc a nikdy ne jenom jeho černý rub" i že „umění je bez konce" a že „má před sebou stále veliké perspektivy".
V polovině padesátých let se zdálo, že vývoj básníka, který se dotvořil nerudovské prostoty, je už uzavřen; pak však přišly básně nového dechu a rozměru, spiritualizujícím tendencím odpověděl básník na vysoké básnické úrovni knihou statečného překonávání slabosti a smrti Na prahu a pak prozatím poslední básnickou sbírkou vydal jednu z nejlepších knih poezie sedmdesátých let. Významnou součástí Závadová básnického díla jsou překlady, neméně důležitá je i autorova esejistika, z níž knižně vyšla jen Krajina a lidé mého srdce (1975) a před tímto výborem studie Za Otokarem Březinou (1929) a Václav Šolc, básník Prvosenek (1938). V padesátých letech psal Závada také verše pro děti.
Narozen 22/5 1905 v Ostravě-Hrabové (tehdy byla ještě básníkova rodná dědina samostatná obec na pomezí průmyslové a zemědělské krajiny) vystudoval gymnázium v Ostravě (1923) a filozofickou fakultu pražské univerzity (1927), kde také obhájil disertační práci o V. Šolcovi (PhDr 1931).
Od roku 1927 pracoval v nakladatelství Aventinum a redigoval jeho časopis Rozpravy Aventina, roku 1932 přešel do nakladatelství Melantrich a stal se redaktorem kulturní rubriky deníku A-Zet, v letech 1933-1937 se podílel též na redakci melantrišských Listů pro umění a literaturu. Práce v novinách neodpovídala dispozicím jeho povahy, a tak roku 1937 básník odešel jako výpomocná vědecká síla do Národní a univerzitní knihovny, kde se roku 1948 stal ředitelem, po roce se však funkce vzdal, žil jako volný spisovatel, pak vedl ve Svazu československých spisovatelů oddělení začínajících autorů a zastával místo tajemníka, v roce 1954 se vrátil do knihovny jako řadový pracovník, 1958 byl znovu jmenován ředitelem a za necelé dva roky znovu „uprchl" do sekretariátu spisovatelského svazu, kde pracoval až do odchodu na odpočinek (1965). I pak zastával některé významné funkce, například v Českém literárním fondu. Už v padesátých letech byl jmenován zasloužilým umělcem, 1966 umělcem národním.
Debutoval časopisecky prózou v Moravskoslezském deníku ještě pod vlivem svého někdejšího středoškolského profesora V. Martínka, brzy však tiskl již verše v Hostu, knižně debutoval Panychidou (1927), po níž další básnické sbírky vycházely téměř pravidelně v pětiletých a teprve později v delších intervalech: Siréna (1932), Cesta pěšky (1937), Hradní věž (1940), Povstání z mrtvých (1946), Město světla (1950), Polní kvítí (1955), Jeden život (1962), Na prahu (1970), Živote díky (1977).
Výbory: Básně (1950), Vzduch a světlo (1960), Znám jedno město (1960), Beze jména (1970), Hoře lásky (1971).
Souborné Básnické dílo Viléma Závady vyšlo v Československém spisovateli 1972—1973, po něm výbor Kdo s básní zachází (1975, KPP). Knížky pro děti: Mám rád svou maminku (1954), Půjdu do mateřské školy (1955), Jdou vojáci jdou (1956) a U maminky, u tatínka (1959).
Z překladů: G. de Nerval (1930), E. Ady (Krev a zlato, 1950, s F. Halasem), S. Petofi (Mé písně, 1950), Jugoslávské zpěvy (1958, s F. Halasem a O. Berkopcem), Žalozpěvy (pro Pět svátečních svitků, 1958, se S. Segertem), A. Jószef (S čistým srdcem, 1959, s K. Bednářem), J. Kostra (Javorový list, 1960), M. Eminescu (Až září voda tmavá, 1964), Kniha Jobova (1968, se S. Segertem), A. Dalčev (Svátky v drobných starostech, 1970, s D. Hronkovou), O. Chajjám (Čtyřverší, 1974 s J. Rypkou), S. Kosovel (V malém plášti slov, 1974, s O. Berkopcem); do výboru z deseti bulharských básníků Jižní vítr přispěl překlady A.Dalčeva a E.Bagrjany.
Vilém Závada zemřel v Praze 30-11-1982
Prosím, klikni na obrázek
Please, click the thumbnails to see each image in its normal size
