Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie

Aby si lidé mohli smýt svou špínu 
a tím se mohli poznat vzájemně, 
musí se někdo pod blátivou hlínu 
pro pramen vody zarýt do země.

Já vím, že bývám často zablácený, 
když vynáším ti ze své hlubiny 
namísto perel, po nichž touží ženy, 
jen kalem zakalené bubliny.

Prosím tě, pochop: objevil jsem vodu,
v níž umyji se, jenom co se kal
usadí na dně hlubinných mých svodů ...

Proč nezeptáš se někdy na příčinu
toho, co dělám — proč jen dál a dál
v každém mém činu vidíš jen tu špínu ...?

Narozen 4/1 1921 v Holešově, mládí prožil ve Všetulích, vystudoval holešovské reálné gymnázium (1940). Za války se těžce zranil a dlouho léčil z následků, po osvobození se zapsal na filozofickou fakultu v Praze jako posluchač filozofie, sociologie a psychologie a zároveň prošel různými „obyčejnými" a výpomocnými zaměstnáními. V letech 1951 až 1957 byl korektorem Technického nakladatelství, pak pracoval v sekretariátu Svazu československých spisovatelů a od roku 1959 je redaktorem nakladatelství Československý spisovatel.

Upoutal už vyspělou prvotinou Řeka pod okny (1956), další sbírky vydával téměř pravidelně ve tříletých intervalech, teprve v posledních letech poněkud stupňuje tempo. Druhá knížka Hnízda na vodě (1959) budila určité pochybnosti, zčásti i proto, že básníkova reflexe se nadále tvrdošíjně opírala o jinou obraznost než u vrstevníků, při Ptácích nad Atlantidou /1963/ s dvěma pokusy o rozsáhlejší básnickou skladbu byl Vyhlídal řazen k „básníkům konvenčních cest", Snímání podob (1966) pak bylo edičně i kriticky odsunuto na sám okraj soudobé produkce, sám básník tehdy procházel těžkým obdobím, provázen pocity vyřazenosti. Teprve po výboru Rodokmen (l969) a sbírce Pod útokem hvězd (l970) se Vyhlídal básnicky konsoliduje a v trojici sbírek Svatá rodina (1972), Pláňky (1977) a Tatínkovy ruce (1978), mezi nimiž vyšel ještě výbor Prosby o milost (1975), píše své vrcholné knihy. Jimi podstatně přispívá k obnově společenské funkce české poezie i k jejímu novému zmelodičtění a tvarovému zrání. Vyhlídalovi vděčí česká poezie i za řadu překladů lyriky starokorejské (Chrysantémy, 1958; Věčná slova země zelených hor, 1967), arménské (J. Čarenc, Sladký ohnivý svět, 1962), rumunské (T. Arghezi, Závěť, 1971) i slovenské ( M. Válek ve výboru Nový den), bulharské (S. Ch. Karaslavov ve svazku Jižní vítr), maďarské (F. Juhász v Dunajských strofách, 1976) i německé (H. Kahlau v antologii Jitro přichází, 1973; R. M. Rilke v Obrazech a elegiích, 1974).

Z literatury: O. Rafaj v Zápasu o současnost (1978) a v Literárním měsíčníku 1978/10.

Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad