modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Jaroslav Vrchlický

Rytíř Smil

Ilustrace ©Kája Saudek 1996

Legenda

Text, který čtenář dostává do ruky, nejsou obyčejné erotické verše. Je to legenda české literatury, kterou už naši prarodiče četli ve škole pod lavicí a naše děti se patrně nebudou chovat jinak. Epická báseň přičítaná Vrchlickému přesahuje většinu podobné produkce jak příběhem, tak formálním zpracováním a nové vydání si ho rozhodně zaslouží. Že autorem Rytíře Smila je básník, si uvědomíme, když ho srovnáme s jinými epickými erotickými básněmi české poezie - jmenujme Studenta hrdinu nebo Svatební košili. Zde primitivní sled epizod pohlavních styků nebo zerotizovaná parafráze klasika a autor zápasící s rýmem i rytmem, v kterémžto nezřídka podléhá. Proti tomu Rytíř Smil představuje skutečný a originální příběh a formální stránce lze máloco vytknout. S Rytířem Smilem přichází na trh, snad poprvé v posledních letech, erotická poezie. Oč jsou její verše lepší než zřídka slaboduché popisy prózou. Kéž to není poslední vlaštovka. Čeští autoři, ale i překladatelé nám přece z minulosti zanechali leccos interesantního.
MUDr. PhDr. Pavel Čepický, Csc. Ústav pro péči o matku a dítě



--------------------------------------------------------------------------------


Motto: Život prchá - přijde smrt, dopřejme si velemrd!!!

Eroticko-skakologická epopej, při níž se za ocas nechytej, nesahej při ní na kundu, jinak upadneš ve bžundu! Rozumným mládencům a jejich frejivým pannám, špásovní toto říkání za vzor předkládám.
smil0.jpg (17390 bytes)

-------------------------------------------------------------------------------- smil1.jpg (30904 bytes) Na svém hradě rytíř statný jménem Smil žil přeudatný, jenž však jednu vadu měl, že o lásce nevěděl. Nevěděl ten rytíř tupý, že má kunda krásné chlupy, a že hned má trhání, jak slyší o mrdání. Ke všemu, co láskou dýše, náramně se choval tiše, zkrátka, abych pravdu děl, jakživ kundu neviděl. -------------------------------------------------------------------------------- smil3.jpg (26642 bytes) Kolem hrady toho času šeptem slyšet mnoho hlasů, že rytíř, což smutná věc - bez ocasu zrozen jest. Děvečky na hradě všecky měly schválně velké cecky, a když mu jídlo nosily, chodily jen v košili. Mnohá děva pak při žrádle drbala se v spodním prádle, některé však, vizte bozi! Z košile vypadly kozy! -------------------------------------------------------------------------------- smil4.jpg (23731 bytes) Šťavnatá, kozatá běhna ukázala nahá stehna, ba i někdy v košil stínu vidět bylo chlupatinu! Bylo cítit kundy vůně, byly mokré lásky tůně, udatný však rytíř Smil, ničeho se nechopil! Ale marné vše to bylo, žádné se to nezdařilo, vypátrat tajemství zde, má-li ocas, nebo ne. -------------------------------------------------------------------------------- smil5.jpg (29827 bytes) Vědělo se, že dle zvyku zavírá se v kamrlíku; a tam něco šukává, bručí si a hekává. Co tam ale vlastně dělal, že tam každou chvíli běhal, to zůstalo lidem zlým rytířovým tajemstvím. smil6.jpg (22096 bytes) -------------------------------------------------------------------------------- -------------------------------------------------------------------------------- smil7.jpg (19011 bytes) Byl tam hradní, jenž měl dceru, hezkou, tlustou, na mou věru, ta, jak Smila zřela jen, v kundě se ji dělal šlem. V ústech sbíhaly se sliny dostávala laskominy, myslíc: "Kdyby ocas měl, to by mi tak den ušel"! Tato děva útlá v pase pásla jenom po ocase, takže často měla sen o samých ocasech jen! -------------------------------------------------------------------------------- Nasadila všechny lesti, které k srdci cestu klestí, chtěla, by se rytíř Smil ku mrdání rozjařil. Nic však naplat, rytíř zeman zůstal k mrdu jako beran, a tak v mysli lidu žil bez ocasu rytíř Smil. Jak se stal již případ mnohý, hradní dceři mezi nohy počal panoš - mladý hoch - strkati svůj kinderštof. -------------------------------------------------------------------------------- Ona však statného těla, řádný ocas míti chtěla, kdežto on hoch mladičký měl ocásek maličký. Dlouhý, tlustý s velkou hlavou, ukojil by vášeň dravou, kdyby v kundě jezdil těsně, přimrdával aby děsně! Přísloví nás k pravdě víže, z nouze pes že kulky líže, přesto nechala se šimrat jen malým jeho blajštiftem. -------------------------------------------------------------------------------- Takový mrd napolovic dráždil děvu čím dál tím víc, takže často měla jen samých čurácích sen. Plakávala na komoře, na záchodě i na dvoře, a čím víc se trápila, tím více ji svrběla. Bolest znáti v jejím hlasu: "Ach, pročpak je bez ocasu udatný rek, rytíř Smil," stálý nářek její byl. -------------------------------------------------------------------------------- V mrdání je každý v právu, každý býk má svoji krávu, i ta bleška mrňavá se samečkem mrdává. Jenom on - ten rytíř statný, má být k mrdu tahle matný? Nemá vědět nikdy on, co dovede klábrdon?! Sloni, psi i komárové, velryba, jež v moři plove, žádný kundou nezhrdá, každý si rád zamrdá. -------------------------------------------------------------------------------- To přece nemůže pravdou být, aby ocas neměl mít, říkávala: "Na mou čest, zvím co na tom pravdy jest." A tu lstivé toto děvče uzmulo mu jednou klíče a když rytíř odjel ven, pátrala po celý den. Chtěla zvědět přece taje, s čím si rytíř často hraje a proč má ten hloupý zvyk, zavírat se v kamrlík. -------------------------------------------------------------------------------- Ulekla se převelice, když vstoupila do světnice, neboť v koutě rytíř měl velký sud od povidel. Spatřila tam ne víc mnoho, lekle se však: "Hrom do toho, proč má rytíř hlup- v kamrlíku velký sud?" Kolem díry sudu toho nalepeno chlupů mnoho. "Snad když na něj přijde chtíč, vrazí ocas tam jak rýč? -------------------------------------------------------------------------------- Snad nemrdá, u vší víry, v tomhle sudu do té díry? Jistě, kdyby poznal pic, neprznil by sud ten víc! V sudu čehos celá spousta jako když regiment šoustá, Je-li to vše semeno, ten musí mít vemeno!! Kdyby tohle mělo býti, to by ocas musel míti! Všemožnou si práci dám, tajemství to vypátrám." -------------------------------------------------------------------------------- Vyběhla ven z kamrlíku snila o jeho pytlíku, jak mu asi hodně stříká když se v její kundě zmítá. Naděj svoji v Smila vkládá, že má ocas jako kláda není jí však zcela jasné zdali k její kundě pásne. -------------------------------------------------------------------------------- Kdyby jí tak osud přál, že by se s ní shodoval!! to by měla strašnou radost že mu takhle velký narost. Jako měsíc prdel moje - tvrdá jako skalní sloje! Kunda? To je lásky hrad, s ním si musím zamrdat!!! Odešla pak domů smutna vytekla z ní celá putna, vzdychala pak moc a moc celý den i celou noc! -------------------------------------------------------------------------------- Zdálo se jí: "Vidí Smila! Jeho čurák - jaká síla! A ta hlava - jaký hřib! To by člověk touhou chcíp! Už se vidí - jak s ním mrdá! A je na svou kundu hrdá, a jak ji chtíč popouzí, z toho snu se probouzí. Čas však kvapí divým letem, kundy dále točím světem, přemýšlí pak hradní dcera, co že to viděla včera?! -------------------------------------------------------------------------------- Dočkala se přece času, jak v přísloví husa klasu, přišel přece ten čas, uzřela Smilův ocas !! Jednou přišel rytíř z honu unaven a zemdlen domů, sotva co se rozepjal, ke stolu sed a hned spal. Jak to děva uhlídla, chutě k mrdu dostávala, myslíc: "Teď bych mohla snad v kalhoty se podívat." -------------------------------------------------------------------------------- Tiše blížila se k němu, poklopec chtíc rozepnout mu, ale rytíř, jak to čul, uprd si a procitnul. Lstivě počne dívka mluvit: "Chtěla jsem tě, pane, vzbudit, do postele bys šel spát, dobré noci chtíc ti dát." -------------------------------------------------------------------------------- Vlez jen v postel, pane milý, zůstanu u tebe chvíli, u stolu spát nehodno to přec stojí za hovno." "Ano, já chci do postele a ty táhni do prdele," bručel rytíř líně moc, "Táhni k čertu, dobrou noc!" Nesmíš, pane, hned mi láti, já se tě chci ještě ptáti, zda nehodláš, dřív než spát, tu do toho hrnce chcát?" -------------------------------------------------------------------------------- A hned rychle jako srnec přinesla mu noční hrnec, myslíc: "Když chcát bude chtít, tak přec ocas bude mít!" Rytíř vzal jí hrnec z ruky, jí prochvěly sladké muky, nyní uzří pravdu zde, má-li ocas, nebo ne. Rytíř drží hrnec v ruce, panně hrozně buší srdce. "Dovol, pane, zdali smím, já ti hrnec podržím." -------------------------------------------------------------------------------- "Nechci," bručí rytíř temně, "ač se chcanky bouří ve mně, co mám dělat, dobře vím, hrnec si sám podržím." Pak rozepnul dva knoflíky u poklopce, převeliký ocas jak mořský had přes okraj mu hrnce spad. Při chcaní se trochu nahnul, přičemž pytel mu vypadnul. Na ty koule hledět milo, každá měla aspoň kilo! -------------------------------------------------------------------------------- Chcanky rytíř v hrnec vrhá, panně tělem rozkoš trhá, ona spatří - žádný flanc - kulky jako pomeranč. Teď je ale děva lepá rozčilením celá slepá, přiskočí - ne váhavě - líbá ocas na hlavě. Do huby si ocas dává, sotva se tam vejde hlava, ocas stoupá výš a výše, děva touhou sotva dýše. -------------------------------------------------------------------------------- "Pane, nejsem všelijaká, ty máš ale kabrňáka, toho vrazit v kundy důl, musí každá prasknout v půl." Rytíř obrací k ní zraky: "Kunda? Což to zvíře ňáký?!" "Ale né, toť dvorana mezi mýma nohama. Ukaž mi ten ocas, pane, uvidíš, že hned ti vstane jako roubík ve chvíli, když odhrnu košili. -------------------------------------------------------------------------------- Chceš-li rozkoš mrdu znáti, musíš ocas v kundu dáti, než míza vykape! Počkat, pojď na kanape." Rytíř divnou touhou prahnul, na kundu jí rychle sáhnul a jak muži přemnozí hmátne přitom na kozy. "Ha," vzkřik náhle jako lítý, "divné na mě lezou city - musím ocas - ostudu honem vrazit do sudu." -------------------------------------------------------------------------------- "Ale pane," dívka vece, "poslechni mou trochu přece, není třeba na mou víru, ocas dáti v sudu díru. Mám já také díru s chlupy, koukej, vezmi ji do ruky, nebuď pane jen tak hlup kunda lepší nežli sud." "Co to ale jenom značí, že mě náhle kulky tlačí," paví rytíř, "to jsem bloud, ocas stojí mě jak sloup." -------------------------------------------------------------------------------- Přistup, pane, ke mně blíž a skloň hlavu trochu níž, podívej se, ať ji znáš, to je kunda, tu ji máš." "Ukaž,"náhle rytíř řekl, na kolena před ni klekl, "zblízka já se podívám, ať tu kundu dobře znám." Celý prst pak strčil do ní. "Ach, ta kunda libě voní, to je gusto, tenhle smrad, ten já čuchám tuze rád." -------------------------------------------------------------------------------- Chlupy na kundě jí hryzal, jazykem pak uvnitř lízal, liboval si: "To je med, sežral bych tu kundu hned! Jaký skvost! Ta tvoje díra, to je přece moje míra! A ty tvoje pěkné laple - jsou jako vrata od kaple! A to tvoje černé houští, smysly člověka opouští, to jsem jakživ neviděl," sáh jí při tom na prdel. -------------------------------------------------------------------------------- "Pane," dí mu děva vřele, "lehněme si do postele, tam si můžeš s kundou hrát klábrdona do ní dát." Uchopil ji rytíř v pase, myslil:" já jsem starý prase, myslel, že ji máš ku chcaní - a ty ji máš i ku mrdání." "Ano, pane, k mrdu jesti, ocas v ní si cestu klestí, pro mě je tu skvostný bál, když může vejít v takový sál. -------------------------------------------------------------------------------- Musíš ho tam, pane, dát, chceš-li rozkoš mrdu znát, dopřej mrdu sobě tak, až ti vystříká z něj lák." Do naha ji rytíř svléknul, na kanape ji pak vléknul, sám v malé chvíli, stál tu také košili. Děva měla k mrdu vlohy, od sebe hned dala nohy, rukou lapla roztáhla, za ocas ho přitáhla. -------------------------------------------------------------------------------- S kulkama si chvíli hrála, rozčilením div nesrala, než rytíř jak chlípný pes bez mluvení na ni vlez. Z hrdla vydal divý řev, a pak mrdal jako lev. Vpálil ho tam plnou silou, až krev vystříkla jí dírou. Potom začal zuby skřípat, když mu začla šťáva stříkat, povídá si: "To je mrd, sud je proti kundě prd." -------------------------------------------------------------------------------- Nevěděl jsem, na mou víru, že ty máš tak pěknou díru, teď jsem poznal mrdu kvas, himl, už to lechtá zas." Kunda na ocas mu pásla, mrdal, až se okna třásla, a i pytlík vrážel hloub, prdelí svou na něj tlouk. Postel vrže jako divá, rytíři se ježí hříva, mlaská čurák v kundy šlemu, je to horší než v harému!! -------------------------------------------------------------------------------- "To je krása," děva vece, "po stehnách mi šťáva teče, byl's to pane velký hlup, žes ten poklad dával v sud!" Příval mrdu zase bouří ze Smila se už jen kouří, stehna jim jen pleskají, jak se dole laskají! Ptám se tě - můj milý pane - kdy už ti zas ocas vstane?! Ten tvůj ocas to je - tvoje kouzlo jen aby to nevyklouzlo! -------------------------------------------------------------------------------- "Zas to stříká!" rytíř plesá ale jeho ocas už mu klesá už i na něj je to moc! "Však nám zbývá ještě noc!" Než z komnaty jeho vyšla, tři si dala ještě čísla, až unaven je rytíř Smil, z kanape se převalil. -------------------------------------------------------------------------------- "Ach to byly sladké štychy, na kundě ty mrdu city," vzdával rytíř chválu panně, odučiv se samohaně. "Že máš vlohy ke mrdání, udělám tě v hradu paní, zavolej sem bez látů, honem svého pantátu." Mladý panoš této noci šoustnout si chtěl mermomocí, neb mu ocas hrozně stál, chtěl mu popřát v kundě bál. -------------------------------------------------------------------------------- Nevěděl však mladík blbá, s rytířem že dívka mrdá, myslel, že v komůrce dlí, že spí na své posteli. Vlezl tedy podle zvyku oknem bez dlouhých cavyků do komůrky její hned, kde mu kynul mrdu med. Aby nebyl žádný kravál, potmě k posteli se hrabal, věděl kde má postel stát, v kterou stranu se má dát. -------------------------------------------------------------------------------- Bez orací v postel vlez, nahmát kundu a hned lez naň bez váhání a dal se hned do mrdání. Mrdal jako divé zvíře, kulky vtáhl až ku díře, pytlem tloukl do stehen, jak by mlátil potěhem. Když domrdal, začal znovu, obrátil se ale k tomu, prdelí nahoru zas zezadu teď začal kvas. -------------------------------------------------------------------------------- Ta již mrdal zase vstala, ocas do huby mu vzala, prdel vroucně líbala, kulky pilně lízala. Musel on ke všem všudy, mrdati znovu, teď do huby, myslil: "Ať má radost ze mně, do krku jí vstříknu sémě!" Pak si lehnul hezky blízko, uvažoval: to je štístko, mít tak kundu ke hraní a mrdat až do svítání. -------------------------------------------------------------------------------- Pak, jak by mu ocas utnul, přestal mrdat, tvrdě usnul, ráno, když se probudil, byl by se rač zastřelil. Viděl, že to děvče není, že to bylo žalné zření neb mrdal noc celičkou s její starou matičkou. Poznal nyní, že v tom temnu o číslici zmýlil se jednu a že místo k dívčince vlezl k její mamince. -------------------------------------------------------------------------------- Vyskočil z postele hbitě, zuby skřípal hrozně lítě, na babu pln zlosti kouk, o nočník si ocas tlouk. Bába ale radost měla, lichotivě takto děla: "Ach, to byla prácička, až mě bolí chcapička. Můj starej - to pravím směle, musí s ním jít do prdele! Sláva vám, vy junáku, i vašemu čuráku!" -------------------------------------------------------------------------------- "Mysl má je sice mělká, ale zdála se mi velká vaše kunda, na mou čest, moh' jsem do ní vrazit pěst." "To nevadí, milý hochu, citronem ji natřu trochu, a bude hned maličká jako ňáká prvnička." "Pravdu máte na mou věru, já vám ale na ni seru, vaše kunda, to je tůň, moh by na ni mrdat kůň." -------------------------------------------------------------------------------- Pro vás není moje míza, kundu vaši pes ať lízá! Čert aby tu chvíli nes, když jsem v noci na vás lez!" "Vzpomínat já budu dlouze, jak vy jste mi pomoh z nouze, že jste moji starou kůži vydělával, mladý muži!" "Byl jsem trouba - čert mne vem, že jsem lezl v noci sem, nepoznal jsem v mrdu touze, na babu že lezu pouze!" -------------------------------------------------------------------------------- Odešel s nadějí v srdci, "s frajlí zamrdám si přeci! Jen co přijde soumrak dne, ono to ňák dopadne!" Dopadlo to - spral to kat! Neměl si už zamrdat! Zvadl jemu mrdu květ, nešoustne si zas tak hned! To když poznal: "Hrom do Minky, do kundy i do maminky! Babu mrdat - milku ztratit, to se nedá vynahradit!" -------------------------------------------------------------------------------- Starý hradní doma sedí, na čuráka svého hledí, neb neřád nechce stát, mouchy chodí na něj srát. Že už neměl k mrdu sílu, tak si rukou honil žílu, ač to muže nehodno. Zkrátka - stál mu za hovno. Tu však slyší dceru Minku: "Ustrojte se, pantatínku, k rytíři hned máte jít, za ženu chce si mne vzít." -------------------------------------------------------------------------------- "Za ženu?" diví se hradní, "zboř se hrade, dolů spadni, to nemůže přece být, to by musel ocas mít!" "Má ho," dí mu dcera, "a jakého klabrdona! Věř, tatínku, že ho má, a jak nóbl mrdat zná!" "Cože, dcero, ty jsi lhala, snad jsi s ním už nemrdala?" "Ba jo, tati, tak mu stál, že mne šestkrát omrdal." -------------------------------------------------------------------------------- Starý radostně vykřiknul: "Šestkrát ti tam šťávu stříknul! Tak to bude dětí dost, mně i bábě pro radost!" Hlásný troubí na vše strany na zvonici zas vyzvání, hlásí všude: Rytíř Smil právě se byl oženil. Lid ani sluchu nevěří, podívat se k hradu běží, zda to pravda, vždyť přec pán bez ocasu byl jim znám. -------------------------------------------------------------------------------- Shromáždil se lid pod hradem, rytíř září samým blahem, rozepíná kalhoty, ukazuje nahoty! Rytíř k lidu klidně vece: "Když jste zde, tak dívejte se, to je čurák, to je skvost, a stojí mně jako kost!" Mezi lidem rozechvění, divadlo se zase mění, Minka nohy roztahuje, svoji kundu ukazuje. -------------------------------------------------------------------------------- Úplňkem jí prdel září v rytíři se všechno vaří, klátí rukou ocasem, lid pak hledí všecek sem. "Sláva," hučí národ hlasně, "ó, ten musí mrdat krásně! Stále ať mu stojí v slávě, ať se činí na své mámě." Když lid rytíře tak chválil, do rytířky hned ho vpálil, lid řve, dělá ovace, tohle je přec legrace. -------------------------------------------------------------------------------- Svět co stojí - nevídáno! Rytíř už má domrdáno! Ocas velký vytahuje, v prstech si ho protahuje. Míza stále ještě kape, jak to všechno pěkně klape, dole - v lidu táboře je to jako nahoře. -------------------------------------------------------------------------------- Na to shodil bez cavyků sud, jejž choval v kamrlíku, za křiku a pískotu do hradního příkopu. Podle vzoru svého pána příkladem jim volnost dána, leží na zemi už selky, mrdokvas je z toho velký! Samé: Ach!" je slyšet kolem, kdo nemrdá - ten je volem! Semeno tu teče proudem, kdekdo pracuje svým oudem. -------------------------------------------------------------------------------- To vám byla lidi mela, každá kunda něco měla! Teprv s pozdním večerem táhl každý s keserem. Proto v erbu toho Smila zřít je sud, v něm s chlupy díra, uprostřed pak sedí lev, jak tam líže z kundy krev!
 
Převzato z webu: http://www.sweb.cz/erlit/smil/smil.htm



Jaroslav Vrchlický
vrchlický

Emil Frída (pseudonym mu vymyslel jeho přítel, pozdější slavný lékař Josef Thomayer za společných studií v Klatovech, protože studentům nebylo tehdy dovoleno publikovat) se narodil r. 1853 v rodině nepříliš úspěšného lounského obchodníka. Čtyřletého dal poněkud osobitý otec (měl tehdy šest dětí) na vychování strýci farářovi do Ovčár u Kolína, kde chlapec vlastně prožil dětství (studoval pak ve Slaném, v Praze, Klatovech a pak opět v Praze na vysoké škole), doma býval spíše hostem: „Rodinný život je přece cosi ohromného. Já jej neznám." Pocity nenaplněné lásky provázely Vrchlického po většinu jeho života — s výjimkou let osmdesátých, kdy se básník těšil vírou v klidné a šťastné manželství a otcovství. Tehdy se mu zdálo, že má vše, po čem člověk může toužit: oslnivé úspěchy umělecké i spokojenost osobní.

O to krutější byl pád, který následoval, když se mu otevřely oči, pád, z kterého se pak už nikdy nevzpamatoval. Jeho manželství zůstalo pouze formálním vztahem, jako básník a kulturní osobnost se stal terčem nemilosrdných, trýznivých útoků mladé generace, na kterých se přiživovaly všelijaké nekalé, pseudovlastenecké živly — byly to útoky, které překonávaly bezohledností a urážlivostí snad vše, co podobného do té doby česká kultura zažila. Jaroslav Vrchlický, člověk od dětství chatrného zdraví a mimořádně křehké senzibility, se pak jen velmi těžce probíjel ke ztracené duševní rovnováze. Když se zdálo, že dosahuje pevného břehu, ranila jej roku 1908 mozková mrtvice a odsoudila jej k živoření.
Zemřel v roce 1912.

Zdroj:
z výboru lyriky Před branami Eldoráda, Klub přátel Poezie, edice Zlatoroh 1983

JAROSLAV VRCHLICKÝ

Vůdčí představitel básnické školy lumírovské, „nejbohatší strom, jaký kdy vyrostl v Čechách, strom přeplněný ovocem nejrůznějších barev, nejrůznější chuti", řečeno s Nezvalem, náleží ze tří čtvrtin minulému století. To, co z něho zasahuje do století našeho, nemá snad onen historický význam, o němž se zmiňoval Fučík, když připomínal, že Vrchlický vykonal práci celé jedné generace, zato však vyniká stálou svěžestí, lidskou naléhavostí, básnickou konkrétností. Česká poezie devatenáctého století, v níž „bylo stále něco asketického", právě Vrchlickým doháněla „všechno to kypící bohatství tvarů i obrazů, které se v jiných poeziích tvořily po celá staletí" (Fučík); v posledních tvůrčích letech byl Vrchlický více svůj a tím se paradoxně stal básníkem i dvacátého století.

Básník (vlastním jménem Emil Frída) se narodil 17-2 1853 v Lounech, maturoval v Klatovech, studoval na pražské filozofické fakultě, kde se pak stal mimořádným (1893) a řádným (1898) profesorem srovnávací literatury. Mezitím působil jako vychovatel v hraběcí rodině v Itálii, jako suplent na učitelském ústavu v Praze a od roku 1877 jako sekretář české techniky. Oženil se s dcerou spisovatelky Sofie Podlipské Ludmilou; od devadesátých let, kdy se mu žena odcizila, hledal záchranu před citovou samotou v horoucích přátelstvích s K. Bezdíčkovou (1892— 1905), J. Vondroušovou (1904-8) a M. Volfovou (1905—8). Od založení České akademie věd a umění (1890) byl jejím členem a tajemníkem její IV. (umělecké a uměnovědné) třídy. 1901 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny ve Vídni; pronesl v ní jedinou řeč — pro všeobecné hlasovací právo (1906). V srpnu 1908 byl raněn mozkovou mrtvicí, která ho až do smrti 9(9 1912 v Domažlicích natrvalo vyřadila z tvůrčí práce i veřejného života, na němž se podílel četnými přednáškami, činností spolkovou (předsedal spisovatelskému Máji), redakční i publicistikou.

Zanechal obrovské dílo: více než osmdesát svazků poezie lyrické a epické, šestatřicet dramatických děl, několik libret, čtyři knihy krásné prózy, množství studií, rozprav, medailonů a kritik, jen zčásti vydaných knižně, a bezmála sto svazků překladů, mezi nimi i největší díla světové poezie (jako Dantovu Božskou komedii, Tassův Osvobozený Jeruzalém, Aňostova Zuřivého Rollanda, Goethova Fausta aj.). I v původní tvorbě usiloval zprostředkovat českému čtenáři bohatství světové kultury. Pokusil se ztvárnit osud lidstva od jeho začátků až po současnost (Zlomky epopeje, Duch a svět, Dědictví Tantalovo aj). Světový rozhled spojoval se zvláštním zřetelem k českým dějinám a kultuře. Řazen ke „kosmopolitům", všecky své snahy chápal jako službu národní kultuře. Byť pro pěstování sonetů, villonských balad, rond a rondelů, šestin, gazelů ap. označován za formalistu, tvořil ve vášnivém osobním uchvácení životem, láskou, přírodou, světem i z hlubokého prožitku bolesti, zklamání; v nejlepších básních se dotvářel geniální prostoty. A byť jeho mnohotvárně kypivé, někdy chvatnou improvizací znamenané dílo je v literatuře nejplnějším projevem vzestupu a rozmachu české měšťanské společnosti, jejímž reprezentačním účelům někdy i vědomě sloužilo, jako celek je duchu buržoazního světa cizí. To dokazují nejen revolučně intonované Selské balady (1885), ale i intimní, přírodní a reflexívní lyrika.

Vrchlického dílo bylo už za básníkova života nazváno papírovou pyramidou, z dramatických prací se častěji hraje jen Noc na Karlštejně (1885), z poezie se čtou málem jen výbory (Básně I-II, 1953, s předmluvou V. Nezvala; Za trochu lásky, 1979, aj.). K živému jádru básníkova odkazu náleží básně z autorova posledního tvůrčího vzepětí 1905—1908, jak je shrnuly Fanfáry a kadence, Skryté zdroje, Korálové ostrovy, Strom života, Meč Damoklův. V nich se už ozývají tóny, které se naplno rozezní v díle dalších pokolení.

Z literatury: A. Jensen, JV (1906); F. V. Krejčí, JV (1913); J. Voborník, Veliký lyrik (1923); A. Pražák, JV (1933) a Vrchlickému nablízku (1945, 1967); E. Vrchlická, Dětství a mládí s V. (1960); F. X. Salda v Duši a díle (1913) a v Šaldově zápisníku III a IV; J. Fučík ve Statích o literatuře (1951); V. Tichý, JV, život (1942, 1947); B. Balajka, JV (1979).

Zdroj:
Česká poezie dvacátého století (Československý spisovatel 1980)

Jaroslav Vrchlický





Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad