modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Jaroslav Vrchlický

POLEDNE


 

Při táhlé písni včel tak sladce monotónní, 
jíž zvučí bílé akácie v květné třísni 
(ó květy voní a v nich včely zvoní!), 
jdu v poledne, jdu zabrán v těžké snění 
a zdá se mi, že dolem v šumné tísni 
se modlí zástupové nevidění 
při táhlé písni včel tak sladce monotónní.

Kraj vyhřát do zlata, mha modravá jej cloní,
zvon z dálky cinká, ves je svahem lesa skryta
(ó květy voní a v nich včely zvoní!),
na polích ticho ... v štěrku had se sluní
a velká modrá moucha kolem lítá,
i cítím, jak vše padá v ticha tůni
při táhlé písni včel tak sladce monotónní.
 
ze sbírky Dni a noci



Jaroslav Vrchlický
vrchlický

Emil Frída (pseudonym mu vymyslel jeho přítel, pozdější slavný lékař Josef Thomayer za společných studií v Klatovech, protože studentům nebylo tehdy dovoleno publikovat) se narodil r. 1853 v rodině nepříliš úspěšného lounského obchodníka. Čtyřletého dal poněkud osobitý otec (měl tehdy šest dětí) na vychování strýci farářovi do Ovčár u Kolína, kde chlapec vlastně prožil dětství (studoval pak ve Slaném, v Praze, Klatovech a pak opět v Praze na vysoké škole), doma býval spíše hostem: „Rodinný život je přece cosi ohromného. Já jej neznám." Pocity nenaplněné lásky provázely Vrchlického po většinu jeho života — s výjimkou let osmdesátých, kdy se básník těšil vírou v klidné a šťastné manželství a otcovství. Tehdy se mu zdálo, že má vše, po čem člověk může toužit: oslnivé úspěchy umělecké i spokojenost osobní.

O to krutější byl pád, který následoval, když se mu otevřely oči, pád, z kterého se pak už nikdy nevzpamatoval. Jeho manželství zůstalo pouze formálním vztahem, jako básník a kulturní osobnost se stal terčem nemilosrdných, trýznivých útoků mladé generace, na kterých se přiživovaly všelijaké nekalé, pseudovlastenecké živly — byly to útoky, které překonávaly bezohledností a urážlivostí snad vše, co podobného do té doby česká kultura zažila. Jaroslav Vrchlický, člověk od dětství chatrného zdraví a mimořádně křehké senzibility, se pak jen velmi těžce probíjel ke ztracené duševní rovnováze. Když se zdálo, že dosahuje pevného břehu, ranila jej roku 1908 mozková mrtvice a odsoudila jej k živoření.
Zemřel v roce 1912.

Zdroj:
z výboru lyriky Před branami Eldoráda, Klub přátel Poezie, edice Zlatoroh 1983

JAROSLAV VRCHLICKÝ

Vůdčí představitel básnické školy lumírovské, „nejbohatší strom, jaký kdy vyrostl v Čechách, strom přeplněný ovocem nejrůznějších barev, nejrůznější chuti", řečeno s Nezvalem, náleží ze tří čtvrtin minulému století. To, co z něho zasahuje do století našeho, nemá snad onen historický význam, o němž se zmiňoval Fučík, když připomínal, že Vrchlický vykonal práci celé jedné generace, zato však vyniká stálou svěžestí, lidskou naléhavostí, básnickou konkrétností. Česká poezie devatenáctého století, v níž „bylo stále něco asketického", právě Vrchlickým doháněla „všechno to kypící bohatství tvarů i obrazů, které se v jiných poeziích tvořily po celá staletí" (Fučík); v posledních tvůrčích letech byl Vrchlický více svůj a tím se paradoxně stal básníkem i dvacátého století.

Básník (vlastním jménem Emil Frída) se narodil 17-2 1853 v Lounech, maturoval v Klatovech, studoval na pražské filozofické fakultě, kde se pak stal mimořádným (1893) a řádným (1898) profesorem srovnávací literatury. Mezitím působil jako vychovatel v hraběcí rodině v Itálii, jako suplent na učitelském ústavu v Praze a od roku 1877 jako sekretář české techniky. Oženil se s dcerou spisovatelky Sofie Podlipské Ludmilou; od devadesátých let, kdy se mu žena odcizila, hledal záchranu před citovou samotou v horoucích přátelstvích s K. Bezdíčkovou (1892— 1905), J. Vondroušovou (1904-8) a M. Volfovou (1905—8). Od založení České akademie věd a umění (1890) byl jejím členem a tajemníkem její IV. (umělecké a uměnovědné) třídy. 1901 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny ve Vídni; pronesl v ní jedinou řeč — pro všeobecné hlasovací právo (1906). V srpnu 1908 byl raněn mozkovou mrtvicí, která ho až do smrti 9(9 1912 v Domažlicích natrvalo vyřadila z tvůrčí práce i veřejného života, na němž se podílel četnými přednáškami, činností spolkovou (předsedal spisovatelskému Máji), redakční i publicistikou.

Zanechal obrovské dílo: více než osmdesát svazků poezie lyrické a epické, šestatřicet dramatických děl, několik libret, čtyři knihy krásné prózy, množství studií, rozprav, medailonů a kritik, jen zčásti vydaných knižně, a bezmála sto svazků překladů, mezi nimi i největší díla světové poezie (jako Dantovu Božskou komedii, Tassův Osvobozený Jeruzalém, Aňostova Zuřivého Rollanda, Goethova Fausta aj.). I v původní tvorbě usiloval zprostředkovat českému čtenáři bohatství světové kultury. Pokusil se ztvárnit osud lidstva od jeho začátků až po současnost (Zlomky epopeje, Duch a svět, Dědictví Tantalovo aj). Světový rozhled spojoval se zvláštním zřetelem k českým dějinám a kultuře. Řazen ke „kosmopolitům", všecky své snahy chápal jako službu národní kultuře. Byť pro pěstování sonetů, villonských balad, rond a rondelů, šestin, gazelů ap. označován za formalistu, tvořil ve vášnivém osobním uchvácení životem, láskou, přírodou, světem i z hlubokého prožitku bolesti, zklamání; v nejlepších básních se dotvářel geniální prostoty. A byť jeho mnohotvárně kypivé, někdy chvatnou improvizací znamenané dílo je v literatuře nejplnějším projevem vzestupu a rozmachu české měšťanské společnosti, jejímž reprezentačním účelům někdy i vědomě sloužilo, jako celek je duchu buržoazního světa cizí. To dokazují nejen revolučně intonované Selské balady (1885), ale i intimní, přírodní a reflexívní lyrika.

Vrchlického dílo bylo už za básníkova života nazváno papírovou pyramidou, z dramatických prací se častěji hraje jen Noc na Karlštejně (1885), z poezie se čtou málem jen výbory (Básně I-II, 1953, s předmluvou V. Nezvala; Za trochu lásky, 1979, aj.). K živému jádru básníkova odkazu náleží básně z autorova posledního tvůrčího vzepětí 1905—1908, jak je shrnuly Fanfáry a kadence, Skryté zdroje, Korálové ostrovy, Strom života, Meč Damoklův. V nich se už ozývají tóny, které se naplno rozezní v díle dalších pokolení.

Z literatury: A. Jensen, JV (1906); F. V. Krejčí, JV (1913); J. Voborník, Veliký lyrik (1923); A. Pražák, JV (1933) a Vrchlickému nablízku (1945, 1967); E. Vrchlická, Dětství a mládí s V. (1960); F. X. Salda v Duši a díle (1913) a v Šaldově zápisníku III a IV; J. Fučík ve Statích o literatuře (1951); V. Tichý, JV, život (1942, 1947); B. Balajka, JV (1979).

Zdroj:
Česká poezie dvacátého století (Československý spisovatel 1980)

Jaroslav Vrchlický






Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.