modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Jaroslav Vrchlický

PANTOUM BABÍHO LÉTA


 

Krajem jdeš jak ve pohádce, 
polem, sadem, skrze louku. 
Stříbro vzduchem svítí sladce, 
jedno vlákno na klobouku.

Polem, sadem, skrze louku, 
vše tak vlhké, snivé, nyvé. 
Jedno vlákno na klobouku 
chytá tě v hře dovádívé.

Vše tak vlhké, snivé, nyvé,
 brilantem plá kapka rosy. 
Chytá tě v hře dovádivé, 
upomínka lká a prosí.

Brilantem plá kapka rosy, 
jako slza na tvé řase. 
Upomínka lká a prosí, 
octněme se v dávném čase!

Jako slza na tvé řase, 
tak se píseň v duši kmitá. 
Octněme se v dávném čase, 
křídlo snů kol hlavy lítá.

Tak se píseň v duši kmitá, 
ale mysl divně líná! 
Křídlo snů kol hlavy lítá, 
kolem samá pavučina!

Ale mysl divně líná, 
zalehlé jsou srdce struny, 
kolem samá pavučina, 
usedla i na ocúny.

Zalehlé jsou srdce struny, 
nezní starou písní prostou, 
usedla i na ocúny, 
a ty z mého srdce rostou.

Nezní starou písní prostou, 
ač v něm tóny kvílí sladce, 
a ty z mého srdce rostou — 
Krajem jdeš jak ve pohádce.
 
ze sbírky Kniha sudiček



Jaroslav Vrchlický
vrchlický

Emil Frída (pseudonym mu vymyslel jeho přítel, pozdější slavný lékař Josef Thomayer za společných studií v Klatovech, protože studentům nebylo tehdy dovoleno publikovat) se narodil r. 1853 v rodině nepříliš úspěšného lounského obchodníka. Čtyřletého dal poněkud osobitý otec (měl tehdy šest dětí) na vychování strýci farářovi do Ovčár u Kolína, kde chlapec vlastně prožil dětství (studoval pak ve Slaném, v Praze, Klatovech a pak opět v Praze na vysoké škole), doma býval spíše hostem: „Rodinný život je přece cosi ohromného. Já jej neznám." Pocity nenaplněné lásky provázely Vrchlického po většinu jeho života — s výjimkou let osmdesátých, kdy se básník těšil vírou v klidné a šťastné manželství a otcovství. Tehdy se mu zdálo, že má vše, po čem člověk může toužit: oslnivé úspěchy umělecké i spokojenost osobní.

O to krutější byl pád, který následoval, když se mu otevřely oči, pád, z kterého se pak už nikdy nevzpamatoval. Jeho manželství zůstalo pouze formálním vztahem, jako básník a kulturní osobnost se stal terčem nemilosrdných, trýznivých útoků mladé generace, na kterých se přiživovaly všelijaké nekalé, pseudovlastenecké živly — byly to útoky, které překonávaly bezohledností a urážlivostí snad vše, co podobného do té doby česká kultura zažila. Jaroslav Vrchlický, člověk od dětství chatrného zdraví a mimořádně křehké senzibility, se pak jen velmi těžce probíjel ke ztracené duševní rovnováze. Když se zdálo, že dosahuje pevného břehu, ranila jej roku 1908 mozková mrtvice a odsoudila jej k živoření.
Zemřel v roce 1912.

Zdroj:
z výboru lyriky Před branami Eldoráda, Klub přátel Poezie, edice Zlatoroh 1983

JAROSLAV VRCHLICKÝ

Vůdčí představitel básnické školy lumírovské, „nejbohatší strom, jaký kdy vyrostl v Čechách, strom přeplněný ovocem nejrůznějších barev, nejrůznější chuti", řečeno s Nezvalem, náleží ze tří čtvrtin minulému století. To, co z něho zasahuje do století našeho, nemá snad onen historický význam, o němž se zmiňoval Fučík, když připomínal, že Vrchlický vykonal práci celé jedné generace, zato však vyniká stálou svěžestí, lidskou naléhavostí, básnickou konkrétností. Česká poezie devatenáctého století, v níž „bylo stále něco asketického", právě Vrchlickým doháněla „všechno to kypící bohatství tvarů i obrazů, které se v jiných poeziích tvořily po celá staletí" (Fučík); v posledních tvůrčích letech byl Vrchlický více svůj a tím se paradoxně stal básníkem i dvacátého století.

Básník (vlastním jménem Emil Frída) se narodil 17-2 1853 v Lounech, maturoval v Klatovech, studoval na pražské filozofické fakultě, kde se pak stal mimořádným (1893) a řádným (1898) profesorem srovnávací literatury. Mezitím působil jako vychovatel v hraběcí rodině v Itálii, jako suplent na učitelském ústavu v Praze a od roku 1877 jako sekretář české techniky. Oženil se s dcerou spisovatelky Sofie Podlipské Ludmilou; od devadesátých let, kdy se mu žena odcizila, hledal záchranu před citovou samotou v horoucích přátelstvích s K. Bezdíčkovou (1892— 1905), J. Vondroušovou (1904-8) a M. Volfovou (1905—8). Od založení České akademie věd a umění (1890) byl jejím členem a tajemníkem její IV. (umělecké a uměnovědné) třídy. 1901 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny ve Vídni; pronesl v ní jedinou řeč — pro všeobecné hlasovací právo (1906). V srpnu 1908 byl raněn mozkovou mrtvicí, která ho až do smrti 9(9 1912 v Domažlicích natrvalo vyřadila z tvůrčí práce i veřejného života, na němž se podílel četnými přednáškami, činností spolkovou (předsedal spisovatelskému Máji), redakční i publicistikou.

Zanechal obrovské dílo: více než osmdesát svazků poezie lyrické a epické, šestatřicet dramatických děl, několik libret, čtyři knihy krásné prózy, množství studií, rozprav, medailonů a kritik, jen zčásti vydaných knižně, a bezmála sto svazků překladů, mezi nimi i největší díla světové poezie (jako Dantovu Božskou komedii, Tassův Osvobozený Jeruzalém, Aňostova Zuřivého Rollanda, Goethova Fausta aj.). I v původní tvorbě usiloval zprostředkovat českému čtenáři bohatství světové kultury. Pokusil se ztvárnit osud lidstva od jeho začátků až po současnost (Zlomky epopeje, Duch a svět, Dědictví Tantalovo aj). Světový rozhled spojoval se zvláštním zřetelem k českým dějinám a kultuře. Řazen ke „kosmopolitům", všecky své snahy chápal jako službu národní kultuře. Byť pro pěstování sonetů, villonských balad, rond a rondelů, šestin, gazelů ap. označován za formalistu, tvořil ve vášnivém osobním uchvácení životem, láskou, přírodou, světem i z hlubokého prožitku bolesti, zklamání; v nejlepších básních se dotvářel geniální prostoty. A byť jeho mnohotvárně kypivé, někdy chvatnou improvizací znamenané dílo je v literatuře nejplnějším projevem vzestupu a rozmachu české měšťanské společnosti, jejímž reprezentačním účelům někdy i vědomě sloužilo, jako celek je duchu buržoazního světa cizí. To dokazují nejen revolučně intonované Selské balady (1885), ale i intimní, přírodní a reflexívní lyrika.

Vrchlického dílo bylo už za básníkova života nazváno papírovou pyramidou, z dramatických prací se častěji hraje jen Noc na Karlštejně (1885), z poezie se čtou málem jen výbory (Básně I-II, 1953, s předmluvou V. Nezvala; Za trochu lásky, 1979, aj.). K živému jádru básníkova odkazu náleží básně z autorova posledního tvůrčího vzepětí 1905—1908, jak je shrnuly Fanfáry a kadence, Skryté zdroje, Korálové ostrovy, Strom života, Meč Damoklův. V nich se už ozývají tóny, které se naplno rozezní v díle dalších pokolení.

Z literatury: A. Jensen, JV (1906); F. V. Krejčí, JV (1913); J. Voborník, Veliký lyrik (1923); A. Pražák, JV (1933) a Vrchlickému nablízku (1945, 1967); E. Vrchlická, Dětství a mládí s V. (1960); F. X. Salda v Duši a díle (1913) a v Šaldově zápisníku III a IV; J. Fučík ve Statích o literatuře (1951); V. Tichý, JV, život (1942, 1947); B. Balajka, JV (1979).

Zdroj:
Česká poezie dvacátého století (Československý spisovatel 1980)

Jaroslav Vrchlický






Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.