(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
Jaroslav VrchlickýBalada o hovněNa mém stole od nedávna, leží zvláštní kus, je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus. Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán, usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám. Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas, či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as, či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal, či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal. Škoda, že mi novin kousek vedle hovna neležel, aspoň znal bych politiku, k níž jeho pán náležel. Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal, nepoví, kde, jak a kdy ho tvůrce jeho zanechal. A tak hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou, žel, že navždy zůstane mi nejtemnější záhadou. Dál však moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát, byla jeho hrobem louka, sad, či les, či reterát. Všechno toto nadarmo je, marné všechno pátrání, bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání. Sta mi představ v mysli spěchá, myšlenek se tísní sbor, vím, že hovnem povrhují, vím, že psancem je ten tvor. A přec každý kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát, co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát? Ale jedna věc mne těší, v hovnu čerpám nauku, v hovně jsme si všichni rovni, bez reptání, bez hluku. Ať ho vysral cigán v háji, nebo slavný generál, hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál! A tu člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící, čím je víc, než pro to hovno živou voznicí. |
Emil Frída (pseudonym mu vymyslel jeho přítel, pozdější slavný lékař Josef Thomayer za společných studií v Klatovech, protože studentům nebylo tehdy dovoleno publikovat) se narodil r. 1853 v rodině nepříliš úspěšného lounského obchodníka. Čtyřletého dal poněkud osobitý otec (měl tehdy šest dětí) na vychování strýci farářovi do Ovčár u Kolína, kde chlapec vlastně prožil dětství (studoval pak ve Slaném, v Praze, Klatovech a pak opět v Praze na vysoké škole), doma býval spíše hostem: „Rodinný život je přece cosi ohromného. Já jej neznám." Pocity nenaplněné lásky provázely Vrchlického po většinu jeho života — s výjimkou let osmdesátých, kdy se básník těšil vírou v klidné a šťastné manželství a otcovství. Tehdy se mu zdálo, že má vše, po čem člověk může toužit: oslnivé úspěchy umělecké i spokojenost osobní.
O to krutější byl pád, který následoval, když se mu otevřely oči, pád, z kterého se pak už nikdy nevzpamatoval. Jeho manželství zůstalo pouze formálním vztahem, jako básník a kulturní osobnost se stal terčem nemilosrdných, trýznivých útoků mladé generace, na kterých se přiživovaly všelijaké nekalé, pseudovlastenecké živly — byly to útoky, které překonávaly bezohledností a urážlivostí snad vše, co podobného do té doby česká kultura zažila. Jaroslav Vrchlický, člověk od dětství chatrného zdraví a mimořádně křehké senzibility, se pak jen velmi těžce probíjel ke ztracené duševní rovnováze. Když se zdálo, že dosahuje pevného břehu, ranila jej roku 1908 mozková mrtvice a odsoudila jej k živoření.
Zemřel v roce 1912.
Vůdčí představitel básnické školy lumírovské, „nejbohatší strom, jaký kdy vyrostl v Čechách, strom přeplněný ovocem nejrůznějších barev, nejrůznější chuti", řečeno s Nezvalem, náleží ze tří čtvrtin minulému století. To, co z něho zasahuje do století našeho, nemá snad onen historický význam, o němž se zmiňoval Fučík, když připomínal, že Vrchlický vykonal práci celé jedné generace, zato však vyniká stálou svěžestí, lidskou naléhavostí, básnickou konkrétností. Česká poezie devatenáctého století, v níž „bylo stále něco asketického", právě Vrchlickým doháněla „všechno to kypící bohatství tvarů i obrazů, které se v jiných poeziích tvořily po celá staletí" (Fučík); v posledních tvůrčích letech byl Vrchlický více svůj a tím se paradoxně stal básníkem i dvacátého století.
Básník (vlastním jménem Emil Frída) se narodil 17-2 1853 v Lounech, maturoval v Klatovech, studoval na pražské filozofické fakultě, kde se pak stal mimořádným (1893) a řádným (1898) profesorem srovnávací literatury. Mezitím působil jako vychovatel v hraběcí rodině v Itálii, jako suplent na učitelském ústavu v Praze a od roku 1877 jako sekretář české techniky. Oženil se s dcerou spisovatelky Sofie Podlipské Ludmilou; od devadesátých let, kdy se mu žena odcizila, hledal záchranu před citovou samotou v horoucích přátelstvích s K. Bezdíčkovou (1892— 1905), J. Vondroušovou (1904-8) a M. Volfovou (1905—8). Od založení České akademie věd a umění (1890) byl jejím členem a tajemníkem její IV. (umělecké a uměnovědné) třídy. 1901 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny ve Vídni; pronesl v ní jedinou řeč — pro všeobecné hlasovací právo (1906). V srpnu 1908 byl raněn mozkovou mrtvicí, která ho až do smrti 9(9 1912 v Domažlicích natrvalo vyřadila z tvůrčí práce i veřejného života, na němž se podílel četnými přednáškami, činností spolkovou (předsedal spisovatelskému Máji), redakční i publicistikou.
Zanechal obrovské dílo: více než osmdesát svazků poezie lyrické a epické, šestatřicet dramatických děl, několik libret, čtyři knihy krásné prózy, množství studií, rozprav, medailonů a kritik, jen zčásti vydaných knižně, a bezmála sto svazků překladů, mezi nimi i největší díla světové poezie (jako Dantovu Božskou komedii, Tassův Osvobozený Jeruzalém, Aňostova Zuřivého Rollanda, Goethova Fausta aj.). I v původní tvorbě usiloval zprostředkovat českému čtenáři bohatství světové kultury. Pokusil se ztvárnit osud lidstva od jeho začátků až po současnost (Zlomky epopeje, Duch a svět, Dědictví Tantalovo aj). Světový rozhled spojoval se zvláštním zřetelem k českým dějinám a kultuře. Řazen ke „kosmopolitům", všecky své snahy chápal jako službu národní kultuře. Byť pro pěstování sonetů, villonských balad, rond a rondelů, šestin, gazelů ap. označován za formalistu, tvořil ve vášnivém osobním uchvácení životem, láskou, přírodou, světem i z hlubokého prožitku bolesti, zklamání; v nejlepších básních se dotvářel geniální prostoty. A byť jeho mnohotvárně kypivé, někdy chvatnou improvizací znamenané dílo je v literatuře nejplnějším projevem vzestupu a rozmachu české měšťanské společnosti, jejímž reprezentačním účelům někdy i vědomě sloužilo, jako celek je duchu buržoazního světa cizí. To dokazují nejen revolučně intonované Selské balady (1885), ale i intimní, přírodní a reflexívní lyrika.
Vrchlického dílo bylo už za básníkova života nazváno papírovou pyramidou, z dramatických prací se častěji hraje jen Noc na Karlštejně (1885), z poezie se čtou málem jen výbory (Básně I-II, 1953, s předmluvou V. Nezvala; Za trochu lásky, 1979, aj.). K živému jádru básníkova odkazu náleží básně z autorova posledního tvůrčího vzepětí 1905—1908, jak je shrnuly Fanfáry a kadence, Skryté zdroje, Korálové ostrovy, Strom života, Meč Damoklův. V nich se už ozývají tóny, které se naplno rozezní v díle dalších pokolení.
Z literatury: A. Jensen, JV (1906); F. V. Krejčí, JV (1913); J. Voborník, Veliký lyrik (1923); A. Pražák, JV (1933) a Vrchlickému nablízku (1945, 1967); E. Vrchlická, Dětství a mládí s V. (1960); F. X. Salda v Duši a díle (1913) a v Šaldově zápisníku III a IV; J. Fučík ve Statích o literatuře (1951); V. Tichý, JV, život (1942, 1947); B. Balajka, JV (1979).
