modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Antonín Sova

HUDBA NÁLADY



Sedíme v kupé zahaleni 
(vzduch mrazivý a vonný jest), 
již mizet zdá se záchvěv denní 
a nebem kmitlo na sta hvězd.

Prořídlé stromy podél trati, 
sbor jedlí, řada doubravin 
se na skle počly kolébati, 
jich černý, přelétavý stín.

Já jenom zřím, jak světla kanou 
na hlavu tvou, na tmavý vlas, 
co oči tvoje nepřestanou 
do noci hledět zas a zas,

tak černé, záhadné a snivé 
a trochu jízdou znavené, 
slov, polibků a vášně chtivé, 
tak oddané, tak plamenné!

Já jenom zřím tvých ramen tvary 
z krajkoví bílých šálů plát, 
náramek dobré práce starý 
a duhovitých perel rad,

a tebe, duše, drahá duše,
ty královno má podzimní,
jež posloucháš v dnů příštích tuše
mé hloupé snění intimní 

o podzimu, jenž zaburácí, 
jenž v staré parky listí střás, 
o městě, kam se mládež vrací 
v ten podzimní a pozdní čas,

o svojich snech a práci svojí, 
o hudbě, sólech cellových. 
(Ó jak se vlnil v nepokoji 
tvůj perlivý, hrdlící smích,

jak stoupal, klesal a jak zmíral 
mi na prsou prosebný tak, 
a divoký jak hruď mi svíral 
a měkký hned ztich jako pták.)

A stromů stín z tmy oknem kýval 
nad tebou, snící v loktech mých, 
a ze rtů dech ti horký splýval 
polibky mými znavených!
 
ze sbírky Květy intimních nálad



ANTONÍN SOVA

sova „Citový dějepisec devadesátých let" a „Jan Křtitel moderního českého básnictví", jak ho nazval Julius Fučík, Antonín Sova byl podle Šaldových slov dlouho zajatcem samoty, „abstraktních ledů solipsismu, různých romantických póz, ale vylomil se z nich a přiblížil sebe i nás žhavé skutečnosti..." Salda oceňoval na Sovovi „nové poselství entuziasmu životného bližšího pravdě", Fučík u Sovy nalézal zárodky „té nové soudobé poezie, jejíž tvůrci uvědoměle spojují svůj osud se světovým revolučním hnutím proletářským". Velkou zásluhu má Sova také o vývoj českého verše, o jeho uvolnění, osvobození od starší parnasistické rétoriky.
Symbolická lyričnost Sovova verše měla ovšem v sobě zárodky nového rétorismu, ale jeho „žízeň svobody" vústila v jeho díle „naposledy v nové uctění zákona" /F. X. Salda/. Po celý život se Sova vpínal do společenských bojů politických, národních i sociálních, pravidelně na straně utlačovaných, sám jeden z nich, a vzdor své fyzické izolaci od veřejného života prokazoval často značnou i politickou prozíravost. Nejtrvalejších básnických hodnot se dobíral pravidelně tam, kde jeho „schopnost trpět hloub a víc než jiní" mluvila za jiné a kde anticipoval další vývoj české poezie. Psal též prózu. I ji přizpůsoboval svému lyrickému naturelu a i v ní bojoval proti chladu soumračné pozitivisticko-skeptické doby.

Narozen 26/2 1864 v Pacově, studoval na gymnáziích v Pelhřimově, Táboře a nakonec v Písku /maturita 1885/ a po krátkém pokusu o studium práv na univerzitě dostal přímluvou Jaroslava Vrchlického zaměstnání v redakci Ottova slovníku naučného /od 1886/ a pak na pražském magistráte; od roku 1898 byl ředitelem pražské městské knihovny. Postižen chorobou míchy, která se zhoršila za války, ochrnul a musel předčasně odejít na odpočinek. V posledních letech žil v rodném Pacově, kde 16/8 1928 zemřel. Do posledních chvil tvořil.

Časopisecky debutoval v Lumíru /1883/, knižně Realistickými slokami /1890/. Jeho tvůrčí cesta vedla od jejich „hořkého odboje a otráveného vzteku" na soudobou měšťanskou společnost přes impresionisticky chvějivé Květy intimních nálad /1891/ a objevy přírody v její úchvatné smyslovosti a „tajemné hudbě" IZ mého kraje, 1893/ k Soucitu i vzdoru /1894/, jímž začíná nové období Sovovy tvorby, k Zlomené duši /1896/, Vybouřeným smutkům /1897/, do jejichž dalších vydání později přidán básnický pamflet původně vydaný samostatně, Theodoru Mommsenovi /1897/, a k symbolistickým vizím sbírky Ještě jednou se vrátíme /1900/; cyklus Údolí nového království /později též samostatně jako sbírka/, původně součást sbírky z roku 1900, stal se „východiskem nové sociální a humanitní větve" poezie Sovovy, která přinesla epicky alegorické odmítnutí typu „pána" v Baladě o jednom člověku a jeho radostech /1903/, účtování se soudobou českou malostí Tři zpěvy dnešků a zítřků /1905/, z nichž třetí, Píseň Prvního května, je mohutná vize moderní civilizační krásy, a konečně Dobrodružství odvahy /1906/, jejíž oslava mladé vzpoury proti starým řádům není bez souvislosti s ruskou revolucí 1905. Následující Lyrika lásky a života /1907/ znamenala nové básnické zesílení, zkonkrétnění; zrozena z osobního hoře a rozčarování obdarovala novým výrazem a srostitostí i Sovovu poezii nadosobní, Zápasy a osudy /1910/ i Žně /1913/, zatímco Kniha baladická /1915/ nevytvořila ještě nový typ balady. Odvěkou sílu země vyjádřil Sova svými Zpěvy domova /1918/, prostými deklamace a rétoriky, ve výrazu monumentálními.
V knize s cykly Krvácející bratrství a Rozjímání ranní a večerní /1920/ shrnul básník svou poezii politickou i intimní a meditativní, v níž začíná ona obroda smyslů, z níž vzešlo Básníkovo jaro /1921/, Jasná vidění /1922/, Básně nesobeckého srdce /1922/, Naděje i bolesti /1924/ a Drsná láska /1927/, sbírky vynikající zvláštní prostotou, uměním zkratky, vůní esence a hlavně vůlí sloužit životu „zcela konkrétně, což je tolik jako sloužit bratřím nejchudším a nejmenším" /Salda/. Posmrtně vyšly sbírky Hovory věcí /1929/, Za člověkem /1930/ a Písně o rovnosti /1951/, výbory Básně /1953/, Pozdrav bouřlivé noci /1964, KPP/ aj. Sebrané spisy u Hejdy a Tučka 1910-20 /13 svazků/, v Aventinu 1922-1930 /22 svazků/, v Melantrichu 1936 až 1938 /20 svazků/, v Československém spisovateli /od 1963, neuzavřeno/. Jako prozaik Sova debutoval knižně až koncem devadesátých let Próza, /1898/, 1903 rozšířeno a s názvem Povídky a menší črty, znovu rozšířeno 1927 s názvem Kasta živořící a jiné prózy,; vydal Ivův román /1902/ a romány Výpravy chudých /1903/, Torna Bojar /1910/, povídky O milkování, lásce a zradě /1909/ a prózu Pankrác Budecius Kantor /1916/, která pak přešla do svazku Koloběh starostí a jiné povídky /1921/. Pro děti napsal Sova veršovanou pohádku O vysvobození prince Jirky /1918/ s výchovnou tendencí zřetelně demokratickou.

Z literatury: L- N. Zvěřina, AS /1918/; F. X. Salda ve Studiích z české literatury /l961/ a v Šaldově zápisníku 1933—34, 6—7; Julius Fučík ve Statích o literatuře /1951/ a ve svazku Milujeme svůj národ /1951/; J. Zika, AS /1953/; sborník A. Sovovi... /1958/.

Zdroj:
Česká poezie dvacátého století (Československý spisovatel 1980)



Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.