(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
Antonín SovaHLASYVítal jsem k vánocům kdysi, nedočkavý hoch, hlasy, jež v noci se křísí, vposled, až ozval se roh, ale dnes, v ulici šeravé, opilci zpěvavé a šouravé, sotva jsem uspat moh stáří své nespavé. V kavárnách bílou zimou trosečníci žalní po dobrodružstvích tu dřímou, opilci sentimentální, do kláves tóny krve a žluče někdo jim podplacen k ránu tluče. Lehké holky když odešly spát, město už dní se a vzbouzí k práci, opilce střízlivý chlad počestným rodinám do lůžek vrací, a že sníh padá, zavěje v ulicích hlasy a matné šlépěje. Nejde tu pastýř však, nezní roh, hvězda tu nikdy nevzplá, Kristus zde nenarodí se nikdy z lásky božího tepla. |
„Citový dějepisec devadesátých let" a „Jan Křtitel moderního českého básnictví", jak ho nazval Julius Fučík, Antonín Sova byl podle Šaldových slov dlouho zajatcem samoty, „abstraktních ledů solipsismu, různých romantických póz, ale vylomil se z nich a přiblížil sebe i nás žhavé skutečnosti..." Salda oceňoval na Sovovi „nové poselství entuziasmu životného bližšího pravdě", Fučík u Sovy nalézal zárodky „té nové soudobé poezie, jejíž tvůrci uvědoměle spojují svůj osud se světovým revolučním hnutím proletářským". Velkou zásluhu má Sova také o vývoj českého verše, o jeho uvolnění, osvobození od starší parnasistické rétoriky.
Symbolická lyričnost Sovova verše měla ovšem v sobě zárodky nového rétorismu, ale jeho „žízeň svobody" vústila v jeho díle „naposledy v nové uctění zákona" /F. X. Salda/. Po celý život se Sova vpínal do společenských bojů politických, národních i sociálních, pravidelně na straně utlačovaných, sám jeden z nich, a vzdor své fyzické izolaci od veřejného života prokazoval často značnou i politickou prozíravost. Nejtrvalejších básnických hodnot se dobíral pravidelně tam, kde jeho „schopnost trpět hloub a víc než jiní" mluvila za jiné a kde anticipoval další vývoj české poezie. Psal též prózu. I ji přizpůsoboval svému lyrickému naturelu a i v ní bojoval proti chladu soumračné pozitivisticko-skeptické doby.
Narozen 26/2 1864 v Pacově, studoval na gymnáziích v Pelhřimově, Táboře a nakonec v Písku /maturita 1885/ a po krátkém pokusu o studium práv na univerzitě dostal přímluvou Jaroslava Vrchlického zaměstnání v redakci Ottova slovníku naučného /od 1886/ a pak na pražském magistráte; od roku 1898 byl ředitelem pražské městské knihovny. Postižen chorobou míchy, která se zhoršila za války, ochrnul a musel předčasně odejít na odpočinek. V posledních letech žil v rodném Pacově, kde 16/8 1928 zemřel. Do posledních chvil tvořil.
Časopisecky debutoval v Lumíru /1883/, knižně Realistickými slokami /1890/. Jeho tvůrčí cesta vedla od jejich „hořkého odboje a otráveného vzteku" na soudobou měšťanskou společnost přes impresionisticky chvějivé Květy intimních nálad /1891/ a objevy přírody v její úchvatné smyslovosti a „tajemné hudbě" IZ mého kraje, 1893/ k Soucitu i vzdoru /1894/, jímž začíná nové období Sovovy tvorby, k Zlomené duši /1896/, Vybouřeným smutkům /1897/, do jejichž dalších vydání později přidán básnický pamflet původně vydaný samostatně, Theodoru Mommsenovi /1897/, a k symbolistickým vizím sbírky Ještě jednou se vrátíme /1900/; cyklus Údolí nového království /později též samostatně jako sbírka/, původně součást sbírky z roku 1900, stal se „východiskem nové sociální a humanitní větve" poezie Sovovy, která přinesla epicky alegorické odmítnutí typu „pána" v Baladě o jednom člověku a jeho radostech /1903/, účtování se soudobou českou malostí Tři zpěvy dnešků a zítřků /1905/, z nichž třetí, Píseň Prvního května, je mohutná vize moderní civilizační krásy, a konečně Dobrodružství odvahy /1906/, jejíž oslava mladé vzpoury proti starým řádům není bez souvislosti s ruskou revolucí 1905. Následující Lyrika lásky a života /1907/ znamenala nové básnické zesílení, zkonkrétnění; zrozena z osobního hoře a rozčarování obdarovala novým výrazem a srostitostí i Sovovu poezii nadosobní, Zápasy a osudy /1910/ i Žně /1913/, zatímco Kniha baladická /1915/ nevytvořila ještě nový typ balady. Odvěkou sílu země vyjádřil Sova svými Zpěvy domova /1918/, prostými deklamace a rétoriky, ve výrazu monumentálními.
V knize s cykly Krvácející bratrství a Rozjímání ranní a večerní /1920/ shrnul básník svou poezii politickou i intimní a meditativní, v níž začíná ona obroda smyslů, z níž vzešlo Básníkovo jaro /1921/, Jasná vidění /1922/, Básně nesobeckého srdce /1922/, Naděje i bolesti /1924/ a Drsná láska /1927/, sbírky vynikající zvláštní prostotou, uměním zkratky, vůní esence a hlavně vůlí sloužit životu „zcela konkrétně, což je tolik jako sloužit bratřím nejchudším a nejmenším" /Salda/. Posmrtně vyšly sbírky Hovory věcí /1929/, Za člověkem /1930/ a Písně o rovnosti /1951/, výbory Básně /1953/, Pozdrav bouřlivé noci /1964, KPP/ aj. Sebrané spisy u Hejdy a Tučka 1910-20 /13 svazků/, v Aventinu 1922-1930 /22 svazků/, v Melantrichu 1936 až 1938 /20 svazků/, v Československém spisovateli /od 1963, neuzavřeno/. Jako prozaik Sova debutoval knižně až koncem devadesátých let Próza, /1898/, 1903 rozšířeno a s názvem Povídky a menší črty, znovu rozšířeno 1927 s názvem Kasta živořící a jiné prózy,; vydal Ivův román /1902/ a romány Výpravy chudých /1903/, Torna Bojar /1910/, povídky O milkování, lásce a zradě /1909/ a prózu Pankrác Budecius Kantor /1916/, která pak přešla do svazku Koloběh starostí a jiné povídky /1921/. Pro děti napsal Sova veršovanou pohádku O vysvobození prince Jirky /1918/ s výchovnou tendencí zřetelně demokratickou.
Z literatury: L- N. Zvěřina, AS /1918/; F. X. Salda ve Studiích z české literatury /l961/ a v Šaldově zápisníku 1933—34, 6—7; Julius Fučík ve Statích o literatuře /1951/ a ve svazku Milujeme svůj národ /1951/; J. Zika, AS /1953/; sborník A. Sovovi... /1958/.
