modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Jaroslav Seifert


KVĚTEN


Rozhledna stále někomu posílá 
bělostné obláčky.
      Tak to bývá,
v tom není pranic neobvyklého. 
Je měsíc básníkův 
a milenci tázavě postávají, 
aby se podívali,
      jak básník píše
na bronzový papír bronzovým pérem 
svou hvězdnou báseň.

Snad o lidském hoři a zoufalství, 
na které marně svítí hvězdy, 
či spíše o ženském oudolíčku 
plném růži,
      když klesáme na kolena.

Od smutné restaurace nahoře
ozval se lesní roh
zhotovený z kovu rozkvetlých pampelišek
a dívka přitiskla svou tvář
průvodci na prsa,
      kam při střelbě 
vkládá se pažba pušky.

Promiňte, Mistře, že vyrušuji, 
ale byl jste to vy, kdo rozkázal 
všem nedočkavým v květnu: 
Je pozdní večer,
      je čas lásky!
A nebylo mnoho těch, kdo neuposlechli 
tento něžný povel.
 
ze sbírky Halleyova kometa


Jaroslav Seifert

sefert (narozen 23. září 1901 na Žižkově) byl v prvních svých knihách vedle Jiřího Wolkra nejtypičtějším reprezentantem proletářské poezie. Později se připojil k poetistickému hnutí a dal mu osobitou pečeť. Od strohého a půvabně rétorického verše svých proletářskýčh básní se vyvíjel k obrazivému, sevřenějšímu verši melancholického a srdečného názvuku a kultivoval jej v svých, básnických sbírkách k stále větší citlivosti. Napsal knihy: Město v slzách, Samá láska, Na vlnách T. S. F., Slavík zpívá špatně, Poštovní holub, Hvězdy nad Rajskou zahradou, Jablko z klína. Jaroslav Seifert přeložil báseň Alexandra Bloka Dvanáct, Apollinairovy Prsy Tiresiovy a několik básní Paula Verlaina. Byl nakladatelským úředníkem, nyní je kulturním referentem Práva lidu.

Nobelova cena za literaturu 1984
Zemřel 10-01-1986 v Praze

Zdroj:
Vítězslav Nezval: Moderní básnické směry

Praha (ČTK) - Celý život psal srozumitelné, lyrické a většinou optimistické básně. Hlavním námětem mu ovšem byla láska, kvůli čemuž byl čtenáři milován. Přestože řadu let nemohl publikovat, za poezii, ale i za odvážné občanské postoje dostal Jaroslav Seifert jako jediný Čech Nobelovu cenu za literaturu. Od jeho smrti uplyne zítra dvacet let.

Ač svůj melodický a zpěvný verš přeměnil v 60. letech ve strofy volné a plné reflexí, někdy je žižkovský rodák označován za příliš „lehkého" básníka. Sám se tím nijak netrápil a říkal, že největším básníkem jeho generace byl „černý anděl" Vladimír Holan a že Nobelovu cenu dostal za celou generaci. K té patřil například Vítězslav Nezval či František Halas.

Jako červená nit se Seifertovou tvorbou line hlavní téma - láska k ženě. „Ženy jsou běloučký cukr v hořkém kafi života," napsal. Kromě poezie však budily úctu i jeho občanské postoje. V roce 1956 Seifert, kterého z KSČ vyloučili již v roce 1929, odvážně vystoupil na obranu vězněných spisovatelů. Na sklonku 60. let stál v čele Svazu českých spisovatelů a protestoval proti vpádu spřátelených vojsk. Byl též jedním z prvních signatářů Charty 77.

Jaroslav Seifert, narozený 23. září 1901, patří k nejplodnějším českým básníkům. Prvotinu Město v slzách uveřejnil ve svých dvaceti letech, již o rok dříve spoluzakládal avantgardní umělecké sdružení Devětsil. Koncem 30. let měl jako renomovaný literát na svém kontě již jedenáct sbírek.

V roce 1950, kdy přestal pracovat jako novinář a vydal lyrickou Píseň o Viktorce, však přišly těžké časy. Básník Ivan Skála ho nařkl, že zneužívá poezie proti lidu, a komunista Gustav Bareš poslal na Seiferta udání Klementu Gottwaldovi. Nesměl publikovat. Po několikaleté vynucené odmlce vyšla Seifertovi sbírka Maminka (1954), která se řadí ke klenotům české poezie.

Seifert se poté vrátil reflexivními sbírkami Koncert na ostrově či Halleyova kometa. V roce 1966 mu byl udělen titul národního umělce, další zákaz ovšem přišel začátkem 70. let. Pozdní sbírky Morový sloup či Býti básníkem vydal až na přelomu 70. a 80 let poté, co si je čtenáři řadu let opisovali.

V říjnu 1984 zastihla tehdy třiaosmdesátiletého Seiferta zpráva, že se stal laureátem Nobelovy ceny. V tehdejších českých novinách o tom byly dvě věty, ve slovenských jen jedna. Své poslání vyjádřil Seifert, který zemřel 10. ledna 1986, prostě a s jemným humorem: „Jdi, budeš očarován. Zpívej, máš komu. A nelži! Šel jsem a nelhal. A vám, mé lásky, jen trochu."

Zdroj:
MF Dnes ze dne 09-01-2006





Řekl o sobě:

Už dávno jsem nepsal verše. Před lety odložil jsem péro a dali mi do ruky teploměr. Kam dospěla poezie od těch dob! Ovšem i já octl jsem se v krajinách již docela jiných. Tím těžší práce pro mě.

Kolik lidí mně blízkých mi již pomřelo, a já sám jsem již stár. Nepíši již tak snadné, jak jsem psal. I větší umělecká zodpovědnost zdržuje péro pohybující se po papíře. Nepíši již tak bezstarostné, jako jsem psával. A pak: z ostrova, o kterém vyprávím, je dobře vidět do oken staré známé kavárny, kde jsme sedávali s Teigem, Zrzavým a s mladými výtvarníky, malíři a architekty. Před okny po nábřeží chodívali Čapkové se Špálou. Byli již hotovými umělci, ale jejich budoucí mistrovství nedovedli jsme přece jen ještě odhadnout.Seifert

Karel Čapek nám prozradil tajemství francouzské poezie a Karel Teige nás naučil jí rozumět. Zdá se mi, že se mně dívají přes rameno. A St. K. Neumann poučil mě o tvůrčím gestu svobodného umělce. A Jan Zrzavý svým životem i dílem dával příklad přísné věrnosti a lásky k umění.

Jestliže však mé verše často vzlínají z osobní zkušenosti a mluví v první osobě, chtěl bych jen dodati — a byl bych šťasten, kdyby mi bylo věřeno —, že není to zhlížení v osobě vlastní. Pokusil jsem se, aby tato forma básnického sdělení, podle mého věrojatnější, přesvědčovala o pravdě, vyslovujíc to obecné, co se ovšem netýká jen autora.

S úžasem dívám se na skoky lidského ducha v oblastech vědy a techniky. Tyto činy zajisté naplňují mysli celého světa, že se nabízí a konečně se již i ozvala otázka o nutnosti a potřebě poezie, románu a umění vůbec.

Nevěřím však těmto hlasům. Z biblických dálek vtírají se staré verše Kazatele: Čím větší vědění, tím větší bolest. A je snad lidstvo dnes šťastnější?

Umění, i když samozřejmě nikterak jediné, má však tu jedinečnou schopnost vyslovovat míru štěstí i bolesti tohoto dneška. A to je veliké poslání.

Ale proboha, aby mi bylo rozuměno. Nedomnívám se, že by to měly býti snad tyto verše, které by mohly toto závažné poslání splňovat.

Příliš nebezpečný lyrik

Byla to absurdní situace. Když v říjnu 1984 přišla ze Švédska zpráva, že český básník Jaroslav Seifert získal Nobelovu cenu, ležel její laureát v nemocnici. První přichvátaly básníkovy děti, potom sekretářka ze švédského velvyslanectví, po ní velvyslanec s kytkou...

A pak se před dveře nemocniční pokoje posadili dva estébáci. Kontrolovali každého, kdo chtěl dovnitř, pustili jen rodinné příslušníky. A ještě někoho: Jana Pilaře, ředitele nakladatelství Československý spisovatel, který přivedl televizi. Pilař se natřásal, Jaroušku sem, Jaroušku tam..., loudil ze Seiferta angažovaná slova, ale ten vzdoroval. Měl důvod - Pilař, skalní zastánce tehdejšího režimu, byl tím, kdo mu po léta znemožňoval psát a téměř i dýchat. Přitom, paradoxně, Seifert od prvních básní dával najevo, že je smýšlením levičák.

„Byl to proletářský kluk ze Žižkova, jenže nijak ideologicky vyhraněný říká bohemistka Marie Jirásková, která patřila mezi Seifertovy nejbližší přátele. „Jeho tatínek byl přesvědčený sociální demokrat, maminka věřící katolička a on viděl, že to rodičům šlo dobře dohromady." Seifert stál u zrodu Devětsilu, levicově zaměřené umělecké skupiny. Jeho schopnost kouzlit se slov z něj udělala velkou postavu poetismu 20. let. Jenže taky napsal:
Já totiž zvídám v drahách hvězd
A věřím v Komunistický manifest...

O tom, kdy vstoupil do komunistické strany, se doklad nenalezl. Zato se ví, kdy z ní odešel. V roce 1929 se do čela KSČ dostal Gottwald a s ním orientace na Moskvu a také tužší disciplína včetně té kulturní. Seifert to nemohl unést byl básník, trochu bohém, potřeboval volnost. S dalšími šesti literáty - Vančurou, Neumannem, Horou, Olbrachtem, Majerovou a Malířovou - sepsali proti novému vedení strany protest, a všichni byli vyloučeni.

Mezi komunisty se pak už nikdy nevrátil. Po únoru 1948 ho mnohokrát oslovili, velice o něj stáli, ale ubránil se, i když spíš úhybnými manévry než přímým odmítnutím. Samozřejmě, že začaly potíže, a Seifert se o mnohé postaral sám. Jednou se ve vinárně bujaře vyjadřoval ke kulturní politice. Už značně ovíněný prohlásil, že pokud jde o básníky, je mu milejší „blijící Francouz než zpívající Rus". A protože jinde nazval Stalina „malým poďobaným Gruzíncem", doneslo se toho na ÚV KSČ dost, aby s ním měl být zaveden takzvaný soudružský soud kulturních pracovníků. Vyvázl z něj díky přímluvě Vítězslava Nezvala, kupodivu ministra kultury Zdeňka Nejedlého a také sovětského spisovatele Ilji Erenburga, který tehdy byl v Praze a na otázku, co se Seifertem, prý řekl: "Kdybychom my měli likvidovat každého básníka, který ožralý něco pronese, tak už žádného nemáme."

Na přelomu 40. a 50. let Seifert vydal Píseň o Viktorce, a to byl další důvod k útokům. Vedl je proti němu prorežimní básník Ivan Skála, který báseň strhal jako pesimistickou, nedávající novému socialistickému člověku křídla. Publikovat Seiferta začal být problém. Nejdříve mu nesmělo vyjít nic, pak jen reedice starých věcí, a to pouze v malých nákladech. V roce 1956 vystoupil na sjezdu spisovatelů, kde se razantně ozval na obranu vězněných spisovatelů: „Smlčí-li pravdu kdokoli jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže. A nejen to, diskredituje to, co velikého a krásného socialismus našemu lidu v těchto letech přinesl. Je krásné, jestliže básníci postrkávají politiky, ale troufám si říci, že je méně krásné, je-li tomu naopak."
Omezení pro Seiferta pokračovala, i když to nebyl jediný důvod, proč se odmlčel. Dostal se i do určité tvůrčí krize, chtěl psát jinak. Všechno ho nutilo k nové poetice, k volnému verši.

Nové Seifertovy sbírky směly vyjít až v 60. letech. Do té doby aspoň publikoval starší, ryze lyrické, které nikdo nemohl považovat za ideologické. Tehdy se vytvořil mýtus Seiferta jako básníka opěvujícího jen Prahu, maminku a ženské půvaby.
Na jaře 1968, v čase velkého politického uvolnění, byl zvolen předsedou Svazu spisovatelů. Normalizace tomu ale učinila konec. Ani novou sbírku Morový sloup už vydat nesměl. Stalo se však něco jiného - Seifertovy básně se začaly mezi lidmi šířit opisem. A pak jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Tehdy už se špatně pohyboval, k výslechům ho nevolali, ale StB jezdila za ním do jeho břevnovské vily. Ostatně, sledovala ho soustavně od počátku 50. let. Jak tu situace nesl? „Špatně," tvrdí Marie Jirásková. „Byl spíš rozkošník života. Rád pil víno, těšily ho pěkné ženy, miloval vtipnou společnost. Někteří lidé ho mají za veršovníka téměř idylického, ale on byl člověk s pronikavým myšlením. Věcem, které se kolem něj odehrávaly, rozuměl a konflikty snášel těžce."

Pro oficiální kulturu téměř přestal existovat, ale režim velmi bedlivě sledoval, jaký zájem měl o Seiferta samizdat a emigrace. Za pokusy vyvážet jeho rukopisy přes hranice, a naopak dovážet tam vydané Seifertovy knihy do Československa chodili lidé k výslechům.

V roce 1984 byl Seifert nominován na Nobelovu cenu, a ne poprvé. Těch pokusů se od počátku 50. let odehrálo několik. Stáli za nimi především Roman Jakobson, ruský lingvista žijící v USA, a František Janouch, český jaderný fyzik, který emigroval do Švédska. Ale až 11. října 1984 přišla ze Stockholmu zpráva, že Švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za literaturu českému básníkovi. Měl radost, jenže lidé kolem něj tušili, co bude následovat. Básníkova manželka Marie zahraničním novinářům řekla: „Byla bych raději, kdyby byl zdráv... A kdyby se to přihodilo o dvacet let dříve!"

Marie Jirásková tenkrát Františku Janouchovi napsala: „Hned jsem jistotně věděla, že nic nebude jednoduché. Kdyby bylo možno očekávat, že se zde na Nobelovu cenu za literaturu bude reagovat jako na cenu za literaturu!!! Ale tomu se tu od začátku zamezilo. A to on si nezaslouží. On je lyrik od Pánaboha. To nikdy žádnej blbej politik a policajt nepochopí..."

  Měla pravdu. Československý režim strhl o Seiferta boj. Jan Pilař ho mimo jiné přinutil odvolat podpis, kterým básník zmocňoval Františka Janoucha vydávat v zahraničí jeho texty, a musel přenést práva na československou Dilii. Podobně za Seifertem přiběhl na podzim 1985. Tehdy se v Budapešti připravovalo Mezinárodní kulturní fórum a českoslovenští disidenti sepsali dopis, kterým upozorňovali na kulturní situaci v socialistických zemích. Seifert ho podepsal. Krátce nato se do břevnovské vilky vřítil neurvalý Pilař doprovázený estébáky a za velkého křiku Seiferta opět donutil podpis odvolat.

„Seifert opravdu nebyl založením revolucionář," říká Marie Jirásková. „Toužil po životní harmonii a spory ho vyčerpávaly. Měl nemocné srdce, byl unavený, o berlích se sotva pohyboval. Pilař si prý vyčíhal, kdy byl doma sám, a surově ho přitlačil na stůl. "Řval na mě jak na malého kluka a já jsem věděl, že když to potrvá ještě chvíli, nepřežiju to," vyprávěl mi Seifert."
V Morovém sloupu kdysi napsal:
To nejhorší mám za sebou,
říkám si, jsem už stár.
To nejhorší mám před sebou,
ještě žiji...

Seifertovy závěrečné roky byly trpké. Téměř celý život psal o smrti, v posledních letech čím dál víc, skoro si ji přál. Zemřel ve spánku 10. ledna 1986. Rozloučit se přišly tisíce lidí... A proti vůli rodiny řečnil i Jan Pilař.

Článek Marie Homolové Příliš nebezpečný lyrik vyšel v MF Dnes ze dne 14-01-2006

Seifertovy verše i za mřížemi
K udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi se v listopadu 1984 vyslovil v samizdatovém fejetonu spisovatel Ludvík Vaculík. Zavzpomínal na tři roky starou událost, kdy se kvůli básníkovi dostal do vyšetřovací vazby.

V lednu 1981 jsem se na dva dny octl jen v kalhotách bez pásku a v košili bez vázanky v těsné místnosti, kde seděli už dva: instalatér, jenž tu neholen a zachmuřen už druhý den vrtěl hlavou nad tím, že i přidržení vlastní manželky počítá se za znásilnění, a temperamentní mladík, jenž střídavě lítal po cele a pak se hroutil na kavalec a s hlavou v dlaních úpěl: „ Takovej vůl? Já jsem takovej vůl, je tohle možný? " V opilství se s kamarádem vlomil do tabákového kiosku, kamarád utekl a jeho teď čeká něco těžšího než, trest: rozhodnutí o jeho charakteru. Když jsem zvěděl jejich příběhy a slušelo se, abych řekl svůj, mlčel jsem, až se mě mládenec, unavený výhledem do budoucna, zeptal: „ Vy jste tu proč? " - „Podepsal jsem, aby Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu. " Ticho - pak instalatér zvedl těžkou hlavu: „Seifert? Ten básník?" Kývl jsem. Mládenec pomalým krokem, tedy jinač, než když myslel na proklaté kuřivo, přešel celou, zastavil se a řekl: „Tatínek kouřil z dýmky /vždy večer, než šel spát. / Vidím ho z měchuřinky / do dýmky tabák cpát... tenhle Seifert?"



Došla mi emailem připomínka:

Dobrý den,

Seiferta v posledních letech před udělením navrhoval profesor Durovič (slovák, profesor slavistiky v Lundu). Nahrávku Seifertovych paměti čtenou Seifertem a Chramostovou jsem vydal ve Švédsku já.
František Janouch si sice říká profesor, ale podle údajů jeho tehdejšího zaměstnavatele, švédské akademie věd i KTH - Technické vysoké školy ve Stockolmu není a nebyl nikdy ve Švédsku profesorem (nebyl jim ani v Československu). Neměl tedy žádnou možnost ovlivnit udělení N.C.
Zdravím
Jiří Pallas


Jaroslav Seifert Jaroslav Seifert





Přeneseme se do mrazivé nálady 21. ledna 1986, kdy byl — jedenáct dní po své smrti — pochován v Praze náš první nositel Nobelovy ceny za literaturu, básník Jaroslav Seifert. Muž, který se koncem 30. let přestal zajímat o politiku, která se ovšem pak nepřestala zajímat o něj... Zasvěcení se pamatují, že v obřadu hrálo roli i prostředí kláštera sv. Markéty, kde Alois Kánský už tehdy působil.

»Začátek probíhal, jak víte, v Domě umělců. Odtud byla rakev, důstojně zahalená státní vlajkou a ostudně hlídaná policajty, dovezena k nám do baziliky. Tady se k rodině zemřelého přidalo na sedm tisíc lidí, kteří se přišli se Seifertem rozloučit... Teprve předcházející večer jsem byl orgány seznámen s tím, že smíme areál před Markétou ozvučit amplióny. A další komplikace. Jak to zaonačit, aby prostor nebyl znesvěcen vlajkou a vlajka prostorem? Nakonec vnesli rakev do hlavního vchodu, který byl vzápětí uzavřen, bohoslovci vytvořili kruh, sejmuli vlajku a donesli rakev do presbytáře k poslednímu rozloučeni. Všude byla spousta květin, mimo jiné od pana Janoucha z Nadace Charty 77, od pana Havla a dalších ... V rámci bohoslužby četl pan Kemr z Listu Římanům takovým způsobem, že jsem měl strach, aby to kostel vydržel a nesesypal se — to nebylo přečtené, ale prožité! Obřad však začal tím, že pan Ota Sklenčka recitoval Seifertovu báseň, která se myslím jmenuje Vlastni životopis. Autor v ní říká něco v tom smyslu: Když jsem se narodil, létal motýl. A věřte nebo ne, když herec vyřkl tuto větu, tak se nad rakví opravdu objevil motýl... Jsou na to stovky svědků! Musel jsem potom kdekomu vysvětlovat, že to nebyla finta, že jsem tam neměl kuklu nebo larvu a nezahříval ji. Zrovna tak totiž nebyl žádný trik, ale jakoby další znamení Boží, že nad rakví převáženou přes most letěla labuť...«

Z rozhlasového pořadu Káva u Kische. Rozhovor s páterem Aloisem Kánským byl vysílán v roce 1990.





Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.