modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Rainer Maria Rilke

Slepá



Cizinec
Není ti úzko mluvit o tom?

Slepá
Ne.
Je to tak dávno. To byl někdo jiný.
Ta, co dřív žila očima a nahlas,
ta zemřela.

Cizinec
A měla těžkou smrt?

Slepá
Strašně se umírá nic netušícím.
Chce to být silným, byť umírá cizí.

Cizinec
Copak ti byla cizí?

Slepá
Spíš se jí pak stala.
I vlastní matku smrt odcizí dětem.
Ty první dny však byly nejhroznější.
Mé tělo  bylo jedna rána. Svět,
jenž věcmi tady rozkvétá a zraje,
byl ze mě vytržen i s kořeny,
i se srdcem (tak se mi zdálo), a já
tu ležela jak zrytý hvozd a pila
studený déšť svých slz a svého pláče,
který se tiše, bez ustání řinul
z mých mrtvých očí, jako z prázdna nebe,
když zemřel Bůh, padají na zem mraky.
Můj sluch byl dokořán a všemu blízko.
Slyšela jsem, co druzí neslyší:
čas, co jak řeka tekl přes mé vlasy,
ticho, jímž zvučel křehký křišťál sklenic,
a slyšela jsem, jak se rozvíjela
blízko mých rukou velká bílá růže.
Růže? Či noc? Jak může noc být růže?
A věřila jsem, že ten světlý stín
tisíc těch poupat sváže v kytici
a já ji ráno zářit uvidím.
Den však už dávno stál v mé světnici.
Maminku budil můj spánek. Jak temně
zazvonil o zem, když mi spad z tváře!
Spíš, mami? Rozsviť! Pojď ke mně!
Zní to jak nářek!
A odevšad jsem slyšela jen tmu.
Mé polštáře se proměnily v kámen.
Pak jako by se blízko třpytil pramen,
to chvěl se v matce pláč jak v lampě plamen,
je to jak nůž, když na to vzpomenu.
Rozsviť! Ó, rozsviť! Ze sna jsem křičela často:
Prostor se zřítil! Sundej mi, mami, ten prostor,
tady, z obličeje a z hrudi!
Studí! Musíš ho zvrátit
a vrátit zas hvězdám. Nezdám
se ti jak zazděná v hrobě?
Tak nemohu žít, mít na sobě nebe.
Ale mluvím to k tobě?
Nebo ke komu, mami? Kdo je to?
Kdo je to tam za záclonami? Léto?
Či bouře? Řekni! Noc, ó, mami?
plná sládnoucích jmen?
Nebo den?... Den!
Beze mne! Jak jen může být beze mne den?
To už nikomu nechybím?
To už se nikdo nezeptá po mně?
To už na nás zcela zapomněli?
Na nás!... Ale vždyť ty tam jsi,
máš ještě všecko, cos měla.
Pro tvůj obličej
všecky věci se snaží vymyslit děj.
Tvé oči, ať se sebevíc znaví,
jen co si odpočinou, zas jdou
a všecko ti dovypráví.
Moje mi neřeknou nic.
Moje květiny barvu ztratí.
Moje zrcadla zledovatí.
Řádky v mých knížkách se slijí v šeď.
Mé vlaštovky budou marně teď
kroužit a toužit po mých dlaních
a o cizí okna se mi zraní.
K nikomu, nikam, nepatřím.
Jsem opuštěna vším a všemi.
Jsem ostrov.

Cizinec
A já jsem sedm moří přešel.

Slepá
Jak? Na ten ostrov?... Sem žes přišel?


Cizinec
Můj člun tě čeká.
Neslyšíš, jak tě tiše zve
vanutí jeho korouhve?
Pluji ti vstříc.

Slepá
Jsem ostrov.
Mám samu sebe, a nechci víc.
Jsem bohatá.
Dřív, když ještě vedly ty staré cesty ve mně,
vyježděné jak země
pod žebřiňáky,
já trpěla taky.
Všecko mi šlo srdcem ven a pryč,
tenkrát jsem neznala kam.
Pak jsem je však našla všecky tam,
všecky své city: to, co jsem,
tam stálo v houfu, křičelo, tlačilo se a útočilo
na mé zazděné oči, ty ale neodpovídaly.
Všecky mé svedené žaly…
Nevím, snad roky tak stály.
Vím ale, že přišly pak týdny,
kdy vracel se zástup, zlomený, sešlý a vlídný,
a nikoho nepoznával.

Pak mi ta cesta přirostla k očím.
Zpět se už neotočím.
Teď všecko obchází ve mně
jistě a pevně. Jak ti, co už nemarodí,
mé city si libují chůzi a po mně si chodí
v tom temném domě mého těla.
Ty starší si čtou,
nejradši ve vzpomínkách.
Ale ty mladší hlídají práh
a u oken jsou.
Co je tam cest a souhvězdí
za tou skleněnou zdí!
Mé čelo vidí, mé ruce čtou
básně z rukou lidí, jež druzí nepřečtou.
Mé nohy mluví s kamením i s loukou,
můj hlas se s každým ptákem třepotá
vysoko nad vřavou života.
Není to úchvatné čtení?
Všecky barvy jsou přeloženy
do zvuků a vůní.
A ony
znějí líbezněji než tóny.
Nač jsou mi knížky a lampa luny?
Vítr listuje osikou
a já vím, jaká slova tam zakleta jsou,
a často si je tiše zašeptám –
a jsou mým tajemstvím.
A smrt, co utrhne oči jak dvě macešky a jde,
mé oči nenajde.

Cizinec (tiše)
Vím.
 


 


Rainer Maria Rilke

(* 4. 12. 1875 Praha, + 29. 12. 1926 Valmont) - německý básník, cestovatel, spisovatel, překladatel a dramatik původem z Čech.

Výrazný lyrik přelomu století stojící pod vlivem mnoha uměleckých epoch. Autor několika zásadních básnických sbírek a lyrického románu, Praze a Čechám věnoval "Dech rodné země".

Světoběžník v životě i umění, první z řady německy píšících pražských spisovatelů, kteří se proslavili v celém světě (F. Werfel, F. Kafka, M. Brod aj.). V Praze prožil dětství a část mládí, byl určen pro vojenskou dráhu, ale místo toho začal v Praze studovat výtvarné umění, literaturu a práva. Již roku 1896 odešel do Mnichova a celý další život prožil na cestách v Itálii, Rusku, Španělsku, v Africe a několik let i v Paříži - zde v úzkém kontaktu s A. Rodinem a P. Cézannem. V jeho poezii se vedle věčných otázek člověka o životě, smrti a bohu objevily i mnohé verše o niterném vztahu k Praze a Čechám. Byl také vynikajícím překladatelem z několika jazyků. Po válce žil ve Švýcarsku a zemřel na leukémii ve Valmontu.

Paul Valéry napsal, otřesen zprávou o Rilkově smrti, že v něm viděl a miloval nejjemnějšího a duchovně nejbohatšího člověka tohoto světa, člověka nejzasaženějšího všemi neobyčejnými úzkostmi a všemi tajemstvími ducha. Pražský rodák Rilke – považujme ho za integrální součást české poezie – vedl celý život „dialog s nekonečnem“, jehož vyvrcholením, konečným tvarem jsou Elegie z Duina a jejich pandán, Sonety Orfeovi. Elegiemi z Duina a Sonety Orfeovi dospěl Rilke ve svých úvahách o situaci člověka ve světě, který je mu dán a není zcela jeho domovem, o nepřetržitosti rodových kořenů, o jednotě života a smrti, o proměně viditelného v neviditelné, a právě proto skutečné, na samo pomezí lidských i uměleckých možností; za tímto vyústěním Rilkova abstraktního myšlení jsou už jen nicota, mlčení nebo definitivní smrt. Rilke tak zůstává i 80 let po napsání obou cyklů jedním z milníků vzepětí lidského ducha.

Necelých prvních dvacet let svého života prožil René Maria Rilke ve své vlasti, bylo to však období v mnohém rozhodující. Neopakovatelná atmosféra tehdejší Prahy, města obestřeného podivuhodnou historií i legendami, místa, kde se střetávaly a prolínaly česká, německá a židovská kultura, ale kde také vládl zatuchlý maloměšťácký duch odsuzující vše nespoutané - to vše mělo na vnímavou duši mladého básníka nesmazatelný vliv.

Rilke byl syn úředníka, navštěvoval vojenské školy a na maturitu se připravoval doma (1892-95), aby poté studoval v Praze výtvarné umění, literaturu a práva. Roku 1896 ale odejel do Mnichova a pak už svůj život trávil v cizině, věčně na cestách - v Itálii, Rusku, Africe, Španělsku - s výjimkou osmiletého pobytu ve Francii (zde se seznámil s Cézannem a Rodinem) a pak od roku 1919 ve Švýcarsku. Zde na leukémii zemřel.

Svůj vztah k rodišti reflektoval už v jedné z raných sbírek básní Larenopfer (1896, česky Můj domov), kde vyslovil i obdiv k české lidové písni a některé verše věnoval českým umělcům: Tylovi, Vrchlickému, Zeyerovi. Svůj vřelý vztah k českému národu vyjádřil i ve Dvou pražských povídkách (1898) a bez kontextu české historie by nemohly vzniknout ani básně v próze Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho (1913). Rilke, který neměl úspěch s dramatickou tvorbou, byl nadaný překladatel (a to z angličtiny, italštiny, francouzštiny i ruštiny), ale vrchol díla tvořila nesporně poezie.

Téma putování, hledání Boha, lásky a smrti provázelo básníka celou jeho tvorbou. Jako první z pražských Němců si vydobyl světovou proslulost. Záhy ho mělo následovat hned celé trojhvězdí - Franz Werfel, Franz Kafka a Max Brod - když pomineme další rodáky z Čech (Paul Leppin, Alfred Kubin), jejichž proslulost nebyla o mnoho menší.

Rainer Maria Rilke Rainer Maria Rilke Rainer Maria Rilke Rainer Maria Rilke v roce 1904 Rainer Maria Rilke





Rainer Maria Rilke
4. 12. 1875 až 9. 12. 1926, vl.jm. René Maria Rilke, rak. lyrik a prozaik pocházející z Prahy. Představitel lyrických směrů přelomu století (symbolismus, impresionismus) v německy psané literatuře. Silně ovlivněn slovanským prostředím, hlavně jeho lidovými písněmi (básnická prvotina s českými motivy Dech rodné země). První vyvrcholení jeho lyrické tvorby představuje sbírka básní Kniha hodinek a baladický cyklus básní v próze Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Dominantou jeho pozdního tvůrčího období jsou básnické sbírky Elegie z Duina a Sonety Orfeovi. Autobiografické prvky obsahuje román ve formě deníku Zápisky Malta Lauridse Brigga.


Zdroj:
Malá československá encyklopedie


Děkuji za spolupráci paní Pavle Konupčíkové




Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.