A.S.Puškin

Oněginův dopis Taťáně

Já tuším vše: vás urazí
  mé tajemství, jež se vám vzdává.
  A vaše hořkost pohrdavá
  se v hrdém zraku odrazí.
  Co chci? Proč spěchám odhaliti
  vám duši svou tím dopisem?
  A jaký podnět, může býti,
  pro zlobný posměch dávám v něm!

  Když tenkrát maně jsme se střetli,
  já, zahlédnuv váš úsměv světlý,
  té něze bál se věřiti
  a známé city popíraje,
  i když má volnost ponurá je,
  přec nechtěl jsem ji ztratiti.
  A co nás rozloučilo dále...
  Nebohý Lenskij v oběť pad...
  Všeho, co miloval jsem stále,
  já musel jsem se tehda vzdát;
  všem odcizen a cizí všemu,
  já viděl v klidu, volnosti
  náhražku štěstí, radosti!
  Jak zmýlil jsem se ke zlu svému!

  Ne, každou chvíli vidět vás, 
  být vaším stínem, který vnímá 
  rty v úsměvu, váš něžný hlas 
  očima zamilovanýma, 
  jen vnímati, jen duší pít 
  váš zjev, v němž božstvo tuším kvésti, 
  vám před očima v mukách mřít 
  a mizet, zhasínat... toť štěstí!

  Jen přelud je to; nazdařbůh 
  se vleku pro vás, nevím kudy: 
  mně drahý den, i chvíle tuch. 
  Ale jen v marném běhu nudy 
  uniká čas, mně souzený. 
  I tak je těžký, zkalený. 
  Já vím: mé dni jsou vyměřeny; 
  abych jim dodal trochu ceny, 
  už ráno chci být ujištěn, 
  že jistě uzřím vás ten den...

  Jak nemít strach: v mé prosbě tiché 
  že vaše přísnost uvidí jen rozmar 
  zchytralosti liché — 
  a s odporem ji odklidí. 

  Kdybyste znala, jaká trýzeň
  je v krutém ohni lásky mé
  i v rozumu, jímž horkou žízeň
  své krve věčně krotíme;
  chtít kolena vám objímati
  a v prachu, zalit slzami,
  svou zpověď, lítost svou vám lkáti,
  vše, vše, co klidu nedá mi :
  a přitom všem se chladným zdáti,
  nezradit okem, slovem cit;
  předstírat v rozhovoru klid
  a s úsměvem vám naslouchati!...

  Jsem u konce však: nebudu 
  se sobě vzpírat v marném zdání; 
  vím, nemohu již: Jste má paní, 
  vzdávám se svému osudu." —

XXXIII.
A čeká marně. Druhý, třetí 
 list napsal, žádná odpověď. 
 Až jednou... Div jí do objetí 
 nepadl u známých. Co teď? 
 Nevidí zraku Eugenova. 
 Je cizí, přísná. Nemá slova.
 A zima, zima vane z ní 
 jak o Kristovo zrození! 
 Oněgin zrakem přibil by ji. 
 Můj Bože! Tvrdě sevřené 
 rty jak by byly z kamene! 
 Kde soucit, rozpaky se kryjí? 
 Kde stopa slz? Ne, není tu! 
 Svit hněvu spíš než soucitu...