Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
Abecedně básně | Abecedně autoři |
A.S.PuškinOněginův dopis TaťáněJá tuším vše: vás urazí mé tajemství, jež se vám vzdává. A vaše hořkost pohrdavá se v hrdém zraku odrazí. Co chci? Proč spěchám odhaliti vám duši svou tím dopisem? A jaký podnět, může býti, pro zlobný posměch dávám v něm! Když tenkrát maně jsme se střetli, já, zahlédnuv váš úsměv světlý, té něze bál se věřiti a známé city popíraje, i když má volnost ponurá je, přec nechtěl jsem ji ztratiti. A co nás rozloučilo dále... Nebohý Lenskij v oběť pad... Všeho, co miloval jsem stále, já musel jsem se tehda vzdát; všem odcizen a cizí všemu, já viděl v klidu, volnosti náhražku štěstí, radosti! Jak zmýlil jsem se ke zlu svému! Ne, každou chvíli vidět vás, být vaším stínem, který vnímá rty v úsměvu, váš něžný hlas očima zamilovanýma, jen vnímati, jen duší pít váš zjev, v němž božstvo tuším kvésti, vám před očima v mukách mřít a mizet, zhasínat... toť štěstí! Jen přelud je to; nazdařbůh se vleku pro vás, nevím kudy: mně drahý den, i chvíle tuch. Ale jen v marném běhu nudy uniká čas, mně souzený. I tak je těžký, zkalený. Já vím: mé dni jsou vyměřeny; abych jim dodal trochu ceny, už ráno chci být ujištěn, že jistě uzřím vás ten den... Jak nemít strach: v mé prosbě tiché že vaše přísnost uvidí jen rozmar zchytralosti liché — a s odporem ji odklidí. Kdybyste znala, jaká trýzeň je v krutém ohni lásky mé i v rozumu, jímž horkou žízeň své krve věčně krotíme; chtít kolena vám objímati a v prachu, zalit slzami, svou zpověď, lítost svou vám lkáti, vše, vše, co klidu nedá mi : a přitom všem se chladným zdáti, nezradit okem, slovem cit; předstírat v rozhovoru klid a s úsměvem vám naslouchati!... Jsem u konce však: nebudu se sobě vzpírat v marném zdání; vím, nemohu již: Jste má paní, vzdávám se svému osudu." — XXXIII. A čeká marně. Druhý, třetí list napsal, žádná odpověď. Až jednou... Div jí do objetí nepadl u známých. Co teď? Nevidí zraku Eugenova. Je cizí, přísná. Nemá slova. A zima, zima vane z ní jak o Kristovo zrození! Oněgin zrakem přibil by ji. Můj Bože! Tvrdě sevřené rty jak by byly z kamene! Kde soucit, rozpaky se kryjí? Kde stopa slz? Ne, není tu! Svit hněvu spíš než soucitu... |
Puškin Alexandr Sergejevič, 6. 6. 1799 až 10.2. 1837, ruský básník, prozaik a dramatik; zakladatel nové ruské literatury a tvůrce novodobého ruského básnického jazyka. Již v raném období tvorby vyzkoušel téměř všechny lyrické žánry soudobé poezie; vrcholným dílem tohoto období je pohádkový epos Ruslan a Ludmila. Léta 1820-26 trávil ve vyhnanství na jihu (Kišiněv, Oděsa) a na rodinném statku u Pskova, trestán za svobodomyslné verše. Problematika moderní osobnosti, zobrazená zprvu v romantických poémách Kavkazský zajatec, Bratři loupežníci, Bachčisarajská fontána, Cikáni, je vrcholně umělecky ztvárněna v románě ve verších Evžen Oněgin. Puškinova koncepce ruských dějin, zdůrazňující lidový a národní princip, byla východiskem dramatu Boris Godunov, poém Poltava, Měděný jezdec, povídky Kapitánská dcerka i historická práce Dějiny pugačevské vzpoury. Ve 30. letech vznikla významná díla prozaická (Povídky Bělkinovy, Dubrovský, Piková dáma) i dramatické., tzv. malé tragédie (Skoupý rytíř, Mozart a Salieri, Kamenný host, Hodokvas v době moru). Zemřel na zranění při souboji, do něhož ho vehnaly intriky dvorní společnosti - V české literatuře se odrazil zájem o Puškinovo dílo v četných překladech (J. S. Tomíček, přeložil. Cikány 1831), zejména Evžena Oněgina (V. C. Bendl-Stránický, 1860, V. A. Jung, 1892, J. Hora, 1937, O. Mašková, 1966, E. Frynta, 1975 - nedokončeno) i v několika parafrázích (J. Neruda: U nás, G. Pfleger-Moravský: Pan Vyšinský); E. F. Burian vytvořil na motivy Evžena Oněgina scénickou báseň.