modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Francesco Petrarca

VIDÍM, MÁ VZÁCNÁ PANÍ



Vidím, má vzácná paní,
ve vašich očích sladký svit se chvět
a ten mi cestu k nebi ukazuje.
Zvykl jsem během let
v svém nitru s Láskou sám žít bez ustání;
mé srdce z hrudi téměř vyzařuje.
Ten pohled k dobrým činům podněcuje
a vede ke konci, jenž slavným činí;
jen on mě od nízkého davu vzdálí.
Lidská řeč neodhalí
nikdy, co mně dvě božské oči nyní
dávají pocítit,
ať v dnech, kdy zima rozhazuje jíní,
ať zjara, kdy rok novým mládím vzlít.
Tak poznal kdysi první strast můj cit... 

Jestli tam v nebesích,
kde v práci shledal věčný hýbatel
hvězd, že ji zemi ukázat je vhod,
je víc tak krásných děl —
žalář, v němž jsem, otevřen viděl bych;
zatím k té budoucnosti zamk mi vchod.
Vzdám zas v svém boji na smrt, na život
dík přírodě, dni, kdy jsem zrozen byl,
že tolik blaha zažít dopřeje mi,
i jí, jež nadějemi
pozvedla srdce. Dříve zbaven sil
byl jsem si na obtíž;
v ten den sám sobě jsem se zalíbil:
ctnou, sladkou myšlenkou naplnil již
hrud, k níž klíč v krásných očích uvidíš.

 Nepřály jaktěživy
víc radosti Láska a Štěstí vratké
těm, kterým byly nejvíc nakloněny.
Všecko bych dal za krátké
pohledění těch očí, jímž se živí
můj odpočinek jak strom vláhou v dřeni,
Blažená, sladká, sličná zajiskření
života, v nichž mé štěstí zažíhá se,
stravuje se a srdci dává tát!
Jak mizí odevšad
a slábne jiný svit ve vašem jase,
tak z prsou uniká mi
— když takový díl sladkosti v ně pád —
kdekterá jiná myšlenka a sami
zbudem: vy oči, Láska a já s vámi. 

Sladkost, již našli věrní
milenci šťastně na jediném místě
—   v svých srdcích — někdy v hojnosti, nic není
proti mé, kdykoli jste
vznítily v kruhu bělma ze své černi
svit, v jehož hře má láska zalíbení.
Od kolébky a plen, dne narození
na nedokonalost, zášť sudby bědné
mi tento lék nebesa, věřím, dala.
Trápí mě závoj, dbalá
dlaň, jež jak záclona se často zvedne
mezi můj skvostný květ
radosti a mé oči: V noci, ve dne
 pláč mi dme hruď a cit se mění hned
v ní tak, jak oči paní mění vzhled.

Vidím, a líto je mi,
že z vrozených darů nic nepomáhá:
Jsem nehoden být cílem pro ten zrak.
Změnit se štve mě snaha —
v souladu s velikými nadějemi
a ohněm vznešeným, který mě zmáhá.
Pro dobro hbitým, chromým pro opak,
nedbalým poct, na nichž svět zakládá si,
když pilnou snahou dokáži se stát,
v mínění lidí snad
ozvou se o mně blahovolné hlasy.
Pláč jednou dospěje
ke konci — nic víc srdce nehledá si —
až se v těch očích jiskra zachvěje.
Víc dvorný ctitel nemá naděje.

Kancóno, jedna sestra předchází tě 
a druhá, cítím, že se v téže skrýši 
už objevuje. Tím víc listů píši.

 
 
Z výboru poezie Francesco Petrarca: Zpěvník ( Klubu přátel poezie, Československý spisovatel 1979)
přeložil Jaroslav Pokorný



Petrarca
PetrarkaPetrarca

Petrarca [-ka] Francesco, 20. 7. 1304 až 19. 7. 1374, italský básník a prozaik; „otec humanismu". Svou milostnou lyrikou v toskánštině (Canzoniere - Zpěvník) žal. spolu s Dantem a G. Boccacciem italsky psanou literaturu. Postava opěvované Laury, s níž se setkal 1327 v Avignonu, tehdejším sídle papežů, má již na rozdíl od „ušlechtilé paní" sladkého nového stylu a Dantovy Beatrice výrazné pozemské rysy. Psychologická a citová hloubka jeho lyriky, odrážející niterný rozpor mezi touhou po lásce a slávě a náboženskými úvahami, učinila z Petrarkova díla vzor pro pozdější evropskou lyriku. Vložené politické básně vyjadřují touhu po míru a sjednocení Itálie a kritiku papežského dvora. Z latinských děl vyniká epos Africa, Bucolicum carmen (Pastýřská báseň) a spisy historické a filozofické (De viris illustribus - O slavných mužích, Secretum meum - Moje tajemství). Jeho korespondence s Karlem IV., Arnoštem z Pardubic a Janem ze Středy z let 1351-68 přispěla k rozvoji humanismu v Čechách; 1356 navštívil Prahu. Česky překládán již začátkem 16.století (Řehoř Hrubý z Jelení, Mikuláš Konáč z Hodiškova). Z nových překladů: Vzývání, Sto sonetů Lauře, Kancóny pro Lauru, výbor Listy velkým i malým tohoto světa.

Z Malé československé encyklopedie Academia 1986









Petrarca a Laura

Laura, proslavená svými význačnými ctnostmi a nadlouho mými písněmi, se prvně zjevila před mýma očima mého raného mládí, léta Páně 1327, dne šestého dubna, v chrámu svaté Kláry v Avignonu v časné hodině. A v tomtéž místě, v tentýž den šestého dubna, v téže jasné hodině denní roku 1348 světlu tohoto světa bylo odňato toto světlo, když já tehdy právě byl jsem ve Veroně, běda, nevěda o svých věcech. Zvěst o tom mě dostihla dopisem mého Lodovika téhož roku, devatenáctého května ráno. Ono nejcudnější a nejkrásnější tělo bylo uloženo v den smrti u Menších bratří, kolem nešpor...

Petrarkův vlastnoruční zápis v jeho kodexu Vergilia, chovaném v milánské Bibliotece Ambrosianě

Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad