Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
Abecedně básně | Abecedně autoři |
Francesco PetrarcaVIDÍM, MÁ VZÁCNÁ PANÍVidím, má vzácná paní, ve vašich očích sladký svit se chvět a ten mi cestu k nebi ukazuje. Zvykl jsem během let v svém nitru s Láskou sám žít bez ustání; mé srdce z hrudi téměř vyzařuje. Ten pohled k dobrým činům podněcuje a vede ke konci, jenž slavným činí; jen on mě od nízkého davu vzdálí. Lidská řeč neodhalí nikdy, co mně dvě božské oči nyní dávají pocítit, ať v dnech, kdy zima rozhazuje jíní, ať zjara, kdy rok novým mládím vzlít. Tak poznal kdysi první strast můj cit... Jestli tam v nebesích, kde v práci shledal věčný hýbatel hvězd, že ji zemi ukázat je vhod, je víc tak krásných děl — žalář, v němž jsem, otevřen viděl bych; zatím k té budoucnosti zamk mi vchod. Vzdám zas v svém boji na smrt, na život dík přírodě, dni, kdy jsem zrozen byl, že tolik blaha zažít dopřeje mi, i jí, jež nadějemi pozvedla srdce. Dříve zbaven sil byl jsem si na obtíž; v ten den sám sobě jsem se zalíbil: ctnou, sladkou myšlenkou naplnil již hrud, k níž klíč v krásných očích uvidíš. Nepřály jaktěživy víc radosti Láska a Štěstí vratké těm, kterým byly nejvíc nakloněny. Všecko bych dal za krátké pohledění těch očí, jímž se živí můj odpočinek jak strom vláhou v dřeni, Blažená, sladká, sličná zajiskření života, v nichž mé štěstí zažíhá se, stravuje se a srdci dává tát! Jak mizí odevšad a slábne jiný svit ve vašem jase, tak z prsou uniká mi — když takový díl sladkosti v ně pád — kdekterá jiná myšlenka a sami zbudem: vy oči, Láska a já s vámi. Sladkost, již našli věrní milenci šťastně na jediném místě — v svých srdcích — někdy v hojnosti, nic není proti mé, kdykoli jste vznítily v kruhu bělma ze své černi svit, v jehož hře má láska zalíbení. Od kolébky a plen, dne narození na nedokonalost, zášť sudby bědné mi tento lék nebesa, věřím, dala. Trápí mě závoj, dbalá dlaň, jež jak záclona se často zvedne mezi můj skvostný květ radosti a mé oči: V noci, ve dne pláč mi dme hruď a cit se mění hned v ní tak, jak oči paní mění vzhled. Vidím, a líto je mi, že z vrozených darů nic nepomáhá: Jsem nehoden být cílem pro ten zrak. Změnit se štve mě snaha — v souladu s velikými nadějemi a ohněm vznešeným, který mě zmáhá. Pro dobro hbitým, chromým pro opak, nedbalým poct, na nichž svět zakládá si, když pilnou snahou dokáži se stát, v mínění lidí snad ozvou se o mně blahovolné hlasy. Pláč jednou dospěje ke konci — nic víc srdce nehledá si — až se v těch očích jiskra zachvěje. Víc dvorný ctitel nemá naděje. Kancóno, jedna sestra předchází tě a druhá, cítím, že se v téže skrýši už objevuje. Tím víc listů píši. |
Petrarca [-ka] Francesco, 20. 7. 1304 až 19. 7. 1374, italský básník a prozaik; „otec humanismu". Svou milostnou lyrikou v toskánštině (Canzoniere - Zpěvník) žal. spolu s Dantem a G. Boccacciem italsky psanou literaturu. Postava opěvované Laury, s níž se setkal 1327 v Avignonu, tehdejším sídle papežů, má již na rozdíl od „ušlechtilé paní" sladkého nového stylu a Dantovy Beatrice výrazné pozemské rysy. Psychologická a citová hloubka jeho lyriky, odrážející niterný rozpor mezi touhou po lásce a slávě a náboženskými úvahami, učinila z Petrarkova díla vzor pro pozdější evropskou lyriku. Vložené politické básně vyjadřují touhu po míru a sjednocení Itálie a kritiku papežského dvora. Z latinských děl vyniká epos Africa, Bucolicum carmen (Pastýřská báseň) a spisy historické a filozofické (De viris illustribus - O slavných mužích, Secretum meum - Moje tajemství). Jeho korespondence s Karlem IV., Arnoštem z Pardubic a Janem ze Středy z let 1351-68 přispěla k rozvoji humanismu v Čechách; 1356 navštívil Prahu. Česky překládán již začátkem 16.století (Řehoř Hrubý z Jelení, Mikuláš Konáč z Hodiškova). Z nových překladů: Vzývání, Sto sonetů Lauře, Kancóny pro Lauru, výbor Listy velkým i malým tohoto světa.
Laura, proslavená svými význačnými ctnostmi a nadlouho mými písněmi, se prvně zjevila před mýma očima mého raného mládí, léta Páně 1327, dne šestého dubna, v chrámu svaté Kláry v Avignonu v časné hodině. A v tomtéž místě, v tentýž den šestého dubna, v téže jasné hodině denní roku 1348 světlu tohoto světa bylo odňato toto světlo, když já tehdy právě byl jsem ve Veroně, běda, nevěda o svých věcech. Zvěst o tom mě dostihla dopisem mého Lodovika téhož roku, devatenáctého května ráno. Ono nejcudnější a nejkrásnější tělo bylo uloženo v den smrti u Menších bratří, kolem nešpor...