Francesco Petrarca

VIDÍM, MÁ VZÁCNÁ PANÍ

Vidím, má vzácná paní,
ve vašich očích sladký svit se chvět
a ten mi cestu k nebi ukazuje.
Zvykl jsem během let
v svém nitru s Láskou sám žít bez ustání;
mé srdce z hrudi téměř vyzařuje.
Ten pohled k dobrým činům podněcuje
a vede ke konci, jenž slavným činí;
jen on mě od nízkého davu vzdálí.
Lidská řeč neodhalí
nikdy, co mně dvě božské oči nyní
dávají pocítit,
ať v dnech, kdy zima rozhazuje jíní,
ať zjara, kdy rok novým mládím vzlít.
Tak poznal kdysi první strast můj cit... 

Jestli tam v nebesích,
kde v práci shledal věčný hýbatel
hvězd, že ji zemi ukázat je vhod,
je víc tak krásných děl —
žalář, v němž jsem, otevřen viděl bych;
zatím k té budoucnosti zamk mi vchod.
Vzdám zas v svém boji na smrt, na život
dík přírodě, dni, kdy jsem zrozen byl,
že tolik blaha zažít dopřeje mi,
i jí, jež nadějemi
pozvedla srdce. Dříve zbaven sil
byl jsem si na obtíž;
v ten den sám sobě jsem se zalíbil:
ctnou, sladkou myšlenkou naplnil již
hrud, k níž klíč v krásných očích uvidíš.

 Nepřály jaktěživy
víc radosti Láska a Štěstí vratké
těm, kterým byly nejvíc nakloněny.
Všecko bych dal za krátké
pohledění těch očí, jímž se živí
můj odpočinek jak strom vláhou v dřeni,
Blažená, sladká, sličná zajiskření
života, v nichž mé štěstí zažíhá se,
stravuje se a srdci dává tát!
Jak mizí odevšad
a slábne jiný svit ve vašem jase,
tak z prsou uniká mi
— když takový díl sladkosti v ně pád —
kdekterá jiná myšlenka a sami
zbudem: vy oči, Láska a já s vámi. 

Sladkost, již našli věrní
milenci šťastně na jediném místě
—   v svých srdcích — někdy v hojnosti, nic není
proti mé, kdykoli jste
vznítily v kruhu bělma ze své černi
svit, v jehož hře má láska zalíbení.
Od kolébky a plen, dne narození
na nedokonalost, zášť sudby bědné
mi tento lék nebesa, věřím, dala.
Trápí mě závoj, dbalá
dlaň, jež jak záclona se často zvedne
mezi můj skvostný květ
radosti a mé oči: V noci, ve dne
 pláč mi dme hruď a cit se mění hned
v ní tak, jak oči paní mění vzhled.

Vidím, a líto je mi,
že z vrozených darů nic nepomáhá:
Jsem nehoden být cílem pro ten zrak.
Změnit se štve mě snaha —
v souladu s velikými nadějemi
a ohněm vznešeným, který mě zmáhá.
Pro dobro hbitým, chromým pro opak,
nedbalým poct, na nichž svět zakládá si,
když pilnou snahou dokáži se stát,
v mínění lidí snad
ozvou se o mně blahovolné hlasy.
Pláč jednou dospěje
ke konci — nic víc srdce nehledá si —
až se v těch očích jiskra zachvěje.
Víc dvorný ctitel nemá naděje.

Kancóno, jedna sestra předchází tě 
a druhá, cítím, že se v téže skrýši 
už objevuje. Tím víc listů píši.