Francesco Petrarca

Na smrt paní Laury

Co já mám dělat? Co teď, lásko má?
K smrti je právě čas
a já se zpozdil víc, než moh bych chtít.
Paní je mrtva, srdce s sebou má.
Chci-li dál za ní zas,
ta hříšná léta musím přerušit.
Že zde ji potkám — snít
už nemohu. Čekat mi protivno je,
když všecka radost moje
se jejím odchodem v pláč obrátila
a sladkost života mi vzata byla.

Cítíš, proč, Lásko, s tebou truchlím dnes,
jak krutá ztráta pálí,
a vím, že tíží, bolí tě mé zlo —
ne, naše zlo, protože o týž tes
svou loď jsme ztroskotali
a zároveň tím slunce pohaslo.
Kde umný výraz slov
se najde, rovný strasti, jež mě hněte?
Nevděčný, slepý světe!
Až příliš proč máš se mnou naříkat:
S ní ztratils, cos tu krásného měl rád.

Padla tvá sláva, tys to nepostřeh.
A nebyls hoden, když
zde ještě byla naživu, ji znát
a cítit dotyk svatých nohou těch.
Vždyť lesk ta krása již
svou přítomností nebi měla dát.
Já bědný, bez ní rád
nemohu sebe mít, vezdejší svět.
V pláči ji volám zpět;
to vpřed mě pobízí sty nadějemi
a to jen drží ještě na té zemi.

Žel, v zem se ta tvář krásná proměnila,
jež svědectví nám svoje
o nebi, blahu na výsostech dala
a tvar svůj zrakům smrtelníků skryla
volná už, bez závoje,
jímž v stín dřív léta květu halívala,
aby jej na se vzala
pak jindy a už nesvlékla jej více,
až božskou tím víc skvít se
ji spatříme, čím více hodnot hostí
před krásou smrtelnou ta na věčnosti.

Líbeznější, krásnější než kdy paní
vrací se ke mně zase
jak tam, kde nejvíc touhy v zraku cítí.
Jeden sloup života spočívá na ní,
druhý na jménu v jase,
které tak sladce slyším v srdci zníti.
Leč mysl vrátí k žití:
Je mrtva naděje, jež živá snila,
když ona v květu žila.
Ví Láska, čím se stanu, spoléhám —
uvidí snad i ta teď v pravdě tam. 

Měly jste, ženy, krásu před očima,
a jak andělsky žila,
nebesky na zemi se chovala.
Kéž se mnou soucit vás a bolest jímá,
ne s ní, jež vystoupila
v ten mír a mne v zlé válce nechala.
Jestli mi odňala
jiná dlaň nadlouho pouť za ní znova,
jen Láska, její slova
mě drží, abych uzel nerozťal.
Leč ona uvnitř tak rozpráví dál:

„Dej uzdu strastem, jež tě přemáhají!
Když žádost přepíná se,
nebe, kam toužíš, ztratí choutka lichá.
Tam žije ta, již za mrtvou zde mají.
Nad svými ostatky se kráse
tělesné usmívá — nad tebou vzdychá.
Po slávě, která dýchá
tvým jazykem dál v mnoha částech světa,
prosí, ať není veta —
spíš ať s tím jménem zjasní hlas a sílí,
jestli ti sladké oči šperkem byly."

Zeleni, jasu prchni,
tam, kde je smích a zpěv, se nepřibliž,
písni — pláč hledej spíš!
Nesluší se ti s radostnými stát tu,
ty, bezradostná vdova v černém šatu.

Poznámka:

— první kancóna na Lauřinu smrt je zachována ve dvou variantách, z r. 1349 a z r. 1356
 jež svědectví nám svoje 
 o nebi, blahu na výsostech dala — tyto a následující verše jsou výrazem neoplatonické teologické koncepce: 
krása zjevuje lidské mysli nebeský život; duše je lidským zrakům neviditelná, je to tvar (forma) člověka; 
tělo je závoj, který zahaluje duši; tento závoj vezme duše zas na sebe při zmrtvýchvstání
 
v pravdu tam — u Boha, pramene vší pravdy