modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Jaromír Nohavica

SVATAVA



Poslyšte baladu je o jednom případu
bude to smutné velice
je o dívce Svatavě žijící v městě Ostravě
Gottwaldova ulice
otec Svatavy pracuje u dopravy
a matka Svatavy vedoucí je potravin
a jejich dcera Svatava jak lilie
zamilovaná do poezie

Příběh začíná ve večerních hodinách
v pátek třetího října
venku zima je televize nehraje
ale hřeje peřina
otec Svatavy má špičku u dopravy
a matka Svatavy inventuru potravin
a jejich dcera Svatava jak lilie
leží v lůžku se sbírkou poezie

Slávek Slováček v lásce žádný nováček
už se blíží podle stěn
nutno ještě věděti že má doma dvě děti
a třetí je na cestě
zjistil že otec Svatavy má špičku u dopravy
a matka Svatavy inventuru potravin
a jejich dcera Svatava jak lilie
tráví noci se sbírkou poezie

Svatava si myslela že to zvoní Adéla
a nese jí Nezvala
když svůj omyl zjistila velice se divila
Pane já Vás nezvala
Slávek však byl muž činu uchopil tu dívčinu
a pak do ucha jí píp Svatavo vy jste můj typ
a teď bez nějakých veršíků a citátů
zahrajem si na mámu a na tátu

Když ji vzal do náruče mlátila ho Bezručem
a dusila Baudelairem
dvě modřiny pod nosem schytal Janisem Ritsosem
a jednu Jacquesem Prévertem
v bitvě předem prohrané tloukla ho S.K.Neumannem
ale ani Rudé zpěvy neuchránily pel té děvy
a tak když k ránu spokojeně usnula
k hrudi tiskla Valeria Catulla

Jak nás učí dějiny pouze čin je účinný
básně nemají tu moc
i když je to ku pláči verše jaksi nestačí
dívčinám na celou noc
za čas se otec Svatavy tloukl pěstí do hlavy
a matka Svatavy ta se chtěla otrávit
že jejich vnučka Svatava jak lilie
žvatlá první veršíky poezie
žvatlá 2x7 pohádek Františka Hrubína
 
 
báseň z knihy Písně Jaromíra Nohavici od A do Ž.
Vydal HitBox Brno 1995.
© Jaromír Nohavica © Petr Rímský



Jaromír Nohavica

nohavica

se narodil 07-06-1953 v Ostravě, vystudoval knihovnickou školu v Brně. Vydal několik úspěšných folkových desek, skládá a koncertuje.

Vzestup Jaromíra Nohavici (l953) mezi elitu českých folkových písničkářů začal strmě během Folkového kolotoče v Porubě v březnu l982 - mj. zazpíval tehdy svůj překlad Okudžavovy písně "Setkání s Puškinem" a vlastní píseň "Když mě brali za vojáka". Tou navázal na jedno z nejnosnějších témat folkových písničkářů - odmítání vojny a války - a současně naznačil osobitost své rané poetiky: mísení lapidárního konstatování skutečnosti bez servítků (vypadal jsem jako blbec) se sentimentem (krásně jsem si zabulil), kombinování odkazů na literární kontexty (Fráňo Šrámku) se sebeironií (jakpak se vám líbila / nic moc extra nebyla), užití nosné a snadno zapamatovatelné melodické linky s několikanásobným dozpíváním koncových slabik.

Publikum si Nohavicu bez výhrad naráz zamilovalo, zatímco zavedení písničkáři zrozpačitěli: od folkové generace 6O. let se totiž pronikavě odlišoval, neboť Seeger, Dylan ani Donovan na něm nezanechali stopy, naopak byl stylově orientován k Východu. Přebíral repertoár Bulata Okudžavy (v originále i ve vlastních překladech), zpíval vlastní i cizí překlady Vladimíra Vysockého... Na rozdíl od většiny folkových písničkářů neklopýtal ve svých počátcích na jevišti skrze diletantské, amatérské nedokonalosti, naopak vstoupil na scénu jako formálně hotový profesionál, a to skladatelsky, textařsky i interpretačně.

Na jeho tvorbě byla znát sečtělost. Ve vyznáních k inspirujícím zdrojům (po maturitě na SVVŠ nástavba Střední knihovnické školy v Brně a následně čtyřletá praxe v knihovně) přiznával Préverta, Saint-Exupéryho, hodně z ruské školy - Bunina, Babela, Bulgakova, Zoščenka, Andrejeva, Šukšina, z domácích Gellnera, Ortena, Kainara. "A nezapomeňte na Bezruče, to je síla!"

Nohavicova tvorba však nebyla kompilací vlivů, všechny texty přefiltroval přes osobní prožitek, čímž teprve nabyly přesvědčivosti. Před diváky předstupoval neokázale, v obyčejné kostkované košili nebo tričku, nekřičel, nevzlykal, nešeptal, síla jeho výrazového rejstříku spočívala v přesné a ukázněné službě slovu. Význam slova dovedl zvýraznit zřetelnou deklamací i kytarovým doprovodem, účelnou stavbou melodií s četnými repeticemi a dozpěvy koncových slabik. Mnoho jeho nápěvů mělo sugestivně nostalgický a okamžitě nakažlivý náboj.

Od počátku svého působení na folkové scéně byl buřičem nedodržujícím schválený scénář vystoupení - jako konec konců všichni kvalitní folkoví písničkáři. První větší rozruch způsobil na Portě l983 pacifistickou písní "Dezertér", převzatou od Francouze Borise Viana:

Pánové nahoře, já píšu vám teď psaní
a nevím vlastně ani, budete-li ho číst,
přišlo mi ve středu na vojnu předvolání,
je to bez odvolání, tím prý si mám být jist.
Pánové nahoře, já už to lejstro spálil,
už jsem si kufry sbalil, správcové vrátil klíč.
Pánové nahoře, uctivě se vám klaním
a zítra vlakem ranním odjíždím někam pryč.

V roce 1985 byl na Portu pozván, ale pak mu nebylo dovoleno vystoupit a nakonec byl z Plzně fakticky vyhozen, snad aby svou pouhou přítomností nenarušil spořádaný průběh finále. Přesto se stal v diváckém hlasování osobností Porty. Také se stalo, že do finále autorské soutěže byla vybrána jeho protiválečná píseň "Krajina po bitvě", avšak na místě pak někdo rozhodl, že ve finále nesmí zaznít, protože je od Nohavici. O několik let později, v roce 1989, vyšla na jeho první dlouhohrající desce Darmoděj. Rozruch kolem českotěšínského písničkáře a vznikající legenda jakéhosi folkového mučedníka se asi dost podstatně podílely i na tom, že Nohavica nasbíral v anketě o Zlatého slavíka tolik hlasů, že se několikrát umístil v první desítce.

Uvedli jsme již, že Nohavica vstoupil na folkovou scénu jako relativně vyzrálá osobnost. Zmiňme se tedy o jeho textařských začátcích. Pomineme-li středoškolskou beatovou skupinu, tak již koncem sedmdesátých let upozorňoval na sebe snímky kruhu interpretů kolem Flaminga, Marie Rottrové a vůbec ostravského rozhlasu. První prací pro Rottrovou byla česká verze "Bridge Over Troubled Water", pro stejnou zpěvačku následoval text písně "Čas motýlů", Petr Němec zpíval Nohavicův text "Láska šla slavobránou"... Začátkem roku 1981 obdržela v časopise Melodie vysoké hodnocení kritiků SP deska, v níž "zešansonovatělá soulmanka" Rottrová k obrazu svému pokořila téma od hardrockových Black Sabath. Dojímavá píseň "Lásko, voníš deštěm" se nakonec umístila jako "singl roku 1981" a autor českého textu Jaromír Nohavica měl na tomto úspěchu nemalou zásluhu.

Na druhé straně však jeho jazykové, textařské a skladatelské kvality nepřeceňujme. Hned v prvním verši úvodní sloky písně "Dokud se zpívá, ještě se neumřelo" trojslabičně vlaky vyjíždí namísto čtyřslabičného vyjíždějí, ve třetím verši téže sloky do tříčtvrtečního taktu vložil text následovně: sva-tý Me / dard můj pa / tron ťu-ká / si na če /lo .. Podobně nakládal s přízvučnými a nepřízvučnými slabikami Jaroslav Hutka, který svoje písně skládal ve vlaku, což na nich bylo, žel, znát. Nohavica na svoje koncerty jezdil rovněž vlakem, autorskou práci si však ponechával pro chvíle nočního soustředění v klidu domova.

Nejsilnější písní Nohavicova prvního tvůrčího desetiletí (tedy 8O. let) a současně titulní písní jeho první dlouhohrající desky je "Darmoděj". Nesporně navazuje na Krylova "Divného knížete" (Měl místo básní spisy / a jako prózu mor / a potkany a krysy / a difosgen a chlor / měl klobouk z peří rajky / a s důstojností snoba / on vymýšlel si bajky / v nichž vítězila zloba), nezapře Dykova Krysaře, inspirací a vlivů by se jistě dalo vysledovat více.

Píseň "Darmoděj" uvozuje i uzavírá totéž kytarové sólo, vycházející z velmi obohaceného materiálu zpívané části, na němž nejvíce zaujme frygický durový kvintakord (v mollové tónině), jenž je spojován jak s tónikou, tak s durovou dominantou. Tento postup najdeme ve sloce i refrénu, avšak "o řád výše", z pohledu dominanty: durový kvintakord VI. stupně původní tóniny se stává frygickým kvintakordem dominanty a je spojen s její dominantou (mimotonální dominanta), respektive zmenšeným septakordem jejího VII. stupně. Refrén i sloka jsou vystavěny na stejném harmonickém základu. Melodie se však podstatně liší - ve sloce převládá klesající jednotaktová sekvence v rovných osminách, kdežto refrén je utvořen z výrazného tříčtvrťového rytmického modelu čtvrtka - čtvrťová pomlka - dvě osminy. Tento model se vyskytuje vždy třikrát za sebou ve stejné výšce, avšak vždy doprovázen jiným akordem, což zvyšuje jeho naléhavost.

Zmínili jsme se již o podobnosti "Darmoděje" s Krylovým "Divným knížetem". Jeho první verš zní Jel krajem divný kníže a kytarový doprovod začíná od a moll. Od téhož akordu kytary se rozvíjí rovněž Nohavicův "Darmoděj": Šel včera městem muž... Kryl od této expozice referuje o lyrickém subjektu stále ve třetí osobě minulého času, referuje o ději již minulém, završeném. Nohavica zpočátku také, avšak s lyrickým subjektem se posléze ztotožňuje a v závěrečném dvouverší refrénu se přesmykne ze třetí osoby do osoby první, takže posluchač je v pointě utvrzen v tom, co z předcházejícího textu snad tušil: Darmodějem je sám zpěvák, sám autor. Navíc byl až do pointy Darmoděj jenom Nohavicův (můj Darmoděj), v závěrečném refrénu náhle patří všem posluchačům (váš Darmoděj).

Píseň byla psána na úvod porubského Folkového kolotoče, kdy nejprve jako svérázná znělka zněly zvony. Proto se zvuk zvonů objevuje i v úvodní sloce písně, spolu s postavou Nohavici - Darmoděje.

Zřetelným propojením s Mertovou písní "Pomeranče pro Hieronyma Bosche" je Darmodějova flétna od Hieronyma Bosche. Obě flétny, Mertova i Nohavicova, jsou snové, žijí v noci a vyhýbají se dnům, v obou srovnávaných písních posluchač dešifruje rozštěpení lyrického subjektu, spolu s ním čelí stínům a prožívá strach. Merta: Stín stínal stín a strach se bál (zde navíc eufonie st-), Nohavica: Mlčky se strachem chvěl / když jsem tak k němu došel / a v ústech flétnu měl / od Hieronyma Bosche. Kontinuita folkových písničkářů Kryla, Merty a Nohavici je propojena se psanou poezií, přičemž za společného jmenovatele lze považovat strach a schizofrenii 7O. a 8O. let: ve škole a na veřejnosti se říkalo něco jiného než v soukromí, nevyplácelo se "pouštět si pusu na špacír". I uvedené dvacetiletí, jako již tolik našich předchozích historických období, bylo dobou temna, stínů, strachu, noci. Proto kterékoli umění, jež adekvátně zpracovalo toto téma, bylo vnímateli spontánně přijímáno a oficiální kulturní politikou naopak odmítáno.

Specifičnost Nohavicovy folkové poetiky
Nohavica jako jediný z folkových písničkářů vstoupil na jeviště vyzbrojen znalostí textařské profese. Disponoval bohatým slovníkem, měl cit a zběhlost v používání mnoha vrstev jazyka, znal domácí i překladovou literaturu.

Tematicky i motivicky do jisté míry navázal na Kryla a Mertu. Emblematický motiv větru se kupříkladu v jeho písních vyskytuje, avšak nijak frekventovaně: Děvenka Štěstí a mládenec Žal / spí v jedné posteli, kterou jim vítr stlal ("Děvenka Štěstí a mládenec Žal"), Potulní kejklíři jdou zasněženou plání / v rozbitém talíři vaří vítr ke snídani ("Kejklíři").

Od samého počátku se inspiroval spíše Východem než Západem, zpíval a překládal písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého - takto zní kupř. závěrečná sloka jeho písně "Divoké koně", věnované Vysockému:
Chtěl bych jak divoký kůň běžet běžet
nemyslet na návrat
s koňskými handlíři vyrazit dveře
to bych rád

Běh divokých koní lze snad chápat jako ruskou variantu anglosaského větru, Kryl to ve své "Rakovině" vyjádřil svrchovaně: kůň běží bez udidla / kouř štípe do očí.

Ve svých textech Nohavica projevil citlivý vztah k národním a evropským dějinám - nosnému tématu českých folkových písní. Totální skepsi Kryla, patetičnost Merty, vzdorně přijatou osudovost Třešňáka a moralitu Hutky modifikuje do vlastní perspektivy všeobecného historického vzorce pro dosazování reakcí všelidských: ať miluje kdo žije / ať žije historie ("Husita"), Učitel národů / carijaja / přišel o učebnice / ze subjektivních důvodů / přešel hranice ("Komenský"), už Václava bodli / už se rodí báj ("Legenda o svatém Václavu"), Slyšíš to někdo zve nás / k cestám po planetách / Petr a Magdaléna / láska z roku 1790 / nezměnila se scéna / na divadle světa / chyť se mě za ramena / půjdem lítat pod nebesa ("Na zídce staré kašny"), nejsem Psohlavec a nestojím o marnou slávu / ale člověk nikdy neví kdo mu nasadí psí hlavu ("Psohlavci").

Nohavicovo pojetí dějin vysvítá nejlépe z jeho písně "Dál se háže kamením a píská": Ježíš,pálení knih ve jménu ka- licha, jurodivý Vincent v Arles, mladý muž s kytarou na pódiu:
Kříže se nemění
jen příjmení a jména
když letí kamení
jde kolem huby pěna
potom se omluvíme
pomníky postavíme
a hlavy ozdobíme
(...)
na sklonku přítomnosti a historie
miliarda Pilátů
zase si ruce myje

Ještě lapidárněji se vyslovil sám písničkář v mottu ke svému cyklu "Písně z dějin národa českého": Abych tedy přešel "in medias res" / všechno, co se dělo včera, děje se i dnes.

Ukázali jsme si již několikrát, jak folkoví písničkáři včleňují do textů reálie svého vlastního života, aby tak vnímatelům sugerovali autenticitu písní. Nohavica tak činí častokrát, např. v písni "Láska je jako kafemlýnek" srovnává barvu vlasů manželky s barvou vlasů svých: tvoje vlasy havran utkal, moje včelí dech. V téže písni o dvě sloky dál konfrontuje zaměstnání manželčino se svým: tobě dali učit třicet dětí, já šel k lopatě / chodíš domů o půl třetí a já o páté. A ve sloce následující již užije rovnou svoje příjmení, v písni "Pro malou Lenku" zase uvede v textu svoje telefonní číslo. Sémanticky je v tom zajisté rovněž ukotvení toulavé písničkářské profese či ostrůvek autenticity ve stylizaci folkového barda. Během času a posunem kontextu může toto syntagma nabývat dalších významů, jak svrchovaně výstižně dokazuje kupř. Jan Skácel v básni "Kotlářská 35a".

Ono plynutí času Nohavica vyjadřoval postupnými verzemi svých textů, jak si ukážeme na třetí sloce písně "Plivni si do rukávu". Jde o dlouhé vlasy, uznávaný symbol osobní nepodlehlosti a volnosti. V roce l972 zněla sloka takto:
Sedím a kolem mne už všechno plivá
mně přitom píšou zelení
že dolů půjde moje zlatá hříva
že mne pak major ocení

Později na vojně v Uherském Hradišti jsou Nohavicovy rezavé vlasy (v jeho podání zlatá hříva) oplakány následovně:
Sedím a kolem mne všechno plivá
mé štěstí letí komínem
šla dolů moje zlatá hříva
jsem ostříhaným vojínem

Všechno plivá je zajisté levná rýmová berlička ke slovům zlatá hříva a komínem letěly za války netoliko kučery ukřivděného vojáka, nýbrž lidské životy. Tahle do zelena stylizovaná mělkost textu vyvstane tím naléhavěji, když si uvědomíme, že Nohavica si jako "lapiduch" nevojančil špatně - bojové útvary byly daleko a kamarádi se slivovicí blízko.

Po přechodu písničkáře do zálohy se sloka transformovala následovně:
Sedím a kolem mne už všechno plivá
a já jsem volný jako pták
narostla mi zas moje zlatá hříva
jsem záložák
Dlužno podotknout, že různé verze slok byly pro folkové písničkáře 60. až 80. let běžnou záležitostí - a nikoli pouze v důsledku změny kontextu způsobené plynutím času. Jeden text se skvěl ve schváleném scénáři, další dvě tři verze byly skutečně zpívány podle okolností: uzavřená společnost nebo oficiální vystoupení nebo telefonické varování před kontrolou či udavači nebo... Špejle na jitrnice se předělávaly jednou na párátka, jindy na mávátka (Nohavica: "Píseň pro malého Jakuba")....atd.

Pramen: http://www.fi.muni.cz/usr/qprokes/folk/folk004.htm


Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.