Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie

 

Kytičku jahod na rty přitiskla mi, 
voněla červnem, hřála pasekami.

Ovoce koš mi do náruče dala.
Kde jsi, má milá, kdes ty hrozny vzala?

V čajových růžích ustlala mé hlavě, 
pod nimi srdce slyším naléhavě.

V tom hlasu krve, co v tom všecko zpívá. 
Ó loutno cudná, loutno žádostivá.

Ó loutno něžná, loutno umíněná... 
V mém náručí se rodí sladká žena.

Neumann Stanislav Kostka, 5. 6. 1875 až 28. 6. 1947, československý básník, publicista, prozaik, literární a výtvarný kritik; tvůrce československé sociální poezie. Neumannův vývoj až k jeho aktivní činnosti v KSČ (patřil k jejím zakladatelům) a k iniciativnímu vytváření sociál. kult. byl určován dlouholetou účastí v politických zápasech (účastník pokrokového hnutí 90.1et 19.st., anarchistického hnutí), odporem proti měšťáctví, úsilím o umělecky odpovídající potřebám moderní doby. Od 1893 přispíval do mnoha časopisů, pracoval jako redaktor a vydavatel (do 1918 Niva, Nový kult, Moderní revue, Omladina, Anarchistická revue, Šibeničky, po 1918 Lidové noviny, Červen, Rudé právo, Proletkult, Komunistická revue, Levá fronta, Lidová kultura, Tvorba).

Počátky jeho básnické tvorby byly poznamenány zážitky z vězení po procesu s Omladinou (Nemesis bonorum custos - Nemesis ochránkyně dobrých), silně individualistickou revoltou a výrazově symbolismem (Kniha mládí a vzdoru).

1905-1915 žil na Moravě, kde vznikla jedna z nejlepších sbírek č. reflexívní lyriky Kniha lesů, vod a strání a souběžně s ní sbírka civilizační poezie Nové zpěvy. Po návratu z l .svět. války se pod vlivem VŘSR přiklonil k politice KSČ, jejíž ideovou orientaci prosazoval v proletářské poezii 20.1et (Rudé zpěvy), v protifašist. tvorbě 30. a 40.1et (Srdce a mračna, Sonáta horizontálního života, Zamořená léta) i jako prozaik, kulturně polit, publicista a umělecký kritik (S městem za zády, Ať žije život, Československá cesta, Anti-Gide).

Autor popularizačních monografií (Dějiny francouzské revoluce, Monogamie, Dějiny lásky, Dějiny ženy) a vzpomínkových knih (Vzpomínky, Paměti, Válčení civilistovo).

STANISLAV KOSTKA NEUMANN „Básník lásky a nenávisti; básník bohaté materialistické smyslovosti a vysokého duchovního vzletu; básník intimní lyriky i tribun lidu; básník, který dovede napsat nejněžnější milostné verše a historické třísvazkové dílo o Francouzské revoluci...; pravdivý realista a revoluční romantik", zanechal básnický odkaz, který podle výroku Ladislava Štolla z roku 1950 představuje „páteř vývoje české poezie za celé poslední půlstoletí".

Narodil se 5/6 1875 v Praze jako syn advokáta, zemského a říšského poslance, který ztratil při nezdařeném podnikání majetek a zemřel, když bylo příštímu básníkovi pět let. Vychováván matkou a tetami, po nichž zdědil olšanskou vilu, kde se pak scházela celá anarchistická generace, nedokončil studia na gymnáziu v Žitné ulici a na obchodní akademii. Po celý život se věnoval žurnalistice, a to formou volné spolupráce s novinami i vydáváním a redigováním časopisů, v nichž si dokázal udržet nezávislost na buržoazním vydavateli. Jeho časopisy, zvláště anarchistický Nový kult /1897-1905), socialistický Červen (1918-1921) a Kmen (1919-21), komunistický Proletkult (1922—24), Reflektor (1925-6) a pak Levá fronta (1930-2) a Lidová kultura (1936—8), po osvobození Tvorba (1945—7), byly vždy v čele literárního a společenského vývoje, orientovaly vývoj mladé literatury ve smyslu pokroku a pak socialismu, vychovávaly básníky i čtenářskou obec a spolu s Nejedlého Varem a Fučíkovou Tvorbou kladly základy české marxistické estetiky i literární a umělecké kritiky. V osmnácti letech byl jako účastník pokrokového studentského hnutí Omladina zatčen, odsouzen k čtrnáctiměsíčnímu vězení a žalářován na Borech. Po propuštění se načas octl v okruhu dekadentní Moderní revue, už koncem století ho však získala myšlenka komunistického anarchismu, kterou vyznával pak i za vídeňské epizody (1904—5) a zprvu i na Moravě, nejprve v Rečkovicích a po vypuzení z této bohabojné obce v Bílovicích u Brna. Desetileté moravské období, ukončené narukováním do války (1915), bylo velmi úrodné básnicky i esejisticky. V té době začala éra Neumannova působení na nastupující generace; těsně před válkou a za ní se k němu hlásili mladí bratři Čapkové, chtějíce ho mít v čele Almanachu na rok 1914. Fejetony v Lidových novinách, později shrnuté do knihy Ať žije život! (1920), ovlivnily vývoj a výboje českého výtvarného i slovesného umění; Neumann byl povolán napsat úvodní stať do katalogu první výstavy Tvrdošíjných (1918). Válku Neumann prožil jako voják u sanity v Maďarsku a na Balkáně, hlavně v Albánii. Po návratu napřed na dovolenou a pak po léčení ve štýrském Neubergu do vinohradské nemocnice se pustil do práce, a dříve než byl v červnu 1918 superarbitrován, začal vydávat časopis Červen a procházel rychlým světonázorovým a politickým vývojem. Jako představitel anarchistické skupiny vstoupivší do národně socialistické strany byl po převratu členem Národního shromáždění (1918—9), ale už roku 1919 odmítl nabízený poslanecký mandát, 1920 začal zakládat komunistické skupiny z řad někdejších anarchistů, stal se místopředsedou jejich svazu a s tím svazem v říjnu 1921 vstoupil do KSČ. Roku 1919 byl jmenován odborovým radou v ministerstvu školství a národní osvěty, ale už následujícího roku se tohoto úřadu vzdal. Zároveň se odpoutával od stále státotvornější čapkovské generace a zejména svými časopisy Červen a Kmen i knihovničkou Edice Června se sblížil s dalším pokolením, které se hlásilo k revolučnímu socialismu. Neumann se stal předním teoretikem i představitelem proletářského umění. S odlivem revoluční vlny neztrácel směr a myšlenku revoluce popularizuje svým dílem dějepisným. Roku 1929 podepisuje známý protistranický spisovatelský projev sedmi, je vyloučen z KSČ, brzy si však uvědomuje svůj omyl a dává své organizační i redakční schopnosti do služeb kulturní politiky nového gottwaldovského vedení strany; staví se v čelo Levé fronty. Tato jeho aktivita trvá i po přesídlení do Poděbrad (1934) už dříve hledal vhodné místo k žití a práci mimo Prahu v Úvalech a v Čerčanech na Sázavě/ a stupňuje se ve druhé polovině třicátých let, kdy se básník podílí na prosazování socialistického realismu jako spolupracovník skupiny Blok a jejího čtvrtletníku U a kdy se s vervou účastní kultur nepolitických bojů jako představitel Lidové kultury. Z jeho polemik je nejvýznamnější Anti-Gide aneb optimismus bez pověr a iluzí (1937), namířený proti Gidovu antisovětskému pamfletu, a básnická polemika s Kalasovými Starými ženami /Staň dělníci, 1936). Nacistickou okupaci přežil na Českomoravské vysočině ve Vápenném Podole. Po osvobození se znovu dal, přesídliv do Prahy, do kulturněpolitické práce, v listopadu 1945 byl jmenován národním umělcem, v březnu 1946 raněn mozkovou mrtvicí, po zlepšení prodělal na podzim zápal plic a 28/6 1947 v Praze zemřel.

Stejně bohatá na události a změny jako vývoj ideový a politický byla i Neumannova cesta básnická. Od dekadentních začátků (Nemesis, bonorum custos, 1895) a symbolistických vlivů se Neumann vyvíjel nejprve v politického básníka občanských svobod a práv, chápaných tehdy ještě anarchisticky, v básníka silného protestu proti zpátečnictví všeho druhu v českém veřejném životě, a to v knihách Apostrofy hrdé a vášnivé (1896), Jsem apoštol nového žití (1896), Satanova sláva mezi námi (1897), Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903), Hrst květů z různých sezón (1907) a České zpěvy (1910) z materialistického okouzlení přírodou se zrodila jeho nejvýznamnější předválečná sbírka lyriky, Kniha lesů vod a strání (1914), a v Bílovicích vzniká také nejvýznamnější svazek české civilizační poezie Nové zpěvy /knižné až 1918). Na ně pak po válce navazují Rudé zpěvy (1923) , Neumannův příspěvek proletářské poezii, které „mají všechno kouzlo, strhující patos a břeskný tón doby" revolučního vzmachu (J. Taufer). Po této sbírce, která zachytila „zvláštní neopakovatelný, zrychlený dech doby", obrátil se básník do intimní sféry sbírkami Písně o jediné věci (1927), Žal (1931), Srdcová dáma (1932), seskupenými pak do svazku Láska (1933/. Mezi Novými a Rudými zpěvy Neumann vydal ještě Bohyně, světice, ženy (1915), Horký van a jiné básně (1918), potom Třicet zpěvů z rozvratu (1918), svůj výtěžek poezie z války (později rozšířeno a pod názvem 1914—1918,1927), na kterou jako prozaik reagoval Elbasanem (1922), Válčením civilistovým (1925) a Bragoždou a jinými válečnými vzpomínkami (1928). Po Lásce, ve které se podle Horových slov erotika mění „chvílemi ve zpěv sociální" a „sociální inspirace se erotizuje", Neumannův básnický vývoj vyvrcholil dvěma sbírkami. Nad knihou Srdce a mračna (1935) konstatoval Václavek, že v této nové poezii útočné a revoluční, která „nezáleží již v silných slovech a v patetických výzvách k boji", Neumann došel „nejdále ze všech současných českých básníků k světu skutečnému, ke světu skutečných lidských citů, jak je rodí život". Materialistický světový názor pak přímo programově vyjadřuje Sonáta horizontálního života (1937), do níž přešla i zmíněná básnická polemika Staří dělníci. Na Mnichov reagoval Neumann prací redakční /uspořádal výbor veršů Československý podzim, 1939) i vlastní básnickou (Bezedný rok, 1939); tvorbu z okupačních let, zčásti tištěnou ještě pod pseudonymem Jan Bedrna v Lidových novinách, shrnula básnická sbírka Zamořená léta (1946). V bojovných básních po osvobození se Neumann vrátil k intonacím a idejím své proletářské poezie, takže tato závěrečná fáze tvorby se právem stala součástí nových vydání Rudých zpěvů /l948 aj./. Neumann obohatil také vývoj českého verše, zejména odhalením nových možností verše volného. Poměrně hodně Neumann také překládal — prózu /France, Strindberga, Bechera aj.), anarchistickou literaturu /např. Kropotkinovy Buřičovy řeči), drama (Verhaerena) i poezii (Baudelairovy Malé básně v próze, 1899; Rimbaudovu Opilou loď, Lumír 1908; básně Verhaerenovy aj., též verše německých antifašistických básníků). Z prózy kromě zmíněné trilogie, vydávané pod názvem druhého dílu jako Válčení civilistovo, na vývoj literatury působily zejména fejetony S městem za zády (2 svazky 1922—3). Neumann napsal též román Zlatý oblak (1932), reportáže Československá cesta (1934—35). Jeho Sebrané spisy vycházely u Borových 1920—46 (16 svazků), ve Svobodě a v Čs. spisovateli 1947 — 56 (23 svazků) a SNKLU-Odeonu (od 1962, rozpočteno na 22 svazků). Z výborů: Básně (1920), A hrdý buď (1949), Zpěvy hněvu i lásky (1962, KPP), Podaná ruka (KPP, 1975) Zpěvy lásky a nenávisti (1977).

Z literatury: B. Václavek, SKN (1935); L Špačková, Takový byl (1948, 1957); J. Taufer, SKN (1956, 1975); J. Lang, SKN (1957) a Neumannův Červen (1957,1974); S. A. Šerlaimova, SKN (1959); L. Štoll, Básník a naděje (1975).

Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad