modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Jan Neruda

DĚDOVA MÍSA


 

V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají –
”Hele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z ruky lítají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese –
komu děláš z něho koryto?”
”Dědovi; – již se mu ruka třese,
nádobí už všecko rozbito.”

”Nauč mne to!” – ”Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!”
”Až se tobě bude třásti ruka,
koryto ti synek udělá!”

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
svadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče –
”Táto, proč se kolo nehýbá?”
 
(Knihy veršů, 1968)




JAN NERUDA
Jan Neruda

Když se na sklonku předbřeznového období vyžívaly myšlenky, jimiž byl český národ duchovně obrozen v první polovici devatenáctého století, zosobňovaly dvě výrazné postavy našeho písemnictví nový obsah životní, který se měl státi základem dalšího rozvoje obrozeného národa: básník Karel Hynek Mácha a publicista Karel Havlíček Borovský. Nebylo bez významu, že tu vedle básníka stál novinář a politický buditel; doba, již zralá k tomu, aby obrození jazykové, literární a vědecké bylo přeneseno také do občanského života veřejného, přímo si žádala mužů, kteří by všemu lidu tlumočili výsledky myšlenkového i mravního ušili duchovních tvůrců. Předčasně podlomený pěvec „Máje" K. H. Mácha vyslovil již v třicátých létech čistě moderní požadavek úplné svobody básníkovy, nepodvazované žádnými ohledy a tendencemi: básník, vzdělaný poesií i filosofií světovou, vyslov pravdivě a plně všecko, čeho se dotrpěl, domyslil a docítil, vytvoř pro tento životný obsah samostatnou a přiléhavou formu a hledej pod svou osobní zkušeností hodnoty obecně lidské. Neohrožený redaktor „Národních novin" a „Slovana" K. Havlíček Borovský hlásal za soumraku předrevolučního absolutismu, pak za krátkého úsvitu konstituce a nejrozhodněji za nové reakce nutnost politické obrody v duchu demokratickém, na základě konstitučních, podle zásad osvícené svobodomyslnosti a ukládal s plným vědomím odpovědnosti českým novinářům, aby tento program důtklivě a srozumitelně šířili v lidu; sám byl státním zpátečnictvím zdolán již na prahu slibného mužství.

Na počátku padesátých let, kdy rakouský absolutismus dovedl na dobro udusiti veřejný život v Čechách a na Moravě a když se myšlenkový ruch skryl v studovnách učenců, zdálo se jakoby vzácně símě Máchovo a Havlíčkovo bylo ve vyprahlé půdě zhynulo navždy. Ale ještě před rozhodným pádem reakce přihlašovali se mladí a čilí dědicové těchto idei a projevovali se jako uvědomělí členové sourodé generace, která v chlapeckých létech zažila rok 1848 a nyní dozrávala k plodnému jinošství. Mladí ti bouřliváci básničtí i političtí, připojili k českému máchovskému a havlíčkovskému dědictví plodné prvky převzaté z pokročilé Evropy západní: zájem o společenskou emancipaci tříd hospodářsky utištěných, reformní pochopení mravních otázek, smysl pro životní práva ženina; vedle básnictví a novinářství považovali kritiku za zvláště důležitou složku písemnictví; zavrhovali romantiku a přikláněli se k realismu, který pronikavě studuje a nepokrytě líčí život až do jeho utajených záhybů; proti citovosti se bránili zkumným, někdy i posměšným rozumem. Nejprve se zorganisovalo toto pokolení literárně, vytknuvši za prudkých srážek svůj rozpor se staršími spisovateli; když obnovený konstitucionalismus v Rakousku uvolnil politický tisk, vystoupili mladí literáti také v sevřeném šiku žurnalistickém. Tato opravdu hrdinská generace, jež vlastně založila moderní písemnictví české, nazvala se sama „Májovou", velice příznačně podle almanachu „Máje", kterým se r. 1858 hned při ustavení přihlásila ke K. H. Máchovi.

Za vůdce tohoto pokolení byl od sama počátku obecně považován básník a kritik, novinář a polemik Jan Neruda, zároveň svérázná osobnost i důmyslný organisátor. Na rozdíl od většiny českých básníků, kteří přišli z venkova, byl Jan Neruda pražské dítě; jako syn kantinského Antonína a posluhovačky Barbory narodil se dne 10. července 1834 v újezdských kasárnách na Malé Straně a celé chlapectví i jinošství ztrávil v Ostruhové ulici pod královským hradem; tam započal i svou činnost slovesnou v památném domě „U dvou slunců" č. p. 233. Méně než starodávná Praha tradiční, v jejichž chrámových a církevních náladách žila Nerudova prostoduše nábožná matka, působil na dorůstajícího chlapce pražský svět malých lidí, do něhož synek proletářský náležel a jehož tvrdou kázeň mu neúprosně vštěpoval drsný otec — doma poznal hoch tíhu chudoby, ve škole pokoření proletáře, brzy si uvědomil, jak v poněmčeném rodišti za úřednické a vojenské nadvlády útisk sociální jest spojen s ústrkem národním — rok 1848 žil v jeho paměti jako krátká zora osvobození z této dvojnásobné poroby. Jako pozdní dítě starých rodičů vyznačoval se hrdý a nemluvný chlapec předčasnou zralostí; dědictví matčino, hluboký a horoucí cit, přelo se v něm od mladosti s podílem oteckým, nedůvěřivým a pošklebným rozumem. Gymnasijní léta na Malé Straně a na Starém městě vedle obzoru literárního a výcviku slohového přinesla již probuzení národní a s ním první styky se souvěkovci, zanícenými pro stejné myšlenky; když Neruda devatenáctiletý maturoval, byl v podstatě rozhodnut pro dráhu literární a novinářskou.

Ale nenastoupil jí přímo, neboť úvahy hmotné a ohledy rodinné povzbuzovaly jej hledati rychle bezpečného chleba. Staří a nuzní rodiče chtěli v tehdejším duchu reakčním, aby hledal štěstí jako kněz neb úředník, avšak jeho sama, ještě v tradicích buditelských, vábilo spíše působení profesorské, pro něž se připravil filologickými studiemi. Než, když okusil časně sladkého jedu literární slávy — s 20 roky otiskl s pseudonymem Jánka Hovory první báseň, baladu „Oběšenec", jako 231etý vydal již knihu lyriky a rok na to jako účastník almanachu „Máje" — stanul v popředí literárního dorostu, když se rozhlédl trochu ve společnosti, která se zvědavostí, ale i a nedůvěrou vítala hranatého bohéma, ironického společníka, ohnivého tanečníka, když bezohledně prozkoumal vlastní nitro, poznal, že jeho osudovým posláním jest státi se volným spisovatelem a svobodomyslným novinářem. Nešlo o to získati souhlas rodičů, na nichž hrdina svépomoci od studentských let byl nezávislý; tíže bylo zříci se dávných nadějí na trvalé spojení se zaslíbenou nevěstou, sličnou a hrdou Annou Holinovou, kterou dlouho miloval podivnou, trýznivou a temnou láskou. Jan Neruda, který od mladosti podřizoval osobní prospěch vyšším cílům a důvěrné štěstí obecnému poslání, nemohl pochybovati, jak se rozhodnout: r. 1858, do něhož spadá zorganisování generace „Májové", věděl již, že jeho osud se nedohraje za katedrou profesorskou, nýbrž u psacího stolku spisovatelova a v redakci novinové.

Neuhnul s dráhy, ani když poznal, že bude postlána spíše trním než květy; první díla Nerudova, lyrická, výpravná i dramatická, neměla úspěchu, nemíní-li se jím snad pohoršení krátkozraké kritiky a úzkoprsých, nečetných čtenářů. Malý lyrický svazeček „Hřbitovní kvítí" (1857), složený z drobných básniček bez melodie a koloritu, vznikl mezi smrtí přítele z mládí a starého otce, dvou hrdých a drsných proletářů, a tak smrt a bída stály jako nevlídné sudičky u kolébky této prvotiny, inspirované zkumným a posměšným rozumem, který stále přehlušuje mimovolné projevy pobouřené citlivosti. Smrt, o níž se uvažuje spíše suše než vzletně, svlečena jest ze vší romantiky; bída, která se sleduje v různých útvarech, pojímá se v duchu kárné a vzdorné sociální kritiky; láska, jež se k nim v úskočném rozmaru přidružuje, vyznává se zde ze své agónie, ze svého rozkladu, ze své marnosti. Toto vše bylo příliš osobité a příliš odlišné od básnické tradice domácí, takže zlovolní odpůrci rněli na snadě výtku, že Neruda napodobí cizí lyriky, zvláště vykřičeného posměváčka Heina, k němuž se otevřeně hlásil; nebylo opravdu snadno v Nerudově prvotině odhadnouti, kolik se v ní skrývá obsahové i výrazové českosti, od sociálně pravdivých obrázků zbarvení čistě pražského po ironické popěvky vyškolené na kadenci lidové písně, od hlubokého soucitu po svobodný rozmar mladého statečného srdce.

Deset let trvalo, než Neruda odevzdal své druhé dílo básnické, které vyrostlo v jádře během pěti roků po „Hřbitovním kvítí", za to jsou „Knihy veršů" (1867) úhrnem tak bohatým, že možno je prohlásiti za žen celé mladosti poetovy. Rozdělení na tři části, knihu výpravnou, lyrickou a časově příležitou, svědčí o representačním poslání, které Neruda svému dílu přisoudil; v každém oddílu ukazuje se — při všech tvrdostech verse a násilnostech rýmu — mistr, razící nové dráhy a přece hledající souvislost se starší tradicí, v patrném rozdílu od „Hřbitovního kvítí", z něhož sem v přísné autokritice přešel nevelký výbor. Epik, který vyšel z veršované povídky byronské a učil se též na Hugově „Legendě věků", na konec si osvojil hutný úsečný a názorný sloh Erbenův, ale místy použil ho k tomu, že jím v dřevorytovém soustředění účinně zpracoval moderní náměty sociální do ballad docela originálních. Lyrik nezapřel sice místy ještě školu Heinovu, ale mnohem více přijal od poesie prostonárodní, která mu občas již zde sdělila svou teplou melodičnost, působící tím silněji, ježto básník dříve po výtce reflektivní nyní podivuhodně zcitověl, ať zpívá z plnosti naivního srdce o lásce k matičce, ať se zpovídá ze složitého a trpkého poměru k otci, nebo ať v těžké a vyčítavé erotice účtuje se svou Annou, Úplným překvapením byl náladový malíř přírody, opojený jednotou krajiny a duše, v budoucnosti nebezpečný sok osobního přítele a povahového protichůdce Vítězslava Hálka, který prozatím lacinými a obecnými úspěchy úplně zastiňoval Nerudu. Konečně básník časový souvisící všemi vlákny s politickou přítomností, spojoval tradici obrozenskou s novými tužbami českými i slovanskými, a emfasi, plynoucí z demokratického a svobodomyslného opojení dobou s bystrým kritickým smyslem pro vady a omyly Českého prostředí.

O sedm let později než Neruda básník odevzdal v literatuře svou visitku Neruda povídkář. Nenazval jí nadarmo„Arabeskami" (1864), chtěje naznačiti, že stojí na rozhraní mezi výpravným uměním a novinářskou besídkou a že se spokojuje genrovou drobnokresbou, aniž míní v psychologii postav neb v dějové stavbě se povznésti k epice nejvyššího slohu. Někdy rozmarný humorista s ostrým realistickým pohledem, jindy citový romantik s hrou nálad a dojmů předvádí tu postavy a postavičky, hlavně jak je znal z malostranského domova a z cest, ve slohu německých spisovatelů poklasických, zvláště Jeana Paula a Borna baví se s nimi, se čtenářem, se sebou samým a někdy již vytváří stručný, zaokrouhlený spádný sloh moderní prosy, dobře hovící kvapu a napětí nové doby. Také „Arabesky" jsou dílem mnohých slibů, i když leckde prozrazují začátečníka. Jen začátečnictvím beze slibů jsou současné dramatické práce Nerudovy psané ještě dříve než si Neruda jako kritik osvojil znalost technickou i literární scénické tvorby; některé z těchto malicherných pěti jevištních hříček sem tam se objevují doposud na divadlech ochotnických, kdežto strohá groteska povahokresebná v tragickém slohu „Franceska di Rimini" (1870) náleží již výhradně dějepisu literárnímu.

Svobodomyslný novinář silného lidového cítění a česky národní opravdovosti, jehož stopy byly patrný jak v některých arabeskách tak ve knize veršů časových, zapustil počátkem šedesátých let za jarého rozpuku obnovené konstituce již pevné kořeny. Vyučiv se jako novinkář a literární i divadelní zpravodaj s 23 lety v pražském denníku německém, osvědčil se po té jako redaktor dvou časopisů beletristických „Obrazech života" a „Rodinné kronice" : tam svedl úspěšné kritické půtky s představiteli starého literárního pokolení za zásady mladé školy a získal si pověst nebezpečného polemika a vtipného satirika, kterou potvrdil i veršovaný pamflet „U nás" (1858) namířený hlavně proti Jak. Malému. Ale když s rakouským absolutismem r. 1860 padlo i úzkostlivé omezení denního tisku, a když v Praze rychle vzniklo několik orgánů demokratické a liberální politiky, stanul Jan Neruda stejně jako Vít. Hálek mezi deníkáři, snaže se po Havlíčkovi uvésti do Čech onu žurnalistickou opravdovost prodšenou mravním zanícením, které se naučil od svého mladoněmeckého mistra Ludvíka Boema a spolu ono slohové umění, jímž jej oslňoval Boemův vrstevník a protinožec Jindřich Heine. Působení v Krasově „Čase" a ve Finkově „Hlase" v 1.1860—1865 bylo průpravou čtvrtstoleté činnosti v „Národních listech", kterou dovedla přervati teprve Nerudova smrt. Úplný souhlas s politickými, společenskými zásadami strany mladočeské mužná láska k jejím vůdcům, zvláště k statečnému Karlu Sladkovskému, ohnivý odpor k vídeňským i pražským protivníkům svobodomyslného demokratismu mezi ústaváckou i státoprávní šlechtou a jejími občanskými spolupracovníky a mezi ultramontanním duchovenstvem — toto vše spínalo Jana Nerudu trvale s Grégrovými „Národními listy".

V nich Jan Neruda založil a vytvořil český novinářský feuilleton se stejným uměním a štěstím jako v období revolučním a reakčním

Karel Havlíček založil a vytvořil český novinářský článek: u obou mistrů našeho žurnalismu byl literárně výrazný projev osobnosti zároveň národně výchovnou missí ve službách lidové osvěty. Rámec Nerudova feuilletonu byl od začátku značně široký, náleželoť do něho zpravodajství literární, divadelní a výtvarné, místní kronika pražská i vtipný doprovod událostí politických, satira i polemika; jako zvláštní obor pěstoval Neruda se zálibou kulturně-mravoličnou mosaiku a feuilleton cestopisný. Jakoby sám věděl, že jeho besídky závisí slohově namnoze na vzorech vídenských, berlínských a pařížských, hledal protiváhu ve studiu všeho, co sám pokládal za výkvět národního svérázu: zabíral se stále opravdověji do lidových tradicí českých, v nichž odhaloval pravou tvář zdravého humoru domácího; sledoval pražský život s láskyplnou zevrubností v jeho typických postavách a svébytných dějích, rozuměje dobře přerodu starodávného maloměsta v rušné středisko stupňovaného národního pohybu; pokoušel se přijíti i českému venkovu na.chuť a vůbec obsáhnouti svou laskavou a trpělivou pozorností všecky projevy tělesa národního a vyložiti je v duchu osvíceného liberalismu, radostné demokracie, sebevědomého češství, protiautoritativního evropanství, které věří rozumu a vědě i přitaká pudům a přírodě.

Když kolem svého čtyřicátého roku Neruda pořádal svou feuilletonistickou úrodu okem přísného autokritika, měl již dva svazky vážných a závažných „Studií krátkých a kratších" (1876). Ale vedle nich se neváhal pochlubiti jiskřivým souborem besídek rozmarných, ano rozpustilých, pro něž nalezl přiléhavé označení „Žertů hravých i dravých" (1877): satirik a smíšek, parodista a šprýmař, navázaný společník a mistr vtipné sebeironie zasvěcuje tu čtenáře lehce a vtipně do vlastních radostí i starostí dvorného a prostořekého gargona, labužnického rozkošníka při tabuli i tanci, bystře pozorujícího prochazeče Prahou, kriticky a satiricky založeného kronikáře hlouposti lidské. V pozdějších letech u Nerudy převažovala ve feuilletonech tato stránka burleskní a místo soustavné práce slohové spokojoval se unavený a rozmrzelý besídkář nesouvislou improvisací; toho rázu jsou hlavně soubory posmrtné, zdomácnělé s názvy od Nerudova žáka Ignáta Herrmanna „Drobné klepy" a „Proti srsti".

Ač již první práce Nerudovy se lišily od projevů jeho vrstevníků úplným nedostatkem naivnosti a přebytkem mužného názoru, přece i on potřeboval školy života, aby uzrál a dospěl k poznání své vlastní podstaty. V milostném přátelství k vynikající ženě pronikl hloub sáni k sobě, na cestách širým světem porozuměl lépe smyslu své vlasti a svého národa v dějinné epopeji lidstva; je-li první vydání „Knih veršů" r. 1867 pravdivou zpovědí burácejícího Nerudova jinošství, znamená jejich definitivní útvar r. 1873 životní úhrn dosažené mužnosti básníkovy. Neruda, vznětlivý eroticky v okruhu citovém i smyslovém a potřebující právě pro svou strohou mužnost inspirace ženiny, dal se po Anně Holinové, jež odcizivši se mu vnitřně, nepřestávala naň přece mysliti, několikráte upoutati ženami typu vyššího i nižšího, ale zpravidla nepřisuzoval těmto krátkým vztahům závaznosti; jenom dva z nich se mu staly skutečným životním osudem. Karolina Světlá, kterou poznal jako zralou ženu a rozkvetlou umělkyni, dovedla ve smyslně vášnivém muži odhadnouti citově a mravně bohatou bytost a v trýznivém sebezapření obětovala žádoucí štěstí plného milování, aby v osmadvacetiletém Nerudovi uvolnila ony etické síly, jejichž rozvoj vnesl pak i do jeho umělecké tvorby kázeň a řád. Po dvou letech přistoupilo v krásné Tereze Macháčkové k němu svěží dívčí mládí se všemi sliby citového opojení a životního štěstí, ale předčasná smrt její přidala jenom trochu bolesti k oné elegii, kterou si odnesl Neruda z rozchodu s K. Světlou a která občas diskrétně, ale temně zaznívá z jeho důvěrné lyriky. Rozloučiv se navždy se slunnými sny o ženě, rodině a dítěti, uzavřev se po matčině smrti do neútulné samoty mládenecké, nestal se přece drsným mrzoutem: byl osvědčeným mistrem v přátelství, rád se dával v náhlém rozmaru léta rozohniti ženským vděkem, zůstával věrným ochráncem a rádcem mládeže.

Od mladých let poznával s vášnivou chutí svět a lidi a na svých rozsáhlých cestách si právě osvojil ono svobodné evropanství, kterým programně jako jinošský bouřlivák dráždil vlastenecké zpátečníky a pro jehož šťastnou praksi označila jej mladší světoobčanská generace jako mistra, který boural u nás v literatuře čínskou zeď. První jeho větší, takřka symbolická cesta jeho náležela r. 1861 západní Evropě a její zbožňované metropoli Paříži; r. 1870 podnikl velikou pout po Balkáně s Cařihradem, po přední Asii, Středozemním moři a Egyptě, po Itálii s Římem; r. 1875 zajel si znova do Německa a českých lázní. Mocný dojem, kterým ho okouzlil prudký život moderní Paříže, byl ještě převýšen myšlenkovým vzrušením na památných místech starodávné vzdělanosti antické, prvokřesťanské a renesanční a v končinách, kde se Evropa snoubí s Asií. Svět germánský a kultura středověká zůstaly nadšenému Čechovi a osvícenému svobodomyslníku cizí; zápas za volnost duchovní a politickou upoutávaly ho daleko více než památky zralého života uměleckého; pestré vlnění lidového zástupu mělo proň neméně přitažlivosti než barevná hra moře, jíž dával přednost před osamělou vznešeností hor. Politicky rušná půda probouzejícího se Maďarska vábila demokrata a národovce; na světové výstavě ve Vídni byl vzrušen osvícený humanista, sledující s nadšením vývoj lidského ducha; po Římě papežském i královském vodil jeho kroky vzdorný a posměšný svobodomyslník; ale v Cařihradě byl to především umělec lačný dojmů a smyslových překvapení, jenž se dal strhnouti jiskřivou směsí plemen, národů, věr a kultur. Tři knihy cestopisné, vy vrcholu jí čí Nerudovo umění feuilletonistické, zaznamenaly výtěžky tohoto putování Evropou, Asií a Afrikou: „Pařížské obrázky" (1864), „Obrazy z ciziny" (1872) a „Menší cesty" (1877). Také v nich se střídají myšlenkově i umělecky propracované studie o krásných dějištích a mohutných dějích v kalendáři lidstva s lehounce nahozenými žerty hravými a dravými, které na účet zpátečnictví, malichernosti a hlouposti člověka i národů snuje úspěšný a laskavý filosof, nadaný neodolatelným smyslem pro grotesku a komiku.

Životní obzor, rozšířený stejně cestami jako studiemi světové literatury, stavěl Neruda ochotně do služeb národní kultury, pro niž pracoval v „Hlase" a „Národních listech" soustavně a bez oddechu. Jako divadelní kritik, který po dvacet let málem denně sedával v „Prozatímním divadle", posuzoval nejen novinky, ale i reprisy, nejen dramatiky, ale i herce, režiséry, dramaturgy, řešil časové otázky ležící, na rozhraní jeviště a literatury, Neruda byl mnohem více než spolehlivý kronikář a než shovívavý soudce. Čteme-li ještě dnes pět svazků, kam zahrnuta všecka úroda této klopotné práce referentské, ochotně přizpůsobující volná stanoviska estetická potřebám časovým, stojí před námi jednak moudrý vychovatel vkusu obecenstva málo vzdělaného, jednak neúnavný průkopník Národního divadla, do jehož zlatých síní však tragickým nedorozuměním Jan Neruda vůbec nevkročil.

Pojednávaje o hereckých výkonech proslovil důrazný požadavek českosti v umění českém; ten byl mu východiskem v památném boji za Bedřicha Smetanu ; ten se osvědčil jako spolehlivé vodítko při rozborech děl výtvarných a při oceňování národních hodnot J. Mánesa a V. Levého 5 k němu se dopracoval i v kritice literární, když postupným vývojem překonal protivlastenecké světoobčanstvi a mezinárodní humanismus svých revolučních začátků. Nerudova všecka literární kritika, ať vycházela v denních listech, nebo v revuích „Obrazy života" a později „Osvětě", má ráz příležitostný, nesoustavný a novinářský a tím se podstatně liší od soudobé, filosoficky založené kritiky pevného základu teoretického a jednotných hledisek. Má však před ní nejednu přednost, hlavně dar vmýšleti se do básnického díla a umělecké individuality, přímou zkušenost tvůrčí a pak výchovnou a povzbudivou laskavost shovívavou i při odsudku. V osmdesátých létech soustředil se Nerudův zájem především k literatuře osobitě národní, v níž obecná lidskost má původní kmenovou individualitou podmíněný tvar a svéráznou odlišnost od evropského průměru ; to bylo nejenom výslovné odvolání mladistvých vlastních zásad, ale i výstraha mladší skupině kosmopolitické, sdružené koleni časopisu „Lumíra", který r. 1872 Neruda sám zakládal. Zvláště z básnické knihovny „Poetické besedy", v níž od r. 1883 shromažďoval všecky význačnější poety, byl patrný Nerudův důraz na domácí látky i formový svéráz vedle sklonu objektivistického, cenícího epiku výše než lyriku. Toť doba Nerudovy zralosti, jevící se stejně v oboru výpravné prosy jako poesie; ale naopak Neruda žurnalista zřetelně umdléval. Když se postupně kolem r. 1880 zřekl úkolů kriticky zpravodajských a omezil jenom na besídky pod čarou označované oblíbeným stejnoramenným trojúhelníkem, oním „známým třírohým kloboukem, pod nímž čtenář nenalézal sice nikdy cop, ale za to kudrlinek vtipných a žertovných hojnost" přestal čtenáře vychovávat a prostě jej bavil, druhdy dosti nuceně, nudě se sám při násilné robotě feuilletonistově.

Na rozkvět i vyzrání Nerudova povídkového uměni v létech sedmdesátých působily stejnou měrou životní zkušenosti v cizině jako pronikavé studium skutečnosti domácí; z cest si přinášel rozsáhlou znalost duševních typů, mravů, fysiognomií; v pražském domově se učil podrobnému a pečlivému pozorování malebných postav a postaviček hlavně těch, v nichž dožívala starodávná, maloměstská Praha neb kterými hlásila se sociální bída rostoucí metropole. Jako povídkář dbal Neruda především povahokresby a zpravidla se na ni obmezoval; při vší lásce k životní pravdě a při veškerém postřehu v pravdě realistickém, zůstával mistrem genrové drobnokresby, kterému stačí ojedinělý případ bez souvislosti se společenským celkem a jehož nevábí mravoličná celistvost. Značný pokrok proti starším arabeskám jeví se ve výpravném soustředění, v rychlém spádu, v mluvě životné, názorné a úsečné; není sporu, že se tu učil povídkář vydatně od žurnalisty. Co dodává Nerudovým povídkovým obrázkům jedinečného půvabu, toť jejich jasný a svěží humor, ke kterému Neruda dozrál v odříkavé moudrosti brzo po čtyřicítce: šumné veselí a perlivý rozmar vyvěrají u něho jednak z rovnováhy praktického mudrce, jednak z bohatého citu laskavého humanisty, jednak též ze širokého básnického pochopení všeho, co jest lidské a příliš lidské. Jako u všech pravých humoristů zalesknou se často také u Nerudy pod úsměvem slzy, a příběh na pohled jenom směšný nabývá při hlubším proniknutí dosahu tragikomického.

Dvě drobné knížečky zahajují Nerudovu zralou prosu povídkovou. O obou se vrstevníkům zdálo, jakoby byly vznikly jen jako doplňkem k větším cyklům feuilletonistickým: „Různé lidi" (1871), ostře to kreslené album postav a povah z mezinárodní směsice z Podunají a na východě, si přinesl Neruda zároveň s „Obrazy z ciziny" z velké své pouti světové; „Trhany" (1871), brethartovský to cyklus „bývalých" lidí s kořennou českou příchutí, psal jako novinářský zpravodaj stejným perem, které současně v „Pražských obrázcích" ostře a věrně zachycovalo povržené typy pražské společenské spodiny. Zcela jiného rázu jest vrchol Nerudovy výpravné prosy „Povídky malostranské" (1878). Jenom jediná, nejdelší, avšak nejméně zdařilá a soustředěná práce s prvky svéživotopisnými, „Týden v tichém domě", jest ohlasem Nerudovy mladosti, ale celek zrcadlí vyspělého muže i umělce. Elegická vzpomínka na dějiště dětských let pomáhala Nerudovi křísiti svérázné postavy staropražské zpravidla na rozhraní komiky a tragičnosti, nejednou s hlubším symbolickým neb alespoň typickým rysem v osudu; mistr karakteristiky dovedl hovorem i pohybem zachytiti jejich genrový svéráz; náladový malíř rozumějící mluvě věcí, obklopil je jednotným životním prostředím, které je podmiňuje a utváří; takto se v rušném pohybu zvedá před čtenářem svébytný celek, v sobě uzavřený a přece pravdivě lidový, s nímž se bavíme a radujeme, ale občas lehounce rozteskníme nad ironii osudu a nad marností, vládnoucí člověkem.

Téměř současně, co se povídkář Neruda se zálibou obíral drobným malosvětem lidským, vzněcoval se nekonečným divadlem vesmíru Neruda básník, který se po dlouhé době opět vracel k soustavnému tvoření veršovému, cítě novou sílu v duši zralé, ale nestárnoucí. Dávno již byl positivism přírodovědecký svobodomyslnému muži náhradou za ztracenou víru náboženskou, dávno již si osvojil moderní humanista jeho naděje a důvěry, dávno již budoval si na něm filosofii dějinnou vyvrcholenou v apoteose národnosti a lidskosti. Nyní se dal inspirovati přímo jeho čelnými naukami hvězdářskými a kosmogonickými, zvláště naukou o pluralitě světů, nekonečnosti vesmíru, o mechanickém původu světa a pohybu planetárního, o spektrálním rozboru a rychlosti světla. Ale jenom z části vznítilo toto opojení vědeckou myšlenkou u Nerudy hymny a ódy řečnického vzletu a široké malby slovní a obrazové, v jakých si právě tehdy počal, podle francouzských vzorů, libovati nás mladistvý Jar.Vrchlický, vřele od Nerudy uvítaný. Častěji vedlo základní,vlastně humoristické pojetí básníka k tomu, aby zlidšťoval vztahy vesmírné a přenášel lidské poměry do oblastí kosmických, — tato anthropomorfisace, hned rozmarně hravá, hned tragicky opravdová jest vlastním klíčem „Písní kosmických" (1878). Toto naplnění hvězdné nekonečnosti plesem i žalem člověkovým dobře se hodilo k tomu, aby básník do knihy plné rozmanitosti a střídám vložil vedle lehounkých písní o plachém hoři srdce jiskřivě veršované feuilletony z kosmické kroniky, vedle těžkých dum inyslitelských populární deklamovánky o národních otázkách ... nebyl slohově nikdy tak dunově měnivý jako v tomto díle vyjasněné mužnosti, kterému se rychle dostalo popularity. Uprostřed plesných chvalozpěvů kosmických kvílí několik písní žalu osobního i všelidského, jakoby tuchou těžké a osudné choroby, která brzy po vydáni tohoto díla Nerudu přepadla. Změnila nadobro jeho způsob života; z duchaplného společníka učinila mrzutého samotáře; literárního organisátora odvedla od veřejného ruchu; zmařila činnost zpravodajskou a ztrpčila i povolání žurnalistické. Než, pro duchy opravdu veliké bývá i utrpení inspirací a hlavně prohloubením — to se mělo nyní osvědčiti také na Nerudovi. Teprve v této době nabyla jeho epika klasické prostoty a věčné lidskosti, teprve teď vytryskl plný proud jeho lyriky důvěrné, teprve teď se vlastenecký verš Nerudův povznesl k výši tragické.

Těžce nemocní lidé rádi bloudívají myšlenkami v době dětství a utíkají se ve vzpomínce do ochranného náruči mateřského; náboženské představy dětinské se jim zdají úlevou a osvěžením; oprošťujíce se tváří v tvář smrti nalézají nový vztah ke svým rodovým a plemenným kořenům. Z takových podmínek vznikala Nerudova poslední kniha epická „Ballady a romance" (1883), jejíž prostonárodní erbenovský sloh potvrzuje, že u Nerudy se dokonal obrat k lidové tradici, napověděný leckde již v knihách veršů a hájený nejednou úvahou teoretickou. Jako Čelakovský neb Erben, podává také Neruda ohlasy a to podle látek i podle slohu; rysy převzaté z prostonárodního podání seskupuje, násobí, prohlubuje; skoro dětský primitwism lidového výrazu dovede zachovati s jemným taktem až do důsledků. Z výpravné písně lidově tradiční, jak ji uchovaly sbírky Erbenovy a Sušilovy, nepřevzal uvědomělý umělec jenom spád dějově dramatický, ale i živel zdobně popisný a ten sám vypracoval leckde se zálibností, ano s virtuositou: tímto spojením živlu epicky kresebného a lyricky arabeskového připomíná Neruda místy Mánesa, kdežto hluboká a čistá citovost teple proudící všemi látkami uvádí na mysl geniálně samostatný způsob, kterým se Smetana zmocnil motivů hudební tradice národní; takto tři 8«urodí duchové, kteří si v životě i ve tvorbě navzájem rozuměli, uskutečňovali shodně požadavek českosti v umění českém. Lidové zkazky, většinou kořenů katolicky legendárních i samorostle zkombinované náměty, opírající se tu i tam o starší knižní podání poskytly prese všecku pečlivou objektivisaci Nerudovi dosti příležitosti, aby diskrétně napověděl své citové vztahy nejdůvěrnější, zvláště nehasnoucí lásku k matce a neukojenou touhu po dítěti a jeho prosté něze; také poměr k národu, propukající i zde mimo vše nadání, nabyl nyní spojitosti s citem synovským. Nad „Balladami a romancemi", knihou vlídné pohody a zlatého úsměvu, klene se klidná obloha letního podvečera, do něhož voní mateřídouška z rodných mezí, bzučí včela nesoucí med do úle, zvoní zbožné klekání — úplný smír se životem Jest proveden jako závěrečné slovo humoristy lidumila, humoristy myslitele.

Nerudova potřeba básnické sdílnosti o citech srdce zrazeného osudem a přece vzpínajícího se znovu po pozdním štěstí nebyla ukojena ani nápovědmi „Kosmických písní", ani legendárními symboly „Ballad a romancí", nýbrž vymáhala na básníku skoupě zdrženlivém plného průchodu. Neruda přeoraný pluhem choroby a bolesti, odhodlal se k tomu dosti pozdě, když procitl v podzimní samotě z krátkého letního opojení šumavských prázdnin a z prudkého dobrodružství pozdní erotiky ... tehdy v „Prostých motivech" (1883) shrnul cyklicky v písních a malbách rok svého vnitřního života, členěný a odstupňovaný přirozeně čtyřmi ročními dobami. S velkou životní i uměleckou zkušeností vrátil se k lyrické metodě, o kterou se pokoušel již v „Knihách veršů", zobraziti totiž duševní dějstva obdobami z přírody na dotvrzenou moderního poznatku básnického i malířského, že krajina jest stavem duše; i tentokráte, na rozdíl od šťastného venkovana Vít. Hálka, jehož předčasného skonu právě nyní vzpomněl, blížil se k přírodě s upjatou skepsí nedůvěřivého dítěte městského. Ale jak vyrostl lyrik „Prostých motivů" nad zkoušejícího a tápajícího veršovce let šedesátých! Zhustil ještě jeho výrazovou stručnost, ba stupňoval ji až k úsečnosti gnótnické; prohloubil letmé popěvky ve skutečné písně tlumeného kouzla melodického; krajinným pohledům, jenom výjimečně lokalisovaným v pražských sadech a šumavském podhoří, dal světlo, vzduch a vůni; hlavně však podložil tuto doslovně impresionistickou lyriku bohatším životem citovým, který od prvního opojení jarního se vyvíjí až k zimní mdlobě s tuchou smrti. Uprostřed knih různým způsobem objektivistických vytvořil Jan Neruda krajně osobní zpověď lyrickou, kde se jeho složité já kmitá ve všech barvách duhového vidma, rozklenutého mezi sluncem lásky k životu a deštěm smutku nad marností touhy — nebylo možno instrurnentovati bohatěji ústřední zkušenost uzavřenou do výmluvného výkřiku „Vždyť jsem chtěl také šťasten být, však Pán bůh nechtěl tomu!"

Poslední tři z „Prostých motivů", zavírající básníkovu zimu, hledí tváří v tvář nedaleké smrti, jednou v nervose nemoci, po druhé s hrdým odevzdáním, po třetí se vzbouřenou nedočkavostí. Ale skon dal na sebe ještě dlouho čekati, až před sebou vysílal záludné posly, jakým byl nový neduh, částečné zmrzačení, úplná samota. Ale básník, duševně neochabující, ač občasně těžce skleslý, se neuzavíral ani radostem, které přinášelo postupné splňování mladistvých tužeb nadosobních: uvítal vstup dělnictva do veřejného života, zaradoval se nad obecným politickým vítězstvím mladočeské strany, docenil národně kulturní vyznám jubilejní výstavy. Ale právě když její úspěchy vrcholily, vydechl naposledy ve svém bytě ve Vladislavské ulici v Praze dne 22. srpna 1891.

Teprve dlouho po jeho smrti byla v úhrnném vydání přehlédnuta rozloha jeho díla vyplňujícího více než čtyřicet svazků a třicetsedm let neúnavné práce básnické novinářské. Leckterý dávno zapomenutý, ale závažný dokument publicistického umění a národní statečností připomenut byl tímto souborem; mnohá jednotná snaha veřejně výchovná vysvitla teprve nyní v souvislosti vývojové; i k básnickým dílům přibyla velmi cenná pozůstalost veršovaná. Kromě několika burleskních balad tvořil její jádro roj epigramů, spíše hravě rozmarných než satiricky dravých a pak rozkošný malostranský feuilleton ve verších „Letní vzpomínky" (z r. 1888), prosycený milostným kouzlem jinošství... ještě po smrti potěšil tu českého čtenáře Neruda humorista.

Ale národu z celé Nerudovy pozůstalosti nejdražšími zůstaly „Zpěvy páteční," malý cyklus vlasteneckých básní z let 1880—1887. Jsou ovšem pouhým zlomkem rozsáhlejšího plánu, který byl porušen několika skladbami původu nahodile příležitostného a Neruda sám si představoval monumentálnější výstavbu celku, určeného potřebě velkých chvil národních jako Smetanova „Libuše", ale i to, co bylo provedeno, stačí na breviář vlastenecký. Nejinak než polští mesianisté-romantikové pojal Nerada ideu národní nábožensky a mysticky: Čechove', lid lví, usedlý v zemi kalicha, obětoval se za svobodu lidstva, ale v jejím znamení opět vstane k poslání vůdčímu. Jak hořko, ale jak slavno jest žíti v zemi věčného Velkého pátku: jak opojno, ale jak i odpovědno náležeti k národu, jehož heslo zní „jen dálí"; jak krásné jest zapříti sebe sama a chystati budoucnost, kdy vzejde v Čechách bílý den a plno růží kolem!" Tuto zvláštní syntézu národního liberalismu a citové ekstase politických nadějí a osobních paroxysrnů, chmurných sebeobžalob a jásavých tušení vyslovil Jan Neruda zcela osobitým slohem, který má z „Písní kosmických" hymnický vzlet a z „Ballad a romancí" výraz formulovitě z krojený a prostonárodně hutný. Jan Neruda zhustil v těchto desíti zpěvech celý svůj vývoj, od evropanství k národnosti, od záporu ke kladu, od skepse k víře, od nedůvěry k lásce, svou sebezapíravou dráhu pokory a odevzdání, jako by byl věděl, že bude tento odkaz čítán již nad jeho hrobem, ne pouhými vrstevníky, ale syny synů, vnuky vnuků onoho hrdinského pokolení, s nímž sám zakládal svobodné, radostné a plné češství moderní.

Arne Novák.
Zdroj:
Dílo Jana Nerudy I. Nakladatelé Kvasnička a Hampl v Praze v roce 1923








Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.