Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie

 
/ Eduardu Milénovi /

Varhany motorů 
rozechvívaly loď, 
na které plulo město. 
Řekl jsem přítelkyni — 
je skoro k podzimu, 
vem tělo své a pojď, 
než zazmítá se 
kostra draka v drátech, 
než ztaje z broskví jíní 
a než potkáme cestou 
blouznivý vítr a sad, 
který po dukátech 
listí hází mu.

Řekl jsem přítelkyni — 
vem tělo své a pojď, 
půjdeme na Špilberk. 
Je skoro k podzimu, 
báně se však ještě zelenají, 
i když keře poodkvetlé spí tu, 
a třpytný letoun slídí po blankytu, 
kam připjal by svůj šperk. 

Varhany motorů 
rozechvívaly loď, 
na které plulo město. 
Na horní palubě 
řekl jsem přítelkyni, 
když objal jsem ji cestou, 
cestičkou nahoru — 
hleď, toto vše je tvé, 
co zavřeš pod víčka: 
i žluvy na dubě, 
krok z pavlačí a síní, 
i háje pro mrtvé, 
jež v srdci pochovalas, 
Koliště, Petrov, Radlas, 
i malá sovička, 
co houká po vlacích, 
i dýmy, které plují. 
Hleď, toto vše je tvé, 
co zavřeš pod víčka 
s klenoty očí svých 
tak jako do etují.

I červeň tramvají 
je tvá, i alej s hlohem, 
křídla, jež mávají, 
dávajíce nám sbohem, 
odprýsklé návěstí 
— fermeže, barvy, laky — 
déšť, který šelestí, 
déšť, který smývá šminku, 
a na Zeleném rynku 
kašna i v noci vřící, 
koberce létající, 
utkané textiláky, 
vinárna v Klášteře, 
hospoda U rosničky, 
kde jsi mi slíbila 
věrnost i v nevěře 
a kam se vracím vždycky, 
když dlužím duši verš 
a tělu sklenku vína. 
Hleď, toto vše je tvé, 
zeď, která zapomíná 
pod slídou z perleti,

pod větví popínavou, 
že ty si vzpomeneš, 
jak nahou, bez větve, 
hřávalas ji svou hlavou, 
tonouc v mém objetí.

To město lásky tvé, 
je tvé,
jak já a každý dům a sad. 
A neboj se, že odletí 
i s dýmy, které plují. 
Zavři je pod víčka 
s klenoty očí svých 
tak jako do etují.

A nech si o něm zdát.
 

Básník životní závrati, nevypověditelné lásky, divokých kačen a horoucího zpěvu, všepřerůstající nezadupatelné trávy, nezničitelné jako sám lid, taneční fantazie, milostí i „křiku odraného z metafor" a nemilosrdných „ortelů" těžkých lidských údělů, Oldřich Mikulášek se ve svém díle jeví jako tvůrce dialektik se zvláštním smyslem pro dramatičnost a konfliktnost života. Byť původem z Hané, nese v sobě zbojnickou jiskru. Zakotvil v Brně, srostl s ním a stal se jedním z jeho nejvýmluvnějších básníků, ale patří i Českomoravské vysočině a jižní Moravě. Jeho poezie je při vší smyslové konkrétnosti silně intelektuální, vyhrocována do point, libuje si v paradoxu. Pro Mikuláškovu poetiku je příznačná metoda variací ve stavbě básní i sbírek; v nejlepších z nich ústí proud variací v pointu pronikavého básnického poznání životního jevu.

Narodil se 26/5 1910 jako syn lampáře na železnici v Přerově, absolvoval měšťanku a dvoutřídní obchodní školu, pracoval krátce jako fakturista v továrně na cukrovinky, v cihelně v Újezdci u Přerova, jako vozopísař za cukrovarské kampaně i jako akvizitér inzerátů, mezitím nezaměstnaný, pak ve Zlíně litografem a leptačem /od roku 1930/. Jako redaktor začíná v přerovském Obzoru /1933/ v rubrice sportu, 1937 je přijat do redakce Lidových novin, kam píše sloupky, reportáže, soudničky, po osvobození je po tři roky redaktorem brněnské Rovnosti, pak znovu v Lidovkách, po jejich zániku /začátkem roku 1952/ přechází do brněnské redakce rozhlasu, od roku 1957 je redaktorem Hosta do domu, a to do květnového čísla ročníku 1964. Od té doby většinou nemocen se věnuje jen literatuře. V roce 1965 byl poctěn státní cenou, předtím v roce 1963 jmenován zasloužilým umělcem.

Raný debut Černý bílý ano ne /1930/, poetisticky epigonský, básník později mezi svými knihami ani neuváděl. Podruhé debutoval sbírkou Marné milování /1940/, k níž ještě za války přibyly dvě další, Křídlovka /1941/ a Tráva se raduje /1942/. V nich našel už své hlavní motivy a intonace. Verše z let 1942 — 1945 shrnula knížka Podle plotu /1946/. V ní a pak zvláště v Pulsech /1947/ se některými básněmi Mikulášek ocitl v blízkosti existencialismu; další básně jím křtěné vyšly až v Ortelech a milostech /1958/ — publikačně je předešly dvě sbírky, v nichž „píseň života" vytlačila „černou múzu" Pulsů: Horoucí zpěvy /1953/ a Divoké kačeny /1955/, a ještě před Ortely a milostmi vyšla poéma Krajem táhne prašivec /1957/. V linii Horoucích zpěvů pokračovaly pak První obrázky /l959/, které vznikly tak, že k drobnému cyklu z Divokých kačen přibyly tři další, dále poéma inspirovaná prvními úspěchy kosmonautiky Albatros /1961/ a některé básně ze Svlékání hadů /I963/. Na „ortely" navázaly ostatní básně Svlékání hadů, jakož i To královské /1966/ a Šokovaná růže /1969/. Z Mikuláškovy tvorby vyšly výbory Běžící luna /1960/, Orchestr v korunách /1960/, Zelený chrlič /1964/, Faraónka /1966/ a Kam létají labutě /1970/. Mikuláškova poezie měla velký vliv na mladé básníky od konce padesátých let.

Z literatury: Úvodní esej ke Svlékání hadů /1963/; M. Petříček, OM, rozpory a jednota tvorby /1970/; J. Opelík v knize Jak číst poezii /1963, 1969/; S. Šerlaimova v úvodní studii k moskevskému výboru Stichi /1970/.

Mikuláškova básnická pouť ovšem nebyla snadná, ani rychlá. Možná také proto, že autor žil nejdříve v Přerově, kde se narodil (1910) a kde po absolvování obchodní školy a po několika různých kratších zaměstnáních začal pracovat u novin. Teprve v roce 1937 přesídlil jako redaktor do Brna a usadil se tam natrvalo. Až do konce potom reprezentoval výraznou moravskou linii naší lyriky. Pořád však ještě musel objevovat sám sebe. Jako jedno východisko nalézal intenzitu prožívaného okamžiku a ženu jako trýzeň duše a těla a jako osud. Z moravského komplexu dále vyplývaly zprvu folklórní motivy a refrény i gesto nazad zvrácené hlavy s pohárem v ruce. Zároveň postupně krystalizovala jeho ústřední témata — to jest lidská bytost a její lidské vztahy na pozadí odvěkého horizontu života a lásky a smrti; dovolovalo mu to klást básnické otázky po hlubším smyslu darované existence a prožívaného času.

...Když ho v červenci 1985 zatihla smrt, bylo zřejmé, že odešel jeden z velkých českých poválečných lyriků. Jestliže se přitom myslelo i na jeho básnickou filozofii, to jest na vnímavý a lačný smysl pro okamžiky, ve kterých člověk prožívá to nejsilnější a nejkrásnější a čím básník přesahuje i sám sebe, když jako svůj odkaz nabízí vášnivou oddanost životu jako jedinou cennou alternativu, pak tato zaujatost básnickou tvorbu Oldřicha Mikuláška také opravdu charakterizuje.

Prosím, klikni na obrázek
Please, click the thumbnails to see each image in its normal size

Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad