modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

LI PO

Tři kumpáni



Jasmínu loubí. Sedím u vína,
zve dobré druhy dobrá hodina —
a já jsem sám. Vtom náhle nad strání
kulatý měsíc se mi uklání,
já jemu. Se mnou v modrý nebes klín
můj kývá stín.
Společnost poklonami nešetří —
tak byl jsem sám, a teď jsme tři.

Chce měsíc pít. Jak mám ti podat číš?! 
Stín zdvíhá pohár. Copak nevidíš, 
že dneska za vás za oba 
pít musí moje hříšná nádoba?

Co je to ale, chlapci rozmilí? 
Já piju — vy jste z toho opilí! 
Měsíc se motá, žvatlá ke stínu, 
ten se snítkou zas tančí jasmínu,
 jen já tu sedím klidně při víně,
jim připíjím a dobré hodině.

Tož loutnu sem — a píseň se mnou noťte, 
pak na kutě mě, chlapci, doprovoďte, 
vždyť do jedné se vejdou postele 
kumpáni světlé noci veselé.

A zejtra navečer, až první hvězdy vzplanou, 
u vína v loubí, chlapci, na shledanou!

[LI PO]


        POPÍJÍM SÁM V ZÁŘI MĚSÍCE         Džbán vína mezi květy mám,         nikdo tu není, piji sám,         a zvedám číši, volám na měsíc.         Já, stín a měsíc — hned je nás tu víc!         Potácíme se sem a tam,         měsíci však se nechce k nám.         Měsíci, buďme všichni opilí,         až do jara a ne jen na chvíli!         Zpívám — a měsíc poskočí,         tančím — a stín hned zdivočí.         Měsíci, buďme všichni veselí,         až opijem se — sbohem příteli!         Tak jak já tebe, měj mě rád         a setkejme se ještě tisíckrát!         František Hrubín LI PO / SÁM POD MĚSÍCEM PIJU VÍNO /I/ Mám víno ve džbánu a je ho víc než dost. Kdo mi však bude dělat společnost? Měsíci, pojď blíž — připiju ti, možná ti víno přijde k chuti! Můj stín se s námi také pobaví — přátelé, už jsme tři, tak na zdraví! Za chvíli jsme už všichni rozjaření, pít s přáteli je pro mě potěšení. Zpívám — stín už se sotva drží na nohou, tančím — a měsíc pajdá cikcak oblohou. Ještě si s vámi trochu zavýskám — až dopijeme, bude každý sám. A jednou naposled, až odbije můj čas, za Mléčnou dráhou sejdeme se zas. Jiří Žáček         Konvici mám skrytou mezi květy.         Bez přátel mě teskno přepadá.         Pohár výš — a připíjím jasné luně.         S mým stínem jsme tři tu, jak se zdá.         Měsíc pití vína nerozumí,         stín oddaně dělá však, co já.         Měsíc a stín načas jsou mi druhy,         chvíle slasti jarem zahýří.         Zazpívám — měsíc se pohupuje,         zatančím — stín kolem zavíří.         Střízliví se spolu radujeme,         opilí si po svém jdeme zas.         Nechce se nám, kéž jsme navždy spolu!         Za Mléčnou dráhou se sejdem, až nastane čas.         Marta Ryšavá

Bohumil Mathesius - Zpěvy staré Číny. Klub přátel poezie, Praha 1988



Bohumil Mathesius


Portrét Bohumila Mathesia od Viktora Strettiho

se narodil — a byl na to velmi pyšný — v den dobytí Bastily, 14. července (1888), v rodině dělnické, chudé, přesněji řečeno zchudlé. Přesto vystudoval na filozofické fakultě češtinu a franštinu, na přímou výzvu profesora Masaryka se sám naučil rusky. Debutoval jako básník, žurnalista a překladatel (z franštiny) ještě před první světovou válkou, do níž záhy odešel. Vrátil se otřesen do hloubi duše a na celý život poznamenán. A po krátkém „obchodním" intermezzu se cele vrhl do literárního života. Ozval se jako básník, ale za svůj život vydal jen dvě knihy veršů, třetí vyšla až z jeho pozůstalosti. Básník Mathesius byl přijat mile a příznivě, ale ne s nadšením. O jeho verších bylo řečeno, že jsou málo původní, že činí dojem ohlasů jeho lásek. Ozval se jako divadelník. Divadlo bylo jeho celoživotní láskou, v mládí dokonce studoval herectví, o divadle psal, působil v divadle Urania, je autorem jedné jediné hry, a ještě je to aktovka, ale divadlo vášnivě řád překládal, téměř vždy zasahoval dramaturgicky do textu, a kolem her, které k nám uvedl, se nejednou zakouřilo dýmem polemik. Ozval se jako žurnalista, a novinářem byl znamenitým. Psal o kultuře, ale nejen o ní. Stál u zrodu předválečných Literárních novin (1927), se Šaldou a Fučíkem u zrodu Tvorby. K Šaldovi jej pojilo dlouholeté přátelství, často jej navštěvoval, existuje mezi nimi rozsáhlá, dosud nevydaná korespondence, Mathesius upravoval Šaldovi jeho Zástupy pro scénu.

Nejznámějším oborem Mathesiovy činnosti je nesporně překladatelství, a pomineme-li jeho překlady z franštiny (např. Villon), latiny (Šašek z Bířkova), němčiny (Schiller), norštiny (Ibsen), zabírá největší prostor překládání z ruštiny. Začíná Puškinem, Gribojedovem, Lermontovem a přes Gogola či Dostojevského sahá až k Jeseninovi a Majakovskému.

Mathesius se na čas stal Mistrem (s velkým Může to znamenat) českého eseje. I název toho úvodu fascinoval: Sergej Jesenin, člověk a maska. Kdybych i ten měl parafrázovat, asi bych volil: Bohumil Mathesius, básník a mystifikace. Ten název by dnes (ještě dnes) šokoval, a tak jsem jej nechal až do sedmého řádku svého doslovu.

Ta mystifikace se týkala jeho Číny především. Mathesius nikdy neuměl čínsky a ve své první knize to nepopřel: „Tyto překlady německých, ruských a francouzských parafrází starých čínských básníků ... vznikly ze zájmu o čínskou filozofii a ze snahy podívat se na fakt války očima neevropskýma...

Tyto překlady se zakládají na Klabundovi, Aleksejevovi, Hauserovi, Schulz-Waldbaumovi a Tsen-Tsommingovi." Nepřiznal se jen k jednomu, používal i skutečně skvělého pramene, doslovných latinských překladů pořízených prózou jezuitskými misionáři (Zottoli). Ale v tom není ani zbla mystifikace, autostylizace. Ta začala, když Mathesius zjistil, že doslovy nikdo nečte a že se stal pro veřejnost dosti široce uznávaným znalcem Číny, včetně jejího jazyka. A tak už se nikdy nepřiznal, že čínsky neumí, pravda, také nikdy neřekl, že čínsky umí, ale raději vykládal o záludnostech čínštiny, o čínské povaze, o „svých minimálních znalostech čínštiny" apod. Později vznikla další legenda. Akademik Průšek, skutečný zakladatel naší moderní vědecké sinologie, znalec jazyka, čínské literatury i historie, prý se začal učit čínsky pod vlivem četby Mathesiových parafrází. Teoreticky to možné bylo. Ale kdo to měl vědět lépe než Průšek sám? A ten tuhle historku vykázal do říše bájí. Její vznik je snad možno hledat v tom, že Vlasta Hilská, po určitý čas Průškova žena, se z ohromujícího působení první Mathesiovy knihy skutečné v tisku vyznala. Ale Mathesius svému příteli Průškovi nikdy „veřejně" zjednat pravdu nepomohl. Pravda, později byl opatrnější („slyšel jsem", „povídá se"], ale o svých šedesátinách se uličnicky k této verzi vrátil znovu.

A ještě připomeňme, jak hrdě se Mathesius hlásil k „nejčistším" čínským přirovnáním a obratům (den byl jak zlaťák z mincovny, když cinkne poprvé), které ve skutečnosti nemají vůbec čínský protějšek a jsou zcela z Mathesiovy hlavy, anebo jak se srdečně smál, že se čínští bohemisté jeho Zpěvům staré Číny „divějí".

Ale nekončí tady, právě tady humor a nezačíná věc nesmírně vážná? Jsou tyto překlady překladů, jimž se Číňané diví, skutečně ještě překlady?

V roce 1958 jsme s Vladimírem Forstem připravili z Mathesiovy pozůstalosti „Zpěvy Dálného východu". V čele sbírky je cyklus „Verše o víně" (které přetiskujeme i zde), pět čínských básní, k nimž jsme nenalezli žádnou předlohu, žádnou poznámku, k nimž nebyl s to říci nic zpřesňujícího ani akademik Průšek. Jsou to verše Mathesiovy, ale Mathesius si byl vědom jejich „ohlasovosti", tedy v jistém smyslu jejich nepůvodnosti, a proto v tiráži uvedl: Připravil Bohumil Mathesius.

A tak jsme se dostali k jádru věci. Mathesius své čínské verše nazýval parafrázemi. Vznikaly jako parafráze, volné překlady a dokonce nemalá část jako zcela věrné překlady německých, francouzských, ruských, anglických a latinských parafrází a překladů volných či věrných. A zároveň je velmi úzký vztah i mezi nimi a Mathesiovou básnickou tvorbou původní, a to se týká nejen Krásných slov o víně:



Měsíc se nabod na hrot orobince,
ohromný narzivělý lampión,
pár kachen táhne ku dědince,
puškvorec voní nad vodou;
ondatra krouhá křehce v rákosině
a vítr zaleh do ostřic —
sám sedím, stín ztracený v dubů stíně,
a hledím na měsíc.

[MĚSÍC NAD NOVÝMI ŘEKAMI]

Mečíku hnědý,
nevonný, štíhlý,
mečíku ostrolistý,
jak podobný's té,
již v srdci svém mám —
hnědá a pyšná,
nevonná, čistá:
gladiola ostrolistá.



[GLADIOLA OSTROLISTÁ]
Mohl tyto verše napsat někdo jiný než autor Zpěvů staré Číny?

    Ale snad přece, třeba Karel Toman, a snad i Viktor Dyk, o němž řekl Miroslav Rutte, že „typický Dykovský výraz (je) úsečný, chladný a zároveň jakoby do krvavá rozhořený'. Což Dykova „Krajina duše" není krajinou duše Zpěvů staré Číny...?

Stezka je pustá. Neláká
pustá ta skrýš ni pytláka
— ni pytláka!
Noha se sklouže v jehličí
a v písku stopy — kdo, čí,
kdos šel tu dávno ... včera... dnes?
— Mlčí les!

Mathesiova inspirace neležela jen v čínské předloze, odpovídala jeho naturelu a navazovala, dokonce dost zřetelně, na onu „chladnou, úsečnou a zároveň do krvavá rozhořenou" linii české poezie, kterou ve větší či menší míře najdeme u mnohých básníků konce století a pak prvního desetiletí, k níž Mathesius přidal svou osobitou notu a která pak pokračuje dál v české poezii našeho století.

Vliv Mathesiovy poezie není sice převratný, ale rozhodně není nulový, o čemž by mohlo svědčit nepřiznání tohoto vlivu ze strany literární védy, náchylné spíše každý pokus o jeho zjištění odmítnout či bagatelizovat.

Odešla jsi, zbylo teskné
ticho po krocích.
Jako chorá věc se leskne
luna v potocích.
Má noc mlčí, a pokud víš,
mlčí postaru,
než v tom tichu slovem utkvíš,
včela v jantaru.

(František Hrubín: Na sklonku lásky)

Co je (mathesiovsky čínštější než toto jemné předivo s tím typicky pointovaným koncem? Ale stejně snadné, ne-li snadnější, je dokazovat, že tohle s Mathesiovou Čínou nemá pranic společného. Tehdy ještě neexistoval přátelský vztah mezi Hrubínem a Mathesiem, s největší pravděpodobností se ani neznali. Ale i když dojdeme k závěru, že je to dílo naprosto původní, že jde jen o analogii bez nejmenšího vlivu, je to ještě větší důkaz českosti Mathesiovy poezie a jejího zařazení do domácího vývoje.

Hrubín je — pokud je mi známo — jediný, kdo Mathesiův vliv plně přiznal, a dokonce jej vztáhl na celou generaci: „Je-li v nich (našich verších] něco málo, co aspoň pár desítek let vydrží, je to z Černé věže a zeleného džbánu." Hrubín vzdal chválu Mathesiovým Zpěvům jako poezii původní několikrát, a sám se pokusil o překlady z čínštiny až nápadně často na materiálu totožném s Mathesiovými předlohami. Zdá se, že se chtěl co nejvíce přiblížit originálu, ukázat čínskou poezii co nejautentičtěji, a tím ještě víc podtrhl ohlasovost poezie Mathesiovy. On nejspíš ukazuje další a novou cestu v přístupu k čínské poezii, aniž Mathesiovy práce snižuje, či dokonce zamlčuje. Překvapující ovšem je, že za svého života překlady z čínštiny téměř nevydával. Vysvětlení lze dnes už těžko nalézt, ale jeho vztah k Mathesiovi v tom svou roli sehrát mohl.

Když vyšel r. 1981 výbor z Hrubínovy vlastní poezie Za hvězdné noci — právě v Klubu přátel poezie — doprovodil je skvěle a adekvátně ilustracemi Jindřich Pileček. Je to opravdu jen náhoda, anebo už pisatelův zkresleně zaujatý pohled, že právě první z jeho ilustrací (kterou připojujeme i k našemu výběru) je tak dokonale „čínská"?

V hledání Mathesiova vlivu bychom mohli možná jít ještě hlouběji do minulosti a prokazovat jej u pozdního Branislava, ovšem v generaci Hrubínově je jím mimo vší diskusi zasažen Mikulášek. Jistě ani on nepotřeboval Mathesia ke své pijácké notě, nicméně vzájemné souvislosti zde jsou...

Jiří Franěk

Zdroj:
Bohumil Mathesius - Zpěvy staré Číny. Klub přátel poezie, Praha 1988


Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad