modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

WAN C'

]du kolem krčmy...



V těch kalných, těžkých, krutých dnech
já piju, co mi stačí dech,
doby se propíjím hluší,
bych zachránil svou duši.
Kam slunka boží zář se lije,
pít bude se a pilo, pije,
že všechno pije — každý ví! —
a já mám být sám střízlivý?!
Bohumil Mathesius - Zpěvy staré Číny. Klub přátel poezie, Praha 1988



Bohumil Mathesius


Portrét Bohumila Mathesia od Viktora Strettiho

se narodil — a byl na to velmi pyšný — v den dobytí Bastily, 14. července (1888), v rodině dělnické, chudé, přesněji řečeno zchudlé. Přesto vystudoval na filozofické fakultě češtinu a franštinu, na přímou výzvu profesora Masaryka se sám naučil rusky. Debutoval jako básník, žurnalista a překladatel (z franštiny) ještě před první světovou válkou, do níž záhy odešel. Vrátil se otřesen do hloubi duše a na celý život poznamenán. A po krátkém „obchodním" intermezzu se cele vrhl do literárního života. Ozval se jako básník, ale za svůj život vydal jen dvě knihy veršů, třetí vyšla až z jeho pozůstalosti. Básník Mathesius byl přijat mile a příznivě, ale ne s nadšením. O jeho verších bylo řečeno, že jsou málo původní, že činí dojem ohlasů jeho lásek. Ozval se jako divadelník. Divadlo bylo jeho celoživotní láskou, v mládí dokonce studoval herectví, o divadle psal, působil v divadle Urania, je autorem jedné jediné hry, a ještě je to aktovka, ale divadlo vášnivě řád překládal, téměř vždy zasahoval dramaturgicky do textu, a kolem her, které k nám uvedl, se nejednou zakouřilo dýmem polemik. Ozval se jako žurnalista, a novinářem byl znamenitým. Psal o kultuře, ale nejen o ní. Stál u zrodu předválečných Literárních novin (1927), se Šaldou a Fučíkem u zrodu Tvorby. K Šaldovi jej pojilo dlouholeté přátelství, často jej navštěvoval, existuje mezi nimi rozsáhlá, dosud nevydaná korespondence, Mathesius upravoval Šaldovi jeho Zástupy pro scénu.

Nejznámějším oborem Mathesiovy činnosti je nesporně překladatelství, a pomineme-li jeho překlady z franštiny (např. Villon), latiny (Šašek z Bířkova), němčiny (Schiller), norštiny (Ibsen), zabírá největší prostor překládání z ruštiny. Začíná Puškinem, Gribojedovem, Lermontovem a přes Gogola či Dostojevského sahá až k Jeseninovi a Majakovskému.

Mathesius se na čas stal Mistrem (s velkým Může to znamenat) českého eseje. I název toho úvodu fascinoval: Sergej Jesenin, člověk a maska. Kdybych i ten měl parafrázovat, asi bych volil: Bohumil Mathesius, básník a mystifikace. Ten název by dnes (ještě dnes) šokoval, a tak jsem jej nechal až do sedmého řádku svého doslovu.

Ta mystifikace se týkala jeho Číny především. Mathesius nikdy neuměl čínsky a ve své první knize to nepopřel: „Tyto překlady německých, ruských a francouzských parafrází starých čínských básníků ... vznikly ze zájmu o čínskou filozofii a ze snahy podívat se na fakt války očima neevropskýma...

Tyto překlady se zakládají na Klabundovi, Aleksejevovi, Hauserovi, Schulz-Waldbaumovi a Tsen-Tsommingovi." Nepřiznal se jen k jednomu, používal i skutečně skvělého pramene, doslovných latinských překladů pořízených prózou jezuitskými misionáři (Zottoli). Ale v tom není ani zbla mystifikace, autostylizace. Ta začala, když Mathesius zjistil, že doslovy nikdo nečte a že se stal pro veřejnost dosti široce uznávaným znalcem Číny, včetně jejího jazyka. A tak už se nikdy nepřiznal, že čínsky neumí, pravda, také nikdy neřekl, že čínsky umí, ale raději vykládal o záludnostech čínštiny, o čínské povaze, o „svých minimálních znalostech čínštiny" apod. Později vznikla další legenda. Akademik Průšek, skutečný zakladatel naší moderní vědecké sinologie, znalec jazyka, čínské literatury i historie, prý se začal učit čínsky pod vlivem četby Mathesiových parafrází. Teoreticky to možné bylo. Ale kdo to měl vědět lépe než Průšek sám? A ten tuhle historku vykázal do říše bájí. Její vznik je snad možno hledat v tom, že Vlasta Hilská, po určitý čas Průškova žena, se z ohromujícího působení první Mathesiovy knihy skutečné v tisku vyznala. Ale Mathesius svému příteli Průškovi nikdy „veřejně" zjednat pravdu nepomohl. Pravda, později byl opatrnější („slyšel jsem", „povídá se"], ale o svých šedesátinách se uličnicky k této verzi vrátil znovu.

A ještě připomeňme, jak hrdě se Mathesius hlásil k „nejčistším" čínským přirovnáním a obratům (den byl jak zlaťák z mincovny, když cinkne poprvé), které ve skutečnosti nemají vůbec čínský protějšek a jsou zcela z Mathesiovy hlavy, anebo jak se srdečně smál, že se čínští bohemisté jeho Zpěvům staré Číny „divějí".

Ale nekončí tady, právě tady humor a nezačíná věc nesmírně vážná? Jsou tyto překlady překladů, jimž se Číňané diví, skutečně ještě překlady?

V roce 1958 jsme s Vladimírem Forstem připravili z Mathesiovy pozůstalosti „Zpěvy Dálného východu". V čele sbírky je cyklus „Verše o víně" (které přetiskujeme i zde), pět čínských básní, k nimž jsme nenalezli žádnou předlohu, žádnou poznámku, k nimž nebyl s to říci nic zpřesňujícího ani akademik Průšek. Jsou to verše Mathesiovy, ale Mathesius si byl vědom jejich „ohlasovosti", tedy v jistém smyslu jejich nepůvodnosti, a proto v tiráži uvedl: Připravil Bohumil Mathesius.

A tak jsme se dostali k jádru věci. Mathesius své čínské verše nazýval parafrázemi. Vznikaly jako parafráze, volné překlady a dokonce nemalá část jako zcela věrné překlady německých, francouzských, ruských, anglických a latinských parafrází a překladů volných či věrných. A zároveň je velmi úzký vztah i mezi nimi a Mathesiovou básnickou tvorbou původní, a to se týká nejen Krásných slov o víně:



Měsíc se nabod na hrot orobince,
ohromný narzivělý lampión,
pár kachen táhne ku dědince,
puškvorec voní nad vodou;
ondatra krouhá křehce v rákosině
a vítr zaleh do ostřic —
sám sedím, stín ztracený v dubů stíně,
a hledím na měsíc.

[MĚSÍC NAD NOVÝMI ŘEKAMI]

Mečíku hnědý,
nevonný, štíhlý,
mečíku ostrolistý,
jak podobný's té,
již v srdci svém mám —
hnědá a pyšná,
nevonná, čistá:
gladiola ostrolistá.



[GLADIOLA OSTROLISTÁ]
Mohl tyto verše napsat někdo jiný než autor Zpěvů staré Číny?

    Ale snad přece, třeba Karel Toman, a snad i Viktor Dyk, o němž řekl Miroslav Rutte, že „typický Dykovský výraz (je) úsečný, chladný a zároveň jakoby do krvavá rozhořený'. Což Dykova „Krajina duše" není krajinou duše Zpěvů staré Číny...?

Stezka je pustá. Neláká
pustá ta skrýš ni pytláka
— ni pytláka!
Noha se sklouže v jehličí
a v písku stopy — kdo, čí,
kdos šel tu dávno ... včera... dnes?
— Mlčí les!

Mathesiova inspirace neležela jen v čínské předloze, odpovídala jeho naturelu a navazovala, dokonce dost zřetelně, na onu „chladnou, úsečnou a zároveň do krvavá rozhořenou" linii české poezie, kterou ve větší či menší míře najdeme u mnohých básníků konce století a pak prvního desetiletí, k níž Mathesius přidal svou osobitou notu a která pak pokračuje dál v české poezii našeho století.

Vliv Mathesiovy poezie není sice převratný, ale rozhodně není nulový, o čemž by mohlo svědčit nepřiznání tohoto vlivu ze strany literární védy, náchylné spíše každý pokus o jeho zjištění odmítnout či bagatelizovat.

Odešla jsi, zbylo teskné
ticho po krocích.
Jako chorá věc se leskne
luna v potocích.
Má noc mlčí, a pokud víš,
mlčí postaru,
než v tom tichu slovem utkvíš,
včela v jantaru.

(František Hrubín: Na sklonku lásky)

Co je (mathesiovsky čínštější než toto jemné předivo s tím typicky pointovaným koncem? Ale stejně snadné, ne-li snadnější, je dokazovat, že tohle s Mathesiovou Čínou nemá pranic společného. Tehdy ještě neexistoval přátelský vztah mezi Hrubínem a Mathesiem, s největší pravděpodobností se ani neznali. Ale i když dojdeme k závěru, že je to dílo naprosto původní, že jde jen o analogii bez nejmenšího vlivu, je to ještě větší důkaz českosti Mathesiovy poezie a jejího zařazení do domácího vývoje.

Hrubín je — pokud je mi známo — jediný, kdo Mathesiův vliv plně přiznal, a dokonce jej vztáhl na celou generaci: „Je-li v nich (našich verších] něco málo, co aspoň pár desítek let vydrží, je to z Černé věže a zeleného džbánu." Hrubín vzdal chválu Mathesiovým Zpěvům jako poezii původní několikrát, a sám se pokusil o překlady z čínštiny až nápadně často na materiálu totožném s Mathesiovými předlohami. Zdá se, že se chtěl co nejvíce přiblížit originálu, ukázat čínskou poezii co nejautentičtěji, a tím ještě víc podtrhl ohlasovost poezie Mathesiovy. On nejspíš ukazuje další a novou cestu v přístupu k čínské poezii, aniž Mathesiovy práce snižuje, či dokonce zamlčuje. Překvapující ovšem je, že za svého života překlady z čínštiny téměř nevydával. Vysvětlení lze dnes už těžko nalézt, ale jeho vztah k Mathesiovi v tom svou roli sehrát mohl.

Když vyšel r. 1981 výbor z Hrubínovy vlastní poezie Za hvězdné noci — právě v Klubu přátel poezie — doprovodil je skvěle a adekvátně ilustracemi Jindřich Pileček. Je to opravdu jen náhoda, anebo už pisatelův zkresleně zaujatý pohled, že právě první z jeho ilustrací (kterou připojujeme i k našemu výběru) je tak dokonale „čínská"?

V hledání Mathesiova vlivu bychom mohli možná jít ještě hlouběji do minulosti a prokazovat jej u pozdního Branislava, ovšem v generaci Hrubínově je jím mimo vší diskusi zasažen Mikulášek. Jistě ani on nepotřeboval Mathesia ke své pijácké notě, nicméně vzájemné souvislosti zde jsou...

Jiří Franěk

Zdroj:
Bohumil Mathesius - Zpěvy staré Číny. Klub přátel poezie, Praha 1988



Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.