(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
Karel KrylSYNONYMICKÁ
Armáda míru proudí ulicemi
na líci úsměv vlajky v pravicích
veslaři v šiku s osmiveslicemi
vápenici s vápnem na nohavicích
A já jdu s nimi a jsem dojatej
a samou radostí bych juchal
ač zcela lysý - přece chlupatej
ač bez čichu - jsem přece čmuchal
Armáda kráčí ve volání slávy
s praporem míru v boji kaleném
hasiči v přilbách lidé z lesní správy
za nimi jde vojsko v šatě zeleném
A já jdu s nimi v masce mazáka
a já jdu s nimi jako hajnej
mne v knastu znají jako bomzáka
a v civilu jsem prostě tajnej
Jde předvoj zítřka v šatě úředníků
vždy hledět vpřed a nikdy dozadu!
jdu s nimi též ač stojím na chodníku
na vycházku kráčím nebo do sadu
Po parcích slídím hraju hlídače
nechtěje abych ňákou slízl
já nosím hrdé jméno práskače
a moje příjmení je fízl
Nesmíš se dáti špatnou cestou zlákat
náš nový svět se zítra narodí
posiluj mír! - jen tak se můžeš flákat
k shánění má čas jen ten kdo marodí
V čekárně tiše vrčí vysavač
to čistí uklízečka běhoun
někdo mne zná pod jménem udavač
a jiný pod přezdívkou špehoun
Armáda míru: miliony strýčků
tisíce známých: samí zloději
zářivý zástup malých zlodějíčků
vítajících příchod nových nadějí
A já jdu s nimi nejsem outsider
ač sedím v baru piju tramín
já získal profil jako Brettschneider
a dneska říkají mi KaMin*
Nadešel čas a voní galejemi
jsme předvoj lidu panstvo z podruhů
pochodeň pupků bachor s idejemi
pro tebe a pro mne pro nás soudruhu
Kdo nejde s námi - ten je rozvraceč
kdo proti nám - je lump a břídil
jsme s vámi! - špicl špeh a donašeč
konfident informant a slídil
(*KaMin = Kapitán Minařík) |
se narodil 12. dubna 1944 v "hanáckých Athénách", v moravské Kroměříži jako syn a vnuk knihtiskaře a pravnuk hrnčíře. Krylův dědeček založil vlastní tiskárnu v Novém Jičíně, který ale byl pod názvem Neu Titschein obsazen v roce 1938 Německem, a tak se starý pan Kryl odstěhoval i se živností do Kroměříže. Rok před narozením Karla Kryla umírá. Krylův otec však o svou tiskárnu přišel po politických změnách, způsobených převratem v únoru 1948. Rodina pak byla odsunuta do naprosto nevyhovujícího bytu v Pavlovské ulici (dnešní ulice Kapitána Jaroše).
Kryl se už v pubertě projevuje jako "věčný rebel". Například tvrdošíjně odmítá vstoupit do Pionýra a nezlomilo ho ani to, když ho jeden ze spolužáků shodil v rámci přesvědčování ze schodů. V roce 1957 se celá rodina stěhuje nazpět do Nového Jičína, kde Kryl nakonec do Pionýra vstoupí. I přes svůj buržoazní původ je on i jeho o rok starší sestra přijat na keramickou školu do Bechyně, kde zdárně v roce 1962 odmaturuje. Získává práci ve SPOJKERu Teplice. V letech 1963- 1965 musí nastoupit na vojnu, na kterou vždy vzpomínal v nedobrém, neboť ho mimo jiné naučila, že práce se musí vždycky na někoho "hodit" a pokud padne na vás, musíte ji co nejvíce odbýt. Zkrátka tvrdil, že vojna pro něj žádná pozitiva neměla. Je odvelen do Dobřan, kde se dnes nachází známá psychiatrická klinika, k útvaru 8060, kde setrvá skoro celé dva roky, jen krátce před koncem služby je převelen do Katovic u Strakonic.
Po návratu zakládá s několika přáteli Divadélko na zámku, po jeho zániku se podílí na založení divadla Pár nás, které je později přejmenováno na Divadýlko pro známý.
V roce 1965 nahrává své první písně pro Československý rozhlas ( jedná se o Trávu, Pietu, Morituri te salutant a Kateřinu). Když se mu o něco později zbořila pod rukama v práci pec, opouští Teplice a stěhuje se do Olomouce, kde se stává výtvarníkem v Osvětové besedě. Po krátkém pobytu v Ostravě odjíždí do Prahy.
19. srpna 1968 navštíví svoje rodiče v Novém Jičíně a navečer se vydává ke svému příteli Kubíčkovi na chatu, kam dorazí následujícího dne. Kolem půlnoci si vychází na procházku a je mu divné, že slyší vysoko nad sebou letku letadel. Když se vrátí ke svým přátelům, dozví se o okupaci Československa "bratrskými" vojsky Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a Bulharska. Ráno odjíždí vlakem za přáteli do Ostravy. Cestou napíše texty Bratrů z krve Kainovy a Bratříčka. S pomocí přátel je ještě téhož dne nahraje v závodním rozhlase kopřivnické tatrovky. Rozčarován z nástavající normalizace píše Rakovinu a protože zájem o jeho písně pomalu, ale jistě opadá, podává si v roce 1969 přihlášku na FAMU. Ještě téhož roku 9. září však odchází do emigrace do Spolkové republiky Německo.
Jeho postavení v cizí zemi není lehké. Jediný cizí jazyk, kterým se domluví, je ruština, takže se musí naučit německy. Štěstí je však stále na jeho straně. Jedna organizace pro uprchlíky mu zaplatí dvoutýdenní rychlokurs němčiny v Hamburku (Hamburg), kde se naučil alespoň základy. Jak ale sám přiznává, než opravdu jazyk zvládl, musel se ho učit plných sedm let. Jelikož potřeboval kontakt s Čechy, stal se volným spolupracovníkem Svobodné Evropy (Radio Free Europe) v Mnichově (München), a později, lépe řečeno po čtrnácti letech, ve stejném rádiu sportovním komentátorem a moderátorem několika pořadů s hudební tematikou. Rádio opustil až v roce 1991.
Na všechny své potřeby si vydělával psaním krátkých povídek, kterých musel týdně napsat tři až čtyři, aby se vůbec uživil. Nakonec se mu podařilo splatit i všechna stipendia. Do konce svého života byl hrdý na to, že na rozdíl od mnoha jiných emigrantů nedlužil německému státu ani marku.
I přes všechny jazykové obtíže zvládá už v polovině sedmdesátých let psát písně i v němčině, ovšem bez valného úspěchu- jak sám později říkával, západní Němce příliš nezajímalo, co se děje za železnou oponou. V Německu se i ožení s dodnes žijící Marlen Krylovou.
Když pak navázal okolo roku 1970 i kontakty s několika hudebníky původem z Polska, naučil se i obstojně polsky, dokonce mohl některé své písně do polštiny přeložit a podařilo se mu několik jich v tomto jazyce napsat (například Varhany v Olivě (Oliva-předměstí Gdaňska), které ale brzy opatřil i českým textem). Po roce 1974 však pomalu, ale jistě ustává jeho tvůrčí činnost v oboru písní a začíná psát básně. Přesto ale ještě například v roce 1977 během lyžařské dovolené v Zell am See vytvoří Plaváčka. Potěší jej v tomto roce vyšlá Charta 77, naopak je pro něj velkou bolestí mohutná odezva v Antichartě. Krátce poté podniká turné po Austrálii, Kanadě a Spojených státech amerických.
V kanadském Torontu mu v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých 68-Publishers vychází na jaře 1978 soubor jeho literární tvorby Zpod stolu sebrané spisy a ještě téhož roku Sedmnáct kryptogramů na dívčí jména, o dva roky později i Slovíčka. Kryl má dokonce tu drzost, že když se v exilu doslechne o básnicko- písňové soutěži vypsané Týdeníkem Květy na téma pracovní hrdinství, zašle do soutěže Ocelárnu. Nikdy prý nedostal odpověď, takže se ani nikdy nedozvěděl, zda vyhrál oněch pět tisíc korun jako první cenu, či nikoliv. Někdy v té době i "upraví" texty některých českých národních písní (jeden příklad za všechny: Nade mlejnem, pode mlejnem, husy se perou, vem, Jeníčku, vem Haničku, zabij ji sekerou. Na Zdeničku kulovničku, na Maryčku kyj, vezmi Pepu do výčepu, vesele se zpij).
V roce 1983 získal Kryl literární tříměsíční stipendium do McDowellovy kolonie v Peterborough v USA. Během těchto tří měsíců dokončí svoji báseň Zbraně o Erató a začne psát Krylias a Odyssea. Jak sám tvrdil, jelikož neměl v kolonii příliš věcí na práci, napsal navíc ještě knihu něžné a líbezné (jak to sám nazýval) poezie Amoresky, kterou později vlastním nákladem vydal. V roce 1971 umírá Krylovi otec, krátce po revoluci pak v listopadu 1989 i matka. Kryl je všude nadšeně vítán, třebaže se původně chtěl jen v tichosti zúčastnit matčina pohřbu. Ale jakmile přejel hranice, Mladá fronta dnes uspořádala tiskovou konferenci a o Krylově příjezdu se dozvěděly tisíce lidí. Stal se takovou legendou, že když měl jednou zazpívat státní hymnu, samotný Karel Gott jej prý požádal, aby mohl zpívat s ním.
Ovšem legendární Karel Kryl se rozhodně neomezoval ve vyjadřování svých názorů a také často kritizoval pomalou nápravu společnosti po revoluci, čímž dosáhl pouze toho, že se od něj mnozí jeho příznivci odvrátili. Byl dokonce podezříván, že sympatizuje s levicí.
Karel Kryl vždy bolestně nesl rozdělení Československa, neboť nechtěl být Čechem ani Slovákem, ale Čechoslovákem. Dokonce si po rozdělení ani nevyměnil cestovní pas a do zahraničí tak jezdil s pasem už neexistujícího státu.
Svůj život, názory i rozčarování z toho, co přišlo po sametové revoluci, vylíčil Kryl v knižním rozhovoru s Milošem Čermákem nazvaným Půlkacíř. Půlkacíř vyšel v roce 1993 v nakladatelství Academia.
Karel Kryl zemřel 2. března 1994 v Mnichově a byl pochován na břevnovském hřbitově v Praze.
SEZNAM DÍLA
Vydané knihy:
PRAMENY:
Karel Kryl byl jedinečný písničkář, sžíravý skeptik i zábavný společník. Vymykal se snad všem érám a často jim šel proti srsti. Za dvacet let strávených v exilu vyrostl v legendu, po návratu do vlasti ji rozmetal. Zemřel před deseti lety, 3. března 1994. Letos 12. dubna by mu bylo šedesát let.
V pěti letech se díval, jak muži s rudými páskami na rukávech rozbíjeli otcovu tiskárnu v Kroměříži. Rodiče Krylovi i jejich tři děti tam stáli a drželi se za ruce. Příchod komunistického režimu je vykolejil. Otec šel na „převýchovné" práce a rodina se musela přestěhovat do sklepního bytu.
Krylovo dětství bylo krátké. Předčasně dospěl a stal se sveřepým individualistou. Když svou neústupností kazil ve škole organizovanost v Pionýru, skopal ho spolužák ze schodů.
Ve čtrnácti studoval na střední keramické škole v Bechyni, o dva roky později dostal první kytaru. „Kamarádil jsem se s lidmi ze čtvrtých ročníků, protože mi spolužáci připadali dětinští. I když navenek jsem jako hošíček vypadal já," vzpomínal Kryl. I jeho písně byly dospělé, hodné vzdělaného potomka knihtiskařů. „Když kamarádi mluvili o tom, že četli Steinbecka nebo Hemingwaye, já vždycky seděl bokem. Jednou jsem se rozčilil a začal mluvit o tom, co jsem četl sám - Zahradníčka, Čepa, Durycha, Demla. Prostě vyrůstal jsem trochu jinak než lidé kolem mě," řekl Kryl roku 1990 Studentským listům.
Byl věřící, i když se netajil přesvědčením, že by ho asi z každé církve vyhodili. „Křesťanské tradice si ale nesmírně vážím, a kdo tuto záležitost nezná, je omezený. Nic mi tak neobjasnilo kulturu tohoto kontinentu - od stavebního stylu po boží muka - jako křesťanství a židovství."
Nebavili ho hippies, květinoví poslové míru a lásky. Zmínil se o nich v písni Pasážová revolta („nosíme z módy kopretiny, čímž okrádáme stáda,"), která končí slovy „nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi".
Krylovy písně byly nesmírně bohaté, plné historických obrazů. Díky jejich spojení s romantickými žánry nebo šansony vznikla jeho unikátní poetika. Nejlepší Krylovy texty vnímaly minulost, odrážely přítomnost a předjímaly budoucnost. Ze slov „a bylo jim to málo, poručili dětem modlit se, jak si přálo veličenstvo Kat" (Veličenstvo Kat) sálala hrůza a zároveň obžaloba násilnické podstaty každého totalitního režimu.
Podobně obrazná píseň Král a klaun vznikla rychle. Kryl se vsadil v hospodě s otcem, že ji napíše na rockový rytmus, než dopije pivo. Ve zdevastovaném kostele Velkého Chvojna Kryl uviděl sochy barokních andělů s polámanými křídly. V jedenadvaceti o tom složil jednu ze svých nejznámějších písní - Anděl. Jeho talent přepracoval žánry až k milostným písním a sociálním baladám. Kryl zkoušel textovat i blues, napsal také slova k hitu tehdy startující skupiny Rolling Stones Paint It Black (Namaluj to černě). Jeho život byl nestálý. Kryl přebýval na internátu, v podnájmech, u kamarádů, musel si „odkroutit" dva roky vojny. Když přestal pracovat v keramických závodech jako palič u tunelové pece, hledal práci v divadle, neuspěl ani jako výtvarník. „Co ti udělá, když si najdeš pořádnou práci," říkal mu otec. Až v roce 1968 se uchytil v pražské televizi, kde dělal asistenta scény. To už lidé znali jeho písně z populární rozhlasové hitparády Houpačka. Song Bratříčku, zavírej vrátka, který pohotově reagoval na sovětskou invazi, se přesně trefil do pookupační nálady.
Ale svým pronikavým viděním ironií i skepsí se Kryl vymykal i uvolněné éře šedesátých let. Reformní politik Josef Smrkovský mu řekl, že píseň Pasážová revolta je příliš pesimistická. Zanedlouho přišel o všechny funkce. A Kryl, vytlačovaný z veřejného života postupující normalizací, zůstal v září 1969 v Německu. Ještě před odchodem vznikla píseň s výstižným názvem Rakovina.
V exilu Kryl psal a skládal dál. V roce 1971 znovu přetočil "Bratříčka" vydal pět dlouhohrajících a řadu malých desek. Hrál si s češtinou, napsal spoustu vtipných, žertovných veršů, kterým říkal hloupůstky. Domácí publikum mu strašně chybělo. Kryl postrádal pach domácích dvorků, jenž by mu dával orientaci a inspiraci. Ale rozhodnutí opustit vlast obhajoval jako správné. Asi měl pravdu. V Československu byly jeho desky zakázané a za jejich rozmnožování se platilo policejní perzekucí nebo vězením.
Nové publikum hledal u krajanů v USA nebo v Austrálii, za kterými občas vyjížděl na koncerty. Spolupráce a pozdější zaměstnání v rozhlasové stanici Svobodná Evropa mu daly šanci vysílat vlastní pořady do vlasti, podněty k písním lapal z novinových zpráv nebo posluchačských dopisů. Například Zkouška dospělosti vznikla na přání jedné třídy ze Slovenska, která písničkáře požádala o song k maturitě. A Kryl jim zazpíval: „Opilí od radosti, si sami trochu lžeme, že zkouškou dospělosti opravdu dospějeme."
Hektický životní styl si Kryl přenesl i do exilu. Cestoval, stěhoval se, psal a vydával básně, prožíval tvůrčí i osobní krize. Manželství s Evou Sedlářovou se rozpadlo. Druhou ženu, Marlen Bronsertovou, si Kryl vzal až po patnáctileté známosti. Ve vlasti se pak svěřil, že zažil chvíle, kdy byl úplně na dně. A jeho žena byla tím, kdo mu pomohl a držel s ním v dobrém i zlém.
Dvacet let Kryl své domácí publikum neviděl, říkal, že vysílá do tmy. Najednou přijel domů a koncertoval ve velkých halách. Přišel však šok: Kryl udělal vše pro to, aby obraz své legendy zničil.
Po listopadu 1989 měl být spokojen. Země zamířila k demokracii, ale Kryl čekal víc. Zase šel proti proudu, jak byl zvyklý. Já nejsem státotvorný, já jsem byl vždycky nátlakový jedinec. Chci do toho prostě vrtat dál, říkal v rozhovorech. Mnoha posluchačům se odcizil, i když dnes by mu asi dali v něčem za pravdu. Třeba v tom, že „evropská příslušnost českého a slovenského národa byla zničena absolutním nedostatkem znalosti základních norem chování".
Kryla rozčilovalo, že lidé mlčky přecházejí masivní rozkrádání majetku. A nedokázal se smířit s rozpadem Československa. Nakonec měl pocit, že mu lidé nerozumějí. V písni Monology, podle níž nazval poslední album, zpívá, jak dva lidé mluví, ale přitom se vůbec neposlouchají.
Kryl pomalu ustupoval ze scény. Jakmile však z Mnichova dorazila zpráva o jeho smrti, šla mnohá nedorozumění stranou. Ztratili jsme největšího písničkáře poválečné éry.
Z webu www.atuka.org
Josef Laufer: Dopis Svobodné Evropě Josef Laufer, Bohuslav Myslík, skupina Golem J. Václavka Píseň ze 70. let oslavující komunistického rozvědčíka-teroristu, kapitána Minaříka za atentát na Rádio Svobodná Evropa.
Ukázka:--------------------------------------------------------------------------------
Josef Laufer: Dopis Svobodné EvropěVy, co jste po nocích ladili dráty, učili sousedy potomkům lhát, slyšte o prorocích s tupými drápy, jak se jim zřítil ten Upíří hrad. Ztratili obličej - to dolar byl důvod, po boku Goebbelsů je jim OK! Ztratili obličej i jazyk i původ, teď hrají nám z partesu hlas CIA. Kdo by to poslouchal, ty jidášské žvásty, odporné žebrání o nakyslý chléb, kdo by to poslouchal, ty nechutné pásky, co do úst si strkaj mrvu a chlév! Díky Vám! Díky Vám, chlapíku statečný, za vaši odvahu, rozum a sílu! Vy jste náš kapitán - oni jsou zbyteční! Přidal jste blankytu do křídel míru. Do pupku hadího jim kapitán hráb
sedm let vypájel prolhanou žluč... Ty “svobodný rádio“, už ti dech zchlad! Od našich hrdinů pravdě se uč! Utekli bezmocní a zradili mámu i tátu, co někde má bez jména hrob. Chtějí nám - nemocní - zasadit ránu za konto Lloydů na ptačí zob. Nad naší hranicí nebe je čisté, nechceme stanici s nápisem: “Hnůj“. Uřvi si bránici, ty špinavé klíště, a nepleť se do veršů: Kde domov můj!!! Díky Vám! Díky Vám, chlapíku statečný, za vaši odvahu, rozum a sílu! Vy jste náš kapitán, oni jsou zbyteční! přidal jste blankytu do křídel míru.
Poznámka redakce:
I když dnes už text písničky připomíná spíš karikaturu na poesii padesátých let a může se někomu zdát zdát zbytečné ke slovům, zpívaným kdysi s takovou vervou Pepi Lauferem, cokoliv dalšího přidávat, přesto stojí za uveřejnění ještě pár řádků:
Minaříka získala Státní bezpečnost jako tajného spolupracovníka v roce 1967 a přidělila mu krycí jméno Ulyxes. Někdejší hlasatel brněnského studia Československého rozhlasu byl o rok později vyslán na Západ s cílem uchytit se v českém vysílání Svobodné Evropy a informovat centrálu o dění v emigrantských organizacích. To se mu také podařilo a během svého působení v mnichovském rádiu (1969-1976) předal rozvědce stovky zpráv. Počátkem 70. let pak údajně přišel s myšlenkou bombového atentátu, který by stanici vyřadil načas z provozu. Akci však jeho nadřízení neschválili.
V roce 1976 jej pražská centrála ze zahraničí stáhla. Do Prahy se vrátil jako hrdina a Státní bezpečnost (StB) ho použila v diskreditační kampani proti mnichovské rozhlasové stanici a české emigraci vůbec. Po studiu na univerzitě v Kyjevě nastoupil Minařík do časopisu Signál a v roce 1985 se stále jako zaměstnanec resortu vnitra stal jeho šéfredaktorem. Získal hodnost podplukovníka a ještě v prosinci 1989 pronikl do širšího vedení komunistické strany.
Ze služby u ministerstva vnitra odešel na vlastní žádost v březnu 1990. Podílel se pak na založení Družstva Signál - Mír, v němž působí dodnes. V roce 1994 založil bezpečnostní agenturu Mink. V témže roce začala policie Minaříka podezřívat z úzkých vztahů s ruskou mafií. Údajně se podílel na mediální kampani zpochybňující policejní zásah z května 1995 v pražské restauraci U Holubů, kde se podle policie scházela ruská mafie. Podle obchodního rejstříku se Minařík dále angažoval například ve firmách Invest Commercional Consulting, s.r.o. (jednatel a společník) a IGSL - CZ s.r.o. (jednatel) zabývajících se mimo jiné zprostředkovatelkou činností či ekonomickým poradenstvím.
Soud zastavil (neveřejně!) Minaříkovo stíhání po jedenácti letech soudních tahanic. Jedním z argumentů bylo, že prý Minařík neměl v úmyslu atentátem někomu ublížit. No jistě! Teroristické útoky a atentáty většinou připravujeme proto, abychom nikomu neublížili! To je tedy soda!
Z písemné dokumentace je zřejmé, že obviněný v jedné ze zpráv k akci navrhuje telefonicky varovat Rádio Svobodná Evropa krátce před případnou explozí tak, aby budova mohla být včas lidmi vyklizena, píše v odůvodnění soudkyně Zuzana Kratochvílová. Už ta čeština! ...budova mohla být lidmi vyklizena...Tím myslíte, že lidé by mohli být zachráněni, evakuováni, ne? Tak to nám úplně stačí - už jenom tím jste nás odbourala paní Zuzanko!
Ale naštěstí už brněnský soud připravuje jiný proces: v něm se bude současný brněnský “podnikatel“ Minařík zodpovídat z pojišťovacího podvodu za více než pět milionů korun.
Jo, hoši - Boží mlýny melou. Ať už jsi chlapík statečný nebo jenom malá kryska. Ať už jsi estébák, kšeftař, celebrita - Minařík, Laufer nebo Mohorita...
Vysmátý autor - Pepi Laufer
O samotném tvůrci písně, dnešní muzikálové hvězdě a gentlemanu světa celebrit panu Josefu “Pepi“ Lauferovi píšeme jinde - v rubrice Atuka! trochu více. Ale existuje podezření, že text - i když zrůdný, přeci jen s atributy jakéhosi řemesla - napsal ve skutečnosti někdo jiný. Je pravdou, že na dikci Dopisu RFE Pepi prostě nemá. Všechny stopy zatím vedou k režimnímu veršotepci jménem Václav Hons. Ten byl i redaktorem rozhlasové stanice Hvězda a přilepšoval si i tak, že zasedal v textových schvalovacích komisích. Slibujeme, že budeme pátrat dál...
Celý den v pátek 6. března poslouchal senát brněnského krajského soudu argumenty, zda se tento dnes čtyřiašedesátiletý bývalý agent Státní bezpečnosti ve Svobodné Evropě dopustil trestného činu nebo ne. Závěrečnými řečmi dospěl do finále třináct let starý případ údajného pojistného podvodu. Soud by měl vynést konečný verdikt 13. března a žalobce panu Minaříkovi navrhuje trest mezi 6,5 a 7 lety vězení. Připomeňme si, kdo vlastně Pavel Minařík je.
Jedno z mála autentických svědectví o tomto špionovi zanechal komentátor Svobodné Evropy Sláva Volný. Protože oba byli volní, manželky nejprve nechali doma (Minařík emigroval ve 23 letech) a milovali noční život, trávili spolu hodně času. Sláva Volný se jednou v Mnichově v budově RFE zeptal režiséra, jestli neví, kde je hlasatel Minařík a ten mu odpověděl: „Zřejmě přemýšlí o tom, co by napsal, kdyby jednou něco napsal.“ To je podle Volného nejlepší charakteristika, kterou někdo na jeho adresu vyslovil. Minařík si strašně přál být spisovatelem nebo alespoň novinářem, chtěl se proslavit. Ve svých pamětech Kvadratura času Volný napsal: „Jeho německá manželka mě jednou přivedla do ohromných rozpaků, když se mě zeptala, zda byl Pavel v Československu oblíbeným a uznávaným spisovatelem. Zakoktal jsem něco v tom smyslu, že takové věci se dají těžko posoudit, že to je otázka vkusu každého jednotlivého čtenáře. Pavel doma totiž neustále něco psal.”
To ale podle Volného bylo až v době, kdy už pracoval pro Státní bezpečnost. Ti, kdo ho znali, jako například Karel Jezdínský, se na rozdíl od některých místních autorů – jak mi sám řekl – shodovali v tom, že Minařík nebyl vyslán do zahraničí jako vyškolený agent. Byl řádný emigrant, ale agentem se stal mnohem později. Podle jeho přátel špiónskou kariéru začal v baru Tabu (už neexistuje) ve Schwabingu v Mnichově, kde byla barmankou pohledná černovláska, kvůli které se tam stal Minařík štamgastem. Jednou, když s barmankou jel ráno domů ve svém novém fiatu, dostal smyk v Anglické zahradě, narazil do stromu a havaroval. Dál už jde jen o domněnky: Smůla byla, že měl nedostatečnou pojistku a jím způsobené škody na zdraví zřejmě za něj zaplatila Československá socialistická republika a tím si ho zavázala. Pracoval pod krycím jménem Ulyxes, později, od roku 1972, Play, ale vysoké mínění o něm v Praze neměli, jak vyplývá z nalezené dokumentace, v níž stojí, že „nedokázal rozlišovat nepodstatné od podstatného“.
Zřejmě to byla StB, která mu doporučila, aby odjel do Londýna na tříměsíční kurz angličtiny, což mu RFE zaplatila. A zřejmě odtud byl odvezen do Prahy a tam byl teprve vyškolen, po vyškolení mu bylo změněno i krycí jméno. To, co doma každý den psal, tedy nebyl nový román, jak tvrdil své německé manželce, ale hlášení pro Státní bezpečnost (šlo ale většinou jen o drby z kantýny či z papírů, které posbíral v odpadkových koších, jako hlasatel na důležité porady neměl přístup). Oficiální verze je ale jiná: Minařík byl evidovaný I. správou Ministerstva vnitra již 28. prosince 1967 jako agent pod číslem 44 947.
Sláva Volný to ale vidí jinak, napsal: „Z Londýna, kam jel studovat jazyk, se vrátil jiný Pavel Minařík, než kterého jsem znal. Už nikdy se neozval o půlnoci telefon, abych za ním přišel do nějakého baru, že se tam nudí. Přestal pít alkohol, vážně popíjel číšky čaje a spíš než o děvčata a hazardní hry se zajímal o politiku. Stal se dokonce tajemníkem exilového PEN klubu a byl činný i v jiných organizacích… Pavel byl vždycky zvědavý, ale pak se stal zvědavý až nepříjemně.”
Lze si proto představit, že minulost agenta Minaříka je dílem zpětné legendy StB, která potřebovala předvést systematickou práci, a že Sláva Volný má pravdu: Minařík se stal agentem až v roce 1972, kdy dostal krycí jméno Play, předtím byl asi jen pouhým udavačem v Brně a jako takový byl v registrech svazků zapsán. Kdyby byl dlouhodobě připravován pro práci v Německu (v Mladém světě po návratu řekl, že čtyři roky), naučili by ho minimálně německy a třeba i anglicky.
Jedno je ale jisté: v roce 1975 se začalo ve Svobodné Evropě spořit a hlasatel Minařík obdržel v rámci úsporných opatření výpověď. Dostal roční stipendium na univerzitě v Berkeley, ale tam už nedorazil. Dne 29. ledna 1976 uspořádalo Ministerstvo vnitra ČSSR tiskovou konferenci, na níž bylo 137 zpravodajů ze 16 zemí a před ně předstoupil kapitán Pavel Minařík, který se vrátil ze své tajné zahraniční špionážní mise. Slávy, po které tak toužil (Josef Laufer o něm zpíval písničku: Díky vám, chlapíku, chlapíku statečný, za vaši odvahu, rozum a sílu.), se dožil, i když byla krátká.
Pavel Minařík se narodil 29. června 1945 v Brně, vyučil se instalatérem, pracoval jako kulisák a snad i jako příležitostný herec ve Východočeském divadle v Hradci Králové a později se stal hlasatelem brněnské redakce Československého rozhlasu. Dálkově vystudoval jedenáctiletku a marně se pokoušel o studium na JAMU, FAMU a novinařině. V kádrových materiálech StB měl poznámku: „Netřeba mu zadávat úkoly, hledá si cíle sám.“ Několikrát dokonce navrhoval akci s krycím názvem Panel, při níž mělo být výbuchem vyřazeno z provozu pět vysílacích stanovišť Svobodné Evropy. Tuto akci nakonec neuskutečnil. Podle Karla Sedláčka, autora knihy Volá Svobodná Evropa, naplánoval i únos Pavla Pecháčka, ředitele české sekce RFE a likvidaci uprchlého agenta StB Ladislava Bittmana.
Pod krycím jménem Neumann odjel Minařík po návratu do SSSR, na univerzitu v Moskvě a později v Kyjevě, kde studoval žurnalistiku a mezinárodní vztahy. Po studiích pracoval na vnitru, od roku 1985 vedl týdeník Signál. Po roce 1989 založil bezpečnostní agenturu Mink. Po obvinění z obecného ohrožení v souvislosti s přípravou atentátu na RFE se dostal z vazby na kauci 400 000 korun a jako jednatel nebo společník figuroval ve firmách Invest Commercional Consulting a IGSL-CZ.
Dne 30. 4. 2007 byl zproštěn Nejvyšším soudem obžaloby za akci Panel a proces za podezření z pojišťovacího podvodu (požaduje od pojišťovny za znehodnocené zboží 41 miliónů) z roku 1996 bude snad uzavřen zmíněného 13. března. Problém je v tom, že existuje podezření, že cena zboží je nadhodnocena a auto bylo zapáleno úmyslně.
V Československu Pavlu Minaříkovi vyšly tři knihy: Návrat rozvědčíka – sborník rozhovorů (Naše vojsko 1976), Pohled za oponu (Smena 1987) a Alasca House (Naše vojsko 1988). V první z nich najdeme věty: „Co pro tebe znamená členství v komunistické straně?“ „Všechno. Nerad používám frází, ale opravdu vše. Právě vědomí, že jsem komunista, mně pomáhalo překonat těch sedm dlouhých let.“ Tyto tři publikace (i citované věty) jsou svědectvím o absenci Minaříkova literárního talentu (předvádějí, jak fráze korumpuje myšlení), slabého charakteru a nezkrotné ctižádosti, kterou šikovně využila jedna tajná služba, která ze slušného hlasatele učinila nejprve umělého hrdinu, pak komickou figurku a nakonec zřejmě i podvodníka.
BRNO - Brněnský krajský soud včera nepravomocně odsoudil podnikatele Pavla Minaříka za pojišťovací podvod na 4,5 roku do vězení.
V roce 1996 prý nechal na Ukrajině zapálit nadhodnocený náklad optických vláken své firmy, aby pak mohl od pojišťovny Kooperativa vylákat mnohamilionové pojistné. Minařík vinu popírá. Proti rozsudku se odvolal.
Jak jsme již informovali, jeho firma měla dodat na Ukrajinu skleněná optická vlákna. Při podpisu pojistné smlouvy Minařík uvedl, že cena zboží je 41 milionů korun. Cena vláken se údajně pohybovala jen kolem dvou milionů korun. Když skončila vlákna v plamenech, dostal od pojišťovny 6,5 milionu korun. Odmítl nabídku Kooperativy, která mu chtěla pořídit nová vlákna. Na Ukrajinu vezl zboží řidič Miroslav Valenta. Ten podle své první výpovědi dostal u města Chust na olejové skvrně smyk, havaroval a vůz s nákladem shořel. Případ byl v roce 1997 odložen. Po pěti letech ale Valenta změnil výpověď. Tvrdí, že jej zastavili Minaříkovi přátelé, vyhodili ho z auta, stroj zapálili a vyhrůžkami jej přinutili, aby hovořil o nehodě. Vedlo to k obnově vyšetřování.
Minaříkův obhájce Milan Staněk tvrdí, že verdikt soudu je postaven na částečných fabulacích. Státní zástupce Petr Lužný není zcela spokojen; pro Minaříka žádal sedm let za mřížemi. V nejbližších dnech se rozhodne, zda podá odvolání.
Minaříkův případ je médii neustále politizován zdůrazňováním jeho někdejší služby v československé rozvědce.
