(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
Karel KrylDěkujiStvořil Bůh stvořil Bůh ratolest bych mohl věnce vázat děkuji děkuji za bolest jež učí mne se tázat děkuji děkuji za nezdar jenž naučí mne píli bych mohl bych mohl přinést dar byť nezbývalo síly děkuji děkuji děkuji Děkuji děkuji za slabost jež pokoře mne učí pokoře pokoře pro radost pokoře bez područí děkuji děkuji za slzy ty naučí mne citu k živým, již k živým, již žalují a křičí po soucitu děkuji děkuji děkuji Pro touhu pro touhu po kráse děkuji za ošklivost za to že za to že utká se láska a nevraživost pro sladkost pro sladkost usnutí děkuji za únavu děkuji za ohně vzplanutí i za šumění splavu děkuji děkuji děkuji Děkuji děkuji za žízeň jež slabost prozradila děkuji děkuji za trýzeň jež zdokonalí díla za to že za to že miluji byť strach mi srdce svíral Beránku děkuji marné jsi neumíral děkuji děkuji děkuji děkuji děkuji |
se narodil 12. dubna 1944 v "hanáckých Athénách", v moravské Kroměříži jako syn a vnuk knihtiskaře a pravnuk hrnčíře. Krylův dědeček založil vlastní tiskárnu v Novém Jičíně, který ale byl pod názvem Neu Titschein obsazen v roce 1938 Německem, a tak se starý pan Kryl odstěhoval i se živností do Kroměříže. Rok před narozením Karla Kryla umírá. Krylův otec však o svou tiskárnu přišel po politických změnách, způsobených převratem v únoru 1948. Rodina pak byla odsunuta do naprosto nevyhovujícího bytu v Pavlovské ulici (dnešní ulice Kapitána Jaroše).
Kryl se už v pubertě projevuje jako "věčný rebel". Například tvrdošíjně odmítá vstoupit do Pionýra a nezlomilo ho ani to, když ho jeden ze spolužáků shodil v rámci přesvědčování ze schodů. V roce 1957 se celá rodina stěhuje nazpět do Nového Jičína, kde Kryl nakonec do Pionýra vstoupí. I přes svůj buržoazní původ je on i jeho o rok starší sestra přijat na keramickou školu do Bechyně, kde zdárně v roce 1962 odmaturuje. Získává práci ve SPOJKERu Teplice. V letech 1963- 1965 musí nastoupit na vojnu, na kterou vždy vzpomínal v nedobrém, neboť ho mimo jiné naučila, že práce se musí vždycky na někoho "hodit" a pokud padne na vás, musíte ji co nejvíce odbýt. Zkrátka tvrdil, že vojna pro něj žádná pozitiva neměla. Je odvelen do Dobřan, kde se dnes nachází známá psychiatrická klinika, k útvaru 8060, kde setrvá skoro celé dva roky, jen krátce před koncem služby je převelen do Katovic u Strakonic.
Po návratu zakládá s několika přáteli Divadélko na zámku, po jeho zániku se podílí na založení divadla Pár nás, které je později přejmenováno na Divadýlko pro známý.
V roce 1965 nahrává své první písně pro Československý rozhlas ( jedná se o Trávu, Pietu, Morituri te salutant a Kateřinu). Když se mu o něco později zbořila pod rukama v práci pec, opouští Teplice a stěhuje se do Olomouce, kde se stává výtvarníkem v Osvětové besedě. Po krátkém pobytu v Ostravě odjíždí do Prahy.
19. srpna 1968 navštíví svoje rodiče v Novém Jičíně a navečer se vydává ke svému příteli Kubíčkovi na chatu, kam dorazí následujícího dne. Kolem půlnoci si vychází na procházku a je mu divné, že slyší vysoko nad sebou letku letadel. Když se vrátí ke svým přátelům, dozví se o okupaci Československa "bratrskými" vojsky Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a Bulharska. Ráno odjíždí vlakem za přáteli do Ostravy. Cestou napíše texty Bratrů z krve Kainovy a Bratříčka. S pomocí přátel je ještě téhož dne nahraje v závodním rozhlase kopřivnické tatrovky. Rozčarován z nástavající normalizace píše Rakovinu a protože zájem o jeho písně pomalu, ale jistě opadá, podává si v roce 1969 přihlášku na FAMU. Ještě téhož roku 9. září však odchází do emigrace do Spolkové republiky Německo.
Jeho postavení v cizí zemi není lehké. Jediný cizí jazyk, kterým se domluví, je ruština, takže se musí naučit německy. Štěstí je však stále na jeho straně. Jedna organizace pro uprchlíky mu zaplatí dvoutýdenní rychlokurs němčiny v Hamburku (Hamburg), kde se naučil alespoň základy. Jak ale sám přiznává, než opravdu jazyk zvládl, musel se ho učit plných sedm let. Jelikož potřeboval kontakt s Čechy, stal se volným spolupracovníkem Svobodné Evropy (Radio Free Europe) v Mnichově (München), a později, lépe řečeno po čtrnácti letech, ve stejném rádiu sportovním komentátorem a moderátorem několika pořadů s hudební tematikou. Rádio opustil až v roce 1991.
Na všechny své potřeby si vydělával psaním krátkých povídek, kterých musel týdně napsat tři až čtyři, aby se vůbec uživil. Nakonec se mu podařilo splatit i všechna stipendia. Do konce svého života byl hrdý na to, že na rozdíl od mnoha jiných emigrantů nedlužil německému státu ani marku.
I přes všechny jazykové obtíže zvládá už v polovině sedmdesátých let psát písně i v němčině, ovšem bez valného úspěchu- jak sám později říkával, západní Němce příliš nezajímalo, co se děje za železnou oponou. V Německu se i ožení s dodnes žijící Marlen Krylovou.
Když pak navázal okolo roku 1970 i kontakty s několika hudebníky původem z Polska, naučil se i obstojně polsky, dokonce mohl některé své písně do polštiny přeložit a podařilo se mu několik jich v tomto jazyce napsat (například Varhany v Olivě (Oliva-předměstí Gdaňska), které ale brzy opatřil i českým textem). Po roce 1974 však pomalu, ale jistě ustává jeho tvůrčí činnost v oboru písní a začíná psát básně. Přesto ale ještě například v roce 1977 během lyžařské dovolené v Zell am See vytvoří Plaváčka. Potěší jej v tomto roce vyšlá Charta 77, naopak je pro něj velkou bolestí mohutná odezva v Antichartě. Krátce poté podniká turné po Austrálii, Kanadě a Spojených státech amerických.
V kanadském Torontu mu v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých 68-Publishers vychází na jaře 1978 soubor jeho literární tvorby Zpod stolu sebrané spisy a ještě téhož roku Sedmnáct kryptogramů na dívčí jména, o dva roky později i Slovíčka. Kryl má dokonce tu drzost, že když se v exilu doslechne o básnicko- písňové soutěži vypsané Týdeníkem Květy na téma pracovní hrdinství, zašle do soutěže Ocelárnu. Nikdy prý nedostal odpověď, takže se ani nikdy nedozvěděl, zda vyhrál oněch pět tisíc korun jako první cenu, či nikoliv. Někdy v té době i "upraví" texty některých českých národních písní (jeden příklad za všechny: Nade mlejnem, pode mlejnem, husy se perou, vem, Jeníčku, vem Haničku, zabij ji sekerou. Na Zdeničku kulovničku, na Maryčku kyj, vezmi Pepu do výčepu, vesele se zpij).
V roce 1983 získal Kryl literární tříměsíční stipendium do McDowellovy kolonie v Peterborough v USA. Během těchto tří měsíců dokončí svoji báseň Zbraně o Erató a začne psát Krylias a Odyssea. Jak sám tvrdil, jelikož neměl v kolonii příliš věcí na práci, napsal navíc ještě knihu něžné a líbezné (jak to sám nazýval) poezie Amoresky, kterou později vlastním nákladem vydal. V roce 1971 umírá Krylovi otec, krátce po revoluci pak v listopadu 1989 i matka. Kryl je všude nadšeně vítán, třebaže se původně chtěl jen v tichosti zúčastnit matčina pohřbu. Ale jakmile přejel hranice, Mladá fronta dnes uspořádala tiskovou konferenci a o Krylově příjezdu se dozvěděly tisíce lidí. Stal se takovou legendou, že když měl jednou zazpívat státní hymnu, samotný Karel Gott jej prý požádal, aby mohl zpívat s ním.
Ovšem legendární Karel Kryl se rozhodně neomezoval ve vyjadřování svých názorů a také často kritizoval pomalou nápravu společnosti po revoluci, čímž dosáhl pouze toho, že se od něj mnozí jeho příznivci odvrátili. Byl dokonce podezříván, že sympatizuje s levicí.
Karel Kryl vždy bolestně nesl rozdělení Československa, neboť nechtěl být Čechem ani Slovákem, ale Čechoslovákem. Dokonce si po rozdělení ani nevyměnil cestovní pas a do zahraničí tak jezdil s pasem už neexistujícího státu.
Svůj život, názory i rozčarování z toho, co přišlo po sametové revoluci, vylíčil Kryl v knižním rozhovoru s Milošem Čermákem nazvaným Půlkacíř. Půlkacíř vyšel v roce 1993 v nakladatelství Academia.
Karel Kryl zemřel 2. března 1994 v Mnichově a byl pochován na břevnovském hřbitově v Praze.
SEZNAM DÍLA
Vydané knihy:
PRAMENY:
Karel Kryl byl jedinečný písničkář, sžíravý skeptik i zábavný společník. Vymykal se snad všem érám a často jim šel proti srsti. Za dvacet let strávených v exilu vyrostl v legendu, po návratu do vlasti ji rozmetal. Zemřel před deseti lety, 3. března 1994. Letos 12. dubna by mu bylo šedesát let.
V pěti letech se díval, jak muži s rudými páskami na rukávech rozbíjeli otcovu tiskárnu v Kroměříži. Rodiče Krylovi i jejich tři děti tam stáli a drželi se za ruce. Příchod komunistického režimu je vykolejil. Otec šel na „převýchovné" práce a rodina se musela přestěhovat do sklepního bytu.
Krylovo dětství bylo krátké. Předčasně dospěl a stal se sveřepým individualistou. Když svou neústupností kazil ve škole organizovanost v Pionýru, skopal ho spolužák ze schodů.
Ve čtrnácti studoval na střední keramické škole v Bechyni, o dva roky později dostal první kytaru. „Kamarádil jsem se s lidmi ze čtvrtých ročníků, protože mi spolužáci připadali dětinští. I když navenek jsem jako hošíček vypadal já," vzpomínal Kryl. I jeho písně byly dospělé, hodné vzdělaného potomka knihtiskařů. „Když kamarádi mluvili o tom, že četli Steinbecka nebo Hemingwaye, já vždycky seděl bokem. Jednou jsem se rozčilil a začal mluvit o tom, co jsem četl sám - Zahradníčka, Čepa, Durycha, Demla. Prostě vyrůstal jsem trochu jinak než lidé kolem mě," řekl Kryl roku 1990 Studentským listům.
Byl věřící, i když se netajil přesvědčením, že by ho asi z každé církve vyhodili. „Křesťanské tradice si ale nesmírně vážím, a kdo tuto záležitost nezná, je omezený. Nic mi tak neobjasnilo kulturu tohoto kontinentu - od stavebního stylu po boží muka - jako křesťanství a židovství."
Nebavili ho hippies, květinoví poslové míru a lásky. Zmínil se o nich v písni Pasážová revolta („nosíme z módy kopretiny, čímž okrádáme stáda,"), která končí slovy „nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi".
Krylovy písně byly nesmírně bohaté, plné historických obrazů. Díky jejich spojení s romantickými žánry nebo šansony vznikla jeho unikátní poetika. Nejlepší Krylovy texty vnímaly minulost, odrážely přítomnost a předjímaly budoucnost. Ze slov „a bylo jim to málo, poručili dětem modlit se, jak si přálo veličenstvo Kat" (Veličenstvo Kat) sálala hrůza a zároveň obžaloba násilnické podstaty každého totalitního režimu.
Podobně obrazná píseň Král a klaun vznikla rychle. Kryl se vsadil v hospodě s otcem, že ji napíše na rockový rytmus, než dopije pivo. Ve zdevastovaném kostele Velkého Chvojna Kryl uviděl sochy barokních andělů s polámanými křídly. V jedenadvaceti o tom složil jednu ze svých nejznámějších písní - Anděl. Jeho talent přepracoval žánry až k milostným písním a sociálním baladám. Kryl zkoušel textovat i blues, napsal také slova k hitu tehdy startující skupiny Rolling Stones Paint It Black (Namaluj to černě). Jeho život byl nestálý. Kryl přebýval na internátu, v podnájmech, u kamarádů, musel si „odkroutit" dva roky vojny. Když přestal pracovat v keramických závodech jako palič u tunelové pece, hledal práci v divadle, neuspěl ani jako výtvarník. „Co ti udělá, když si najdeš pořádnou práci," říkal mu otec. Až v roce 1968 se uchytil v pražské televizi, kde dělal asistenta scény. To už lidé znali jeho písně z populární rozhlasové hitparády Houpačka. Song Bratříčku, zavírej vrátka, který pohotově reagoval na sovětskou invazi, se přesně trefil do pookupační nálady.
Ale svým pronikavým viděním ironií i skepsí se Kryl vymykal i uvolněné éře šedesátých let. Reformní politik Josef Smrkovský mu řekl, že píseň Pasážová revolta je příliš pesimistická. Zanedlouho přišel o všechny funkce. A Kryl, vytlačovaný z veřejného života postupující normalizací, zůstal v září 1969 v Německu. Ještě před odchodem vznikla píseň s výstižným názvem Rakovina.
V exilu Kryl psal a skládal dál. V roce 1971 znovu přetočil "Bratříčka" vydal pět dlouhohrajících a řadu malých desek. Hrál si s češtinou, napsal spoustu vtipných, žertovných veršů, kterým říkal hloupůstky. Domácí publikum mu strašně chybělo. Kryl postrádal pach domácích dvorků, jenž by mu dával orientaci a inspiraci. Ale rozhodnutí opustit vlast obhajoval jako správné. Asi měl pravdu. V Československu byly jeho desky zakázané a za jejich rozmnožování se platilo policejní perzekucí nebo vězením.
Nové publikum hledal u krajanů v USA nebo v Austrálii, za kterými občas vyjížděl na koncerty. Spolupráce a pozdější zaměstnání v rozhlasové stanici Svobodná Evropa mu daly šanci vysílat vlastní pořady do vlasti, podněty k písním lapal z novinových zpráv nebo posluchačských dopisů. Například Zkouška dospělosti vznikla na přání jedné třídy ze Slovenska, která písničkáře požádala o song k maturitě. A Kryl jim zazpíval: „Opilí od radosti, si sami trochu lžeme, že zkouškou dospělosti opravdu dospějeme."
Hektický životní styl si Kryl přenesl i do exilu. Cestoval, stěhoval se, psal a vydával básně, prožíval tvůrčí i osobní krize. Manželství s Evou Sedlářovou se rozpadlo. Druhou ženu, Marlen Bronsertovou, si Kryl vzal až po patnáctileté známosti. Ve vlasti se pak svěřil, že zažil chvíle, kdy byl úplně na dně. A jeho žena byla tím, kdo mu pomohl a držel s ním v dobrém i zlém.
Dvacet let Kryl své domácí publikum neviděl, říkal, že vysílá do tmy. Najednou přijel domů a koncertoval ve velkých halách. Přišel však šok: Kryl udělal vše pro to, aby obraz své legendy zničil.
Po listopadu 1989 měl být spokojen. Země zamířila k demokracii, ale Kryl čekal víc. Zase šel proti proudu, jak byl zvyklý. Já nejsem státotvorný, já jsem byl vždycky nátlakový jedinec. Chci do toho prostě vrtat dál, říkal v rozhovorech. Mnoha posluchačům se odcizil, i když dnes by mu asi dali v něčem za pravdu. Třeba v tom, že „evropská příslušnost českého a slovenského národa byla zničena absolutním nedostatkem znalosti základních norem chování".
Kryla rozčilovalo, že lidé mlčky přecházejí masivní rozkrádání majetku. A nedokázal se smířit s rozpadem Československa. Nakonec měl pocit, že mu lidé nerozumějí. V písni Monology, podle níž nazval poslední album, zpívá, jak dva lidé mluví, ale přitom se vůbec neposlouchají.
Kryl pomalu ustupoval ze scény. Jakmile však z Mnichova dorazila zpráva o jeho smrti, šla mnohá nedorozumění stranou. Ztratili jsme největšího písničkáře poválečné éry.
"Před budovou Ústavního soudu protestovali odpůrci Lisabonské smlouvy, demonstraci doprovázely písně Karla Kryla." Zhruba takto zněla jedna z hlavních zpráv v úterý 27. října 2009. Proč písně Karla Kryla? Proč ne třeba tradiční národovecké Hej, Slované nebo některá ze Smetanových symfonických básní? A vůbec, proč organizátoři nesehnali nějakého živého interpreta, který by přivítal zviditelnění v televizi? Každý si jistě vzpomene na comeback dávno odepsaného Michala Davida, když na tribuně s přiopilými naganskými mistry pěl svůj ad hoc upletený hit My jsme ten správnej tým a vyneslo ho to zpátky na výsluní úpadkové české pop music.
Jsou to zbytečné otázky, samozřejmě vím, co vedlo k výběru Kryla, a o to víc mě to vytáčí. Že Karel Kryl je vděčný parťák, pochopil už Miloš Zeman, nebo spíše Miroslav Šlouf, když před lety ponuré krylovky, linoucí se z reprodukotrů autobusu Zemák, utvářely atmosféru předvolebních mítinků sociální demokracie. A co na to Karel Kryl? Opravdu by se chtěl stát in memoriam Šloufovým kámošem?
Pochopil to i Daniel Landa, který Karla Kryla využil ke svému přerodu ze skinheada na vlastence a intimní zpověď umírajícího vojáka Morituri te salutant přetavil v burácející hymnus, který už roky omílají česká rádia, aniž by jim stálo za to občas pustit do éteru originál, lehký jako pírko holubí...
Význam Karla Kryla v letech mezi jeho odchodem do emigrace a příletem na Ruzyň v listopadu 1989 asi nemá cenu rozebírat. Pro mě osobně se kazety s jeho nahrávkami staly tím, co utvářelo můj pohled na svět, morálku a poetiku od patnácti let. I já jsem si Kryla přivlastnil, hrával jsem jeho songy při každé příležitosti a neděli co neděli jsem vylaďoval frekvenci Svobodné Evropy, abych mezi šumy zaslechl vybrnkávání e-moll z Rakoviny, uvádějící coby znělka jeho relaci.
Po listopadu byl Karel Kryl posedlý kritikou poměrů a čas mu dal zapravdu, jeho nekompromisní soudy už tenkrát odhalovaly to, co dnes vyplouvá na povrch jako kal. Před patnácti lety Kryl zemřel a nikdo si nemůže osobovat právo stavět ho do svého šiku. Kdyby podbarvovaly protestní shromáždění před Ústavním soudem smyčce z Vltavy, sotvakdo by asi Bedřicha Smetanu podezříval z odporu proti sjednocené Evropě. Ovšem Kryl, to je jiné kafe. Použití jeho songů nám má jasně říci: Karel by byl s námi. Co na tom, že právě českou provinčnost nenáviděl ze všeho nejvíc a i po převratu žil hlavně v Německu.
Ví se, jak moc Kryl litoval, že se nechal přemluvit Václavem Havlem na balkóně Melantrichu ke zpěvu hymny v duetu s Karlem Gottem - vyznělo to jako "co jsme si, to jsme si" a teď jsme na jedné lodi. Se stejným nadšením by Karel Kryl chtěl asi plout na jedné lodi s Landovým bratrstvem v bílých kápích, které pělo Krylovy písně svého času na Vyšehradě. A přesto, řada nezasvěcených si jeho jméno právě s touto maškarádou spojuje, ač v té době jeho ostatky již dávno spočívaly na břevnovském hřbitově.
Karel Kryl je fenomén, který se už od konce šedesátých let díky volbě témat pohyboval mimo písničkářství, folk a kulturu vůbec. Ke srovnání s Krylem se přirozeně nabízí Jaromír Nohavica. Nohavicova tvorba je obsáhlejší, témata pestřejší, obrazotvornost barvitější a muzikálností Kryla trumfne také. Ale Kryl má něco navíc, je to dle mého soudu magická kombinace jednoduchého hraní na kytaru a závažných textů, brnkání bez kudrlinek nechává vyniknout jazyk a mollové akordy změkčují ostré verše.
Práce s češtinou je pro Kryla posedlostí, neexistuje pro něj rozvolněný rytmus, ošizení počtu slabik či dokonce absence rýmu. Proto jsou Krylovy texty působivé i při pouhém čtení, jsou to zkrátka klasické básně, slova přesně vložená do mustru, žádná povlávající imaginace. Kryl ovládá mateřštinu jako málokdo, včetně přechodníků a archaismů, díky kterým získávají texty paradoxně i formální nadčasovost. Ale hlavní důvod toho, proč je Kryl tak výjimečný, jsou jeho vyhraněné postoje, přesné formulace, dokonalá interpretace, barva hlasu a to vše vtisknuté to povědomí lidí praskajícím vinylem a rušenými vlnami mnichovského rádia.
Karel Kryl, ač mrtev, je a zůstane bardem číslo jedna. Proto je tak lákavé a snadné jej využívat - je stále aktuální a přitom se nemůže bránit před nýmandy, kteří jeho hlasem dodávají lesk kdejaké zhovadilosti. Jsou směšní ti, kteří se domnívají, že by zrovna jejich svatý boj ironicky neglosoval, a přihřívají si polívčičku na genialitě malého velkého muže. Vždyť najde se někdo ze současníků, kdo by charakterizoval dnešní politiky výstižněji, než Karel Kryl v písni čtyřicet let staré?
Tak jenom pojistit a nechat zadní dvířka,
hrát dvojí, trojí hru a o čtvrtou se snažit,
bambitku odjistit a dožíti se zítřka,
vždy státi na výhru a zmrtvýchvstání zažít.
S úsměvem mudrce si vlastní kapsu plnit,
dát ruku na srdce a jako had se vlnit,
rozmlouvat o právu a bezprávím se živit,
nadávat na slávu a pro slávu se křivit.
Nemíti skrupulí, když o náš prospěch běží,
mít na rtech vyznání a pod jazykem hada,
být silným po vůli a říkat že nám leží
na srdci poznání a bát se říci - zrada.
