modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Josef Kainar

Stříhali dohola malého chlapečka


 

Stříhali dohola malého chlapečka 
Kadeře padaly k zemi a zmíraly 
Kadeře padaly jak růže do hrobu 
Železná židle se otáčela

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn 
Jenom se dívali Jenom se dívali 
Že už je chlapeček chycen a obelstěn 
V té bílé zástěře kolem krku

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello 
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli 
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo 
Jako kus masa když pleskne o zem


Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět 
Vešla do katakomb křesťanské sektičky 
Smích ze tmy do trny a pod mrtvý jazyk zpět 
Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Učeň se dívá na malého chlapečka 
Jak malé zvíře se dívává na jiné 
Ještě ne chytit a rváti si z cizího 
A už přece

Ráno si staví svou růžovou bandasku 
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka 
A proto učňovy všeljaké myšlenky 
Jsou vždycky stranou A trochu vlažné


Toužení svědící jak uhry pod mýdlem 
Toužení svědící po malé šatnářce 
Sedává v kavárně pod svými kabáty 
Jako pod mladými oběšenci

Stříhali dohola malého chlapečka 
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti 
Nesmět se pohnouti na židli z železa

Už mu to začlo
 
 



Josef Kainar
kainar

* 29. 6. 1917 Přerov
+ 16. 11. 1971 Dobříš

Básník, autor písňových textů i veršů pro děti, dramatik, vtipný žurnalista, který své veršované komentáře ke dni, rozhlásky, i jiné texty také rozmarně ilustroval kresbami, kromě toho také fotograf, příležitostně i překladatel, Josef Kainar tvořil po celý život v plodné umělecké opozici jednak vůči spontánní a hymnické poezii životního kladu poetistického rodokmene, jednak vůči spiritualismu. Jeho přitakání životu vyrůstalo vždy z poznání a překonávání zla i úzkosti. Jeho poezie byla pravidelně nejsilnější tam, kde analyzovala a přímo před čtenářem přemáhala negativní jevy a kde chválu života člověka a pozitivních hodnot těžila z boje. Jeho verš, vždy břitký, vyhrocovaný do ostrých point, intelektuální, a přece muzikální, často přímo plýtval slovními hříčkami, překvapivými zvučnými rýmy a vždy měl spád. Celou Kainarovu tvorbu prostupuje programově plebejské stanovisko a někdy nahořklý, jindy dravý humor velmi širokého rejstříku od jízlivosti až k laskavé úsměvnosti. Kainara přímo přitahovaly odvrácené strany života a v rozporném světě se zaměřoval na nešťastné, smutné a zlé povahy, osudy, jevy a situace; přitom uplatňoval jak svůj bytostně satirický talent, který nikdy nerezervoval jen pro specializovanou, jednoznačně satirickou tvorbu, tak svou zálibu v blues, která ho sbližovala s básníky poetistického pokolení a učinila z něho v oblasti písňového textu jejich pokračovatele.

Narozen 29/6 1917 v Přerově v neklidné rodině železničního úředníka a umělecky nadá ne matky, studoval na gymnáziu v Přerově, Olomouci a v Klučině, odkud po maturitě /1938/ odešel studovat češtinu a francouzštinu na pražskou filozofickou fakultu. Po uzavření vysokých škol na podzim 1939 vydrží rok ve službách železnice v Ostravě-Přívoze, pak se živí jako kytarista v orchestru ostravské kavárny Savoy, ve zlínském Společenském domě, mezitím a potom v Ostravici na pile. Po osvobození pomáhá v Praze vzkřísit satirické divadlo, ale usidluje se v Brně, kde je redaktorem Rovnosti /1945—47/ a pak spisovatelem z povolání a odkud odchází do Čech roku 1956; velmi dlouho bez stálého bytu v Praze bydlí na nejrůznějších místech, žije a tvoří v Bechyni a ve spisovatelských domovech na Budislavi /tam už za brněnských dob napsal Český sen a Zlatovlásku/, na Zdáni u Slapského jezera a na Dobříši, kde 16/11 1971 také zemřel. Na konci života stál v čele přípravného výboru nového Svazu českých spisovatelů. Časopisecky debutoval roku 1936 ve Studentském časopisu, knižně sbírkou Příběhy a menší básně /1940/ v Kalasových Prvních knížkách. Další sbírka Dvůr zůstala v rukopise, básně z válečných let, částečně uveřejněné tehdy časopisecky, v Jarním almanachu básnickém a ve sborníku mladé literární Moravy Podání ruky /1943/, vyšly knižně až po osvobození ve sbírce Osudy /1947/, kterou edičně předešla sbírka novějších básní Nové mýty /1946/, považovaná za projev existencialismu v poezii. S vlivem existencialismu Kainar účtuje pak po Únoru v bojovné sbírce Veliká láska /1950/, k jejímž básním, nejednou přímo pamfletickým, inspiroval se jeho verš u Majakovského. Básnické polemiky v nichž na Kainarovy výpady /Zůstali vzadu odpověděl Biebl /Zůstali v řadě/, prospěly tvůrčímu ruchu a vedly k nevyhlášené tvůrčí soutěži i vyjasňování různých tvůrčích koncepcí socialistické poezie.

Existencialistické sklony a nálady Kainar překonával přimknutím k nejedlovskému historismu, nejplodněji ve sbírce — a titulní básni její — Český sen /1953/, která se podobně jako verše do fotografické publikace Jižní Morava /1958/ učila u lidové písně. Svůj smysl pro tíhu, bolest a svízele života, povah a lidských osudů rozvinul básník ve sbírkách Člověka hořce mám rád /1959/, Lazar a píseň /1960/ a Moje blues /1966/. Mnoho básní z konce Kainarova života zůstalo po časopisech, jen zčásti zařazeno do výborů Bláznův kabát /1972, KPP/ a Básně a blues /1978/, jimž za básníkova života předcházely výbory Poezie /1960/, Třináct kytar /1967/; výbor z milostných veršů vyšel posmrtně s názvem Královský večer/1974/.

Pro děti básník napsal Říkadla /1948/, verše Nevídáno, neslýcháno /1962/ a Zlatovlásku /1953 jako loutková hra, 1958 přepracováno/. Jako dramatik začínal podílem na satirické divadelní revui Cirkus plechový /1945 v Divadle satiry v Praze, 1946 knižně/, rozhlasovou hrou Jak se rodí opereta /1946/ a knižně nevydanými jevištními hrami Akce Aibiš /1946/ a Ubu se vrací aneb Drštky nebudou /1947/; po loutkové Zlatovlásce napsal své nejlepší dramatické dílo komedií Nebožtík Nasredin /1959/. Výbor z písňových textů přinesl svazeček Miss Otis lituje ... /1969/, dlouhohrající deskou Světové evergreeny s texty Josefa Kainara /1969/ započala série gramofonových edic písní na Kainarovy texty. Rozhlásky, které vznikaly ve třech autorových obdobích, v letech po osvobození, pak na přelomu padesátých a šedesátých let a nakonec v posledních rocích života /postupně v Rovnosti, Lidových novinách, pak v týdeníku Kultura 1960, naposled ve Světě práce/, zůstaly většinou v časopisech /stejně jako humoristické povídky v Dikobrazu/; jen z posledního jejich období vyšel knižní výbor /Rozhlásky, 1971/. V časopisech jsou rozesety též nepříliš četné překlady /Rilka, Majakovského/.

Z literatury: J. Hájek, Osudy a cíle /1961/; V. Pekárek, Literatura a skutečnost /1962/; J. Opelík ve výboru Bláznův kabát /1972/; M. Blahynka, Pozemská poezie /1977/; M. Pohorský ve výboru Básně a blues /1978/.

z knihy: Česká poezie 20.století


Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.