modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

František Hrubín

JOBOVA NOC

Třetí zpěv




Na kraji pohrom, v srdci dálek 
se česká země ocitá, 
odlivem požárů a válek 
zapomenutá ulita, 
v níž hukot úzkosti je stlačen. 
V deštích tu úzkost pije z mračen, 
z modrého nebe stáčí jas 
a míchá zlaté víno s temným. 
Děvčátko pod chodidlem jemným 
stejně ji cítí v ten zlý čas, 
jako ji voják hledě stranou 
cítí pod botou okovanou.  

Ach, Čechy krásné, Čechy mé! 
Obraze rámu prastarého, 
kolikrát vytrhli tě z něho, 
že odprýskaly barvy tvé a
ž po tmu hrobů. A v den slavný 
znovu pro zraky žárlivé 
napjal tě rámař starodávný.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

A v opuštěných domovech 
zimou se na zdích sráží dech,
dech dávno mrtvých i těch živých, 
jež vichr z krajin loupeživých 
tak vyvracet zná v kořenech, 
že ve světnicích rodných praská 
podlaha, po níž přešla láska, 
podlaha, kterou drhne vztek. 
Co rakví a co kolébek 
zvážila spravedlivou měrou! 
Kolébka - rakev. Ale kterou 
nalezne lehčí tento věk?

Ach, Čechy krásné, Čechy mé! 
Opánku tvrdě uchozený, 
v úvozu nebes pohozený, 
ty nejsi ztracen poprvé. 
Kolikrát vlast, 
když tma ji štvala, 
řeménky řek si rozvázala 
a bosá šlápla do krve!

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

V dálce se sype ruský sníh 
a světlem rozestírá lásku 
na spící tváře dětí svých 
jak na jablíčka v seně vlásků, 
a zatím už se chystá běs 
vyvrátit vsi a města všecka, 
zabíjet ženy, rdousit děcka, 
žrát ruské pluhy jako rez, 
zabíjet děcka, rdousit ženy, 
a v jeho rukou česká zem 
jak buben černě potažený 
duní pod zpupným obrazem.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé! 
Ty malbo rámu prastarého, 
kolikrát vytrhli tě z něho, 
že odprýskaly barvy tvé a
ž po tmu hrobů. A v den slavný 
znovu pro zraky žárlivé 
napjal tě rámař starodávný.	

Ach, Čechy krásné, Čechy mé! 

A stará země rozhání se těžce, 
počítá krále, věže, střelce, běžce, 
a dosud, dosud všechny tahy má, 
má vycvičené stěny s ušima,
má ve svých mozcích krutou fantazii, 
znamení vraždy na práh lidem vbíjí 
a každou vraždou trochu odkryje 
to, co už v jejím klínu nežije, 
to, co svým dlouhým umíráním hnojí, 
to živé budoucí, co pokvete, 
až stará země po posledním boji 
poztrácí všechny tahy prokleté.

Už nezpívá dnes její básník Job, 
mlčí jak lunou obílený hrob, 
luna se viklá jako špičák v dásni 
obludné noci, která požírá 
básníky — ty, co pro sebe tu básní 
pod padajícím křídlem vampýra.

A na východě nesou lidé krásní 
nelidskou tíhu šesté pevniny, 
s katuškou tančí, automatem básní 
a jejich pohled hrozný, nevinný 
za hradbu staré země oheň metá, 
až otřásá se stavba všeho světa, 
a nová země vstává krvavá 
a všude svoje děti poznává, 
ty utlačené, ponížené, zbité, 
ty zašlapané běsem do hrobů, 
ty blátem v jedno strašné tělo slité, 
ty, kteří nemají už podobu.

A stará země se té síly děsí
a pustne, všechno se jí odříká,
do nové země hučí její lesy,
šum potoků a řek tam utíká
a stará země nic, už nic než běs,
v Lidicích zkouší k Čechám nové klíče
a utahuje srdce do drtiče
a na všechno je připravena dnes. 

Na kraji pohrom v srdci dálek 
se česká země ocitá, o
dlivem požárů a válek 
zapomenutá ulita, 
v níž hukot úzkosti je stlačen. 
V deštích tu úzkost pije z mračen, 
z modrého nebe stáčí jas 
a míchá zlaté víno s temným. 
A dítě pod chodidlem jemným 
sladce ji cítí v ten zlý čas, 
když před ním stele luční kvítí. 
Muž však ji horce, vztekle cítí.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé! 
Obraze rámu prastarého, 
kolikrát vytrhli tě z něho, 
že odprýskaly barvy tvé 
až po tmu hrobů. A v den slavný 
znovu pro zraky žárlivé 
napjal tě rámař starodávný.	

Ach, Čechy krásné, Čechy mé! 

A v opuštěných domovech 
hrůzou se na zdích sráží dech, 
dech zabitých, dech vyvraždených, 
a do zahrádek lehá pláč 
kolébek čerstvě vyloupených
 — zač je to všechno, Bože, zač? — 
a ve světnicích rodných praská 
podlaha, po níž přešla láska, 
podlaha, kterou drhne vztek. 
Co rakví a co kolébek z
vážila spravedlivou měrou! 
Kolébka — rakev. Ale kterou 
nalezne lehčí tento věk? 

Ach, Čechy krásné, Čechy mé! 
Opánku tvrdě uchozený, 
v úvozu nebes pohozený, 
ty nejsi ztracen poprvé. 
Kolikrát vlast, když tma ji štvala, 
řeménky řek si rozvázala 
a bosá šlápla do krve!

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

A v rukou vraha celá zem 
jak buben černě potažený duní 
pod zpupným obrazem, 
běs vraždí děti, rdousí ženy 
a v dálce hoří širá step. 
Běs marně staví k řadě řadu, 
v zádech meč města Stalingradu, 
po kusech zvrací ruský chléb. 
V utrpení, jež bratry láme, 
zapomínáme na naše, 
a když se večer převlékáme, 
bereme si už rubáše.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé! 
Obraze rámu prastarého, 
kolikrát vytrhli tě z něho, 
že odprýskaly barvy tvé 
až po tmu hrobů. A v den slavný 
znovu pro zraky žárlivé 
napne tě rámař starodávný.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé! 

/Jobova noc, 1945/

Snad nynější sté výročí od narození Františka Hrubína (přišel na svět 17. září 1910, zemřel 1. března 1971) v nás vyvolá stud a potřebu začíst se znovu do jeho díla, abychom porozuměli ne snad jemu, ale především sami sobě. Věřím, že ho nestihne osud básníka, kterého budou číst už jen rodiče svým dětem, a to pouze proto, že děti čtení budou snad vždycky vyžadovat, a rovněž proto, že rodiče mají z čeho vybírat: vždyť Hrubín napsal pro děti na čtyřicet knih veršů a pohádek.

Rychle do první ligy

Měli bychom se znovu ponořit do Hrubínovy vzpomínkové knihy Lásky, abychom pochopili, co pro generace básníků, kteří zabydlili českou poezii zhruba od dvacátých let, znamenalo básnické slovo, odpovědnost k umění, lidské a tvůrčí přátelství, nerozlučitelné sepětí tvorby se životem, osudové vědomí zrození, lásky a smrti. A také věrnost. Právě ona nejsilněji charakterizuje Hrubínovo láskyplné svědectví o lidském přátelství.

Když dospíval, jeho budoucí přátelé (Nezval, Seifert) byli jenom o deset let starší; dokonce i ti, kteří ho předběhli o pouhých pět let (Závada, Holan), byli již uznávanými básníky, zatímco jeho v kvintě gymnázia v Truhlářské ulici v Praze teprve oslnil Mácha. Hrubín vzpomínal, že mezi lavicemi tam chodil estetik Jan Mukařovský „a pečlivě a soustředěně rozebíral jakýsi francouzský text. Voněl příjemně tabákem a ještě jinou, zvláštní vůní: netušil jsem, že je to vůně povětří, jímž se v noci vodí s Vítězslavem Nezvalem a Vladislavem Vančurou. Neznal jsem ještě jména těch dvou velkých básníků, ale onou zvláštní vůní byla s nimi Máchova báseň spojena už tenkrát."

O pár let později Vilém Závada „s jistou skrytou obřadností" Hrubínovi oznamoval, že mu v Melantrichu chystá k vydání prvotinu. S ním, s Františkem Halasem a s Jaroslavem Seifertem se dohodli na názvu Zpívání z dálky. Mladý básník zaujal okamžitě, sám F. X. Šalda ho ocenil a do budoucna přesně pojmenoval povahu Hrubínovy básnické osobnosti: „Tichý extatik, který vidí, co uniká jiným: barvy a tóny ultrafialové, marnivý melodik, tím marnivější, že melancholický zpěv jeho krve láme do zajíknutí touha po duchovosti a lítost nevykoupení."

Vědomí lásky a smrti

František Hrubín však nezůstal jenom marnivým metodikem, virtuosem metaforického verše, vyjadřujícím především zakotvení v zemi s touhou mít křídla, a po nerudovsku být v sepětí s kosmem („od země k nebi šumí krev"); ostatně i Halas do výšky volil pád. S tím pak ještě okouzlení ženou a přírodou a mladistvost pocitu lásky - při máchovském vědomí lásky a smrti: „Dny odvívá nám spravedlivý dech/ na hřbitovech jak na ošatce./ Kdo, živote náš, nezaslech/ v tom poledni tekoucím sladce,/ jakoby šumět šaty na někom?/ To mezi vyprahlými hroby strom/ šeptaje mrtvým o tvém strachu/ do hlíny nebes pod sluneční mech/ své větve zapouští a v kořenech/ kolébá hnízda lehčí prachu." Anebo jinde (sbírka Krásná po chudobě, 1935): „Do tvých dávných vlasů sáhla smrt/ jak vichřice do plavého lánu -/Na špičkách těch posledních dnů svítí/ zlato vlasů, jež rozčísla smrt, proud k nám a proud na neznámou stranu."

František Hrubín

V ČASE DEBUTU Františku Hrubínovi vyšla první básnická sbírka (Zpíváno z dálky) v roce 1933;
o rok později byla exponována tato jeho fotografie.
FOTO: ARCHIV ČTK

Vzepětí jeho veršů se už ve třicátých letech dramatizuje. Nikoho později nepřekvapí Hrubínova válečná poezie, když už v Zemi o polcdnách (1937) prohledá svět očima hrůzy, jak „Lidská úzkost sbírá kámen po kameni,/ ukrývá své syny pod hromadou měst,/ bludným, kteří v krocích svých jsou uvězněni,/ vylidněnou půlnoc bílí vápnem hvězd,/ ale oči hrůzy prohlédly tu lest". Svůj Barbarský zpěv uzavírá: „na bázlivé hlavy převrhni ten plamen,/ rozprchnou se pod ním jako hnízdo krys,/ smrti na nebesích, buď vůle tvá, amen!/ Hrozny měst se hrnou pod strašlivý lis,/ budeme tě, krvi, stáčet jako kdys,/budeme tě, krvi, stáčet jako kdys!"

Extáze z naděje

Během let nacistické okupace Hrubínův hlas neumlkl, v letech zmaru je z něj cítit úzkost a hledání lidských jistot. Nachází je v přimknutí k zemi, ve sdílení osudu chudého (v něm pocit bezbrannosti a zároveň i naděje), v zakotvení v tradičních jistotách s příklonem ke křesťanské tradici. Zároveň jako by aktem záchrany byl básníkovi jazyk a směřování k vytříbené, virtuosní básnické formě. Těch několik sbírek, z nichž vyniká především Včelí plást, vydal po válce souhrnně pod charakteristickým názvem, převzatým z básně sbírky Země sudička: Zpěvy hrobů a slunce. Zároveň vydal básně, jež za války nemohly vyjít: Chléb s ocelí. A pak v pěti zpěvech dramaticky koncipovanou Jobovu noc s mnohokrát opakovaným a obměňovaným refrénem („Ach Čechy krásné, Čechy mé,/Obraze rámu prastarého,/ kolikrát vytrhli tě z něho,/ že odprýskaly barvy tvé/ až po tmu hrobů. A v den slavný/ znovu pro zraky žárlivé/ napjal tě rámař starodávný/') Je datována červnem 1945 a téhož roku vydána s ilustracemi Františka Hudečka. Jejím scénickým provedením divadelník E. F. Burian krátce po návratu z lágru nezapomenutelně obnovil činnost svého Déčka. Extatičnost těchto veršů, u Františka Hrubína snad neočekávaná, zapadá spolu s Vladimírem Holanem do dobové reakce českých básníků na okupaci a také do nadějí, jež mělo přinést osvobození.

Proč tu básník vlastně je?

Oslněn z osvobození však Hrubín nebyl dlouho. Hned dvě následující sbírky, Nesmírný krásný život (1947) a Hirošima (1948), sice stále v sobě nesou trauma válečných obětí, ale také už naznačují narůstající poválečnou deziluzi. Vrací se existenciální úzkost: „Poprvé ve mně/ rozvěsil se led./ Od klína k hrdlu/ zamrzám - /a cítím, cítím teď:// až k nebi zledovatím,/ hvězdy jak rybky ve mně zamrznou/ a v ledu průhledném/ víření světa strne." Básník cítí, jak se ztrácí míra prostoru, míra života, míra smrti, a zemi prosí: „Budoucí hroby nahrň na můj kříž/ a zavěs na mé boky ženu,/ ten k tobě strhující proud!"

Předčasný odchod Františka Halase (zemřel 27. října 1949) dává vzniknout Svitu hvězdy umřelé, nénii, tedy pohřební lyrické písni za básníkem, která je v tomto případě i účtováním s dobou: „Nad rakví na sta neupřímných vět/ a kolem věnce položené v pýše./ Na stěnách arestů, co jich má svět,/ pravá řeč pohřební se píše." Hrubín si v tomto čase (verše věnované příteli vznikly v listopadu 1949 a vyšly nejprve jako soukromý tisk s názvem Ticho) uvědomuje, že „Dnes básník ani neví, proč tu je,/ už se tu život veršem nerozsvěcí,/ dnes už se jenom stenografuje/ úpění rozpadajících se věcí".

Skladba Hirošima má Gorkého předznamenání: „Odhodlal jsem se dojít až do konce strachu" a leitmotivem jsou slova o pádu a padání, kupříkladu „stále to s námi ještě padá,/ stále to s námi bude padat,/ i tenkrát, až nás vodorovně/ natáhne umírání -a ten pád/ otřásat bude ještě naším tlením". A nejde jenom o Hirošimu: básník chce ten málem už nezadržitelný pád zastavit a touží roztřesené obrysy světa ustálit. Tyto básnické knihy ústí v několikaletou tvůrčí krizi, jež končí vlastně až sbírkou Můj zpěv (1956), v níž se objevují návraty k místům dětství, k nově objevenému kraji jižních Čech a děkování životu, že nestál. Po létech odmlčení výraz silného sepětí se životem. Do tohoto roku spadá Hrubínův emotivní projev v šestapadesátém roce na spisovatelském sjezdu o situaci české poezie, již charakterizoval metaforou mallarméovské labutě zamrzající ve zběsilé netečnosti ledového dogmatu.

Uhranutí motivem křídel

Nastává Hrubínovo tvůrčí znovuvzepětí: nejprve oživlou vzpomínkou mládí v próze U stolu (1958), pak dramatickou skladbou mladistvého lešanského zrání v Romanci pro křídlovku (1962), jež byla syntézou ustálivší vnitřní souvislost vývoje dosavadní tvorby s příběhem dívky, ,jíž pod záda sunul se hrob, zatímco zvedala lokty jen k žití, té věčné schovanky motýlích dob". Tady dochází k významné básníkově proměně; ostatně do té doby spadá i Proměna (1957), parafrázující Ovidiova Daidala - starý mýtus oživuje Hrubínovo utkvělé uhranutí motivem křídel a prostorem kosmu, proložené zachycením obrazu lidí v nedělní Praze u řeky. Je tu patrný příklon k próze (Zlatá reneta, 1964 a Lásky, 1967) a také ovšem k dramatu, kde u úspěchu Srpnové neděle (1958) a Křišťálové noci (1961) stála inspirace Krejčovy a Krausovy dramaturgie tehdejšího Národního divadla. Později se Hrubín k dramatu ještě vrátil básnickou hrou o Oldřichu a Boženě (1969) a zpracováním klasické látky v dramatu Kráska a zvíře (1970). Nezapomínejme, že Hrubínova bohatá překladatelská práce obsáhla za války i překlady Grillparzera, Lope de Vegy a Hausmannovy Liloiee, z níž dosud v uších zní podmanivý hlas nejstaršího Václava Vydry.

Úprk ministra kultury

Františka Hrubína silně zasáhla srpnová okupace, existenciální úzkost se proměnila v nevyléčitelnou nemoc, jež ho paradoxně ubránila před vnitřním utrpením. Mám v živé paměti rozloučení s básníkem v březnu roku 1971, obavu rodiny, že si okupační režim národního umělce oficiálním státním pohřbem přivlastní aspoň po smrti. Zabránil tomu Vilém Závada, který se s přítelem v Rudolfinu rozloučil. A uložení do hrobu na vyšehradském hřbitově, kde zdálky náhle zazněl hlas křídlovky. Ovšem i groteskní výjev: když k hrobu přistoupil kněz, ministra kultury Brůžka se zmocnil takový děs, že hleděl co nejrychleji zmizet. Ale kudy, když mezi účastníky nebylo skulinky? A tak jsme přihlíželi, jak státní ministr odtud skáče přes hroby jako Ďábel ve strachu před svěcenou vodou. Symbol strachu před pravdou poezie nemohl být silnější.

VLADIMÍR KARFÍK
Autor je literární kritik, editor a publicista


Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.