modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

Vladimír Holan

ODJEZD



Semafor panáčkuje, svěsiv ucho, 
a loučení dře hrubou dálku 
skelným papírem vlaku ...

Jak odevzdaně ztroskotává lítost 
o živý plot, to ústřední 
topení ptáků,

jak oči udeřily mořem o studánku 
a pod záminkou, že má sůl, 
vzpomínka o chléb prosí,

jak málo smělý sestup do pekel 
má stvořit z žebra nástupiště 
zmizelou Evu ...
 
 
ze sbírky ZÁHŘMOTÍ




VLADIMÍR HOLAN
holan

Básník kdysi chmurný, básník apokalyptik, jak sám sebe nazval, ale také básník hřejivě lidských Rudoarmějců, autor nejvyššího slohotvorného úsilí a někdy až násilí a pak oprostitel básnického jazyka k nebývalé prostotě, filozofický idealista píšící jeden z nejlepších básnických díků Sovětskému svazu za osvobození i jednu z nejpronikavějších básní k Neumannovým sedmdesátinám, Vladimír Holan prošel ve svém vývoji od krátkého období poetistických začátků přes reflexívní experimentátorskou a v podstatě spiritualistickou lyriku, zaměřenou na takzvaná životní a filozofická tajemství a transcendentní hodnoty, k monumentální poezii odporu vůči fašismu a k renesanci české veršované epiky. Jestliže v první fázi svého vývoje se jevil jako autor značně výlučný, zejména pro svou metaforiku, neologismy, hádankovitost a mnohoznačnost svého básnického sdělení, která ustupovala až v jednotlivých básních protifašistických a v monumentálních skladbách souboru Havraním brkem, od posledních let války a v prvních letech po osvobození začal udivovat „složitou prostotou" svých básní, inspirovaných jarem 1945, politickým bojem s reakcí ve světě i tragickými lidskými osudy. Po knihách zrozených z boje a osvobození došlo v Holanově vývoji k recidivě spiritualismu. Holanova poezie úzkosti a mučivého tázání po smyslu života i umění působila na vývoj literatury zvláště v šedesátých letech, kdy byl Vladimír Holan také jmenován národním umělcem /1968/.

Narozen 16/9 1905 v Praze, kde prožil rané dětství, žil pak další roky s rodiči v Bělé pod Bezdězem. Vystudoval gymnázium v Praze v Truhlářské ulici /1926/ a pak byl zaměstnán jako úředník v Penzijním ústavu (1927—33), redigoval časopis Umělecké besedy Život /do roku 1938/, Program D 40 /1939-1940/ a od té doby se věnuje cele literatuře.

Debutoval pod vlivem poetismu Blouznivým vějířem /1926/, dalšími sbírkami náležel spiritualismu: Triumf smrti /1930, přeprac. 1936/, Vanutí /1932/, Oblouk /1934/; v tomto období vydal též básně v próze Kolury /1932/. Nové prvky v souvislosti s valícími se politickými událostmi objevují se už ve sbírce Kameni, přicházíš... /1937/, národní poezii podzimu 1938 Holan spoluvytvořil cyklem Září /1938/ a Odpovědí Francii, která mohla být tehdy publikována jen částečně časopisecky /pak v souboru Havraním brkem/. I když v jeho velkých básnických vizích Sen /1939/, První testament /1940/ a Chór /1941/ v závislosti na stále přísnějších podmínkách cenzurních muselo postupně ubývat na otevřenosti, Holanova poezie vyjadřovala stanovisko k době, jsouc vlastně předem uzpůsobena k jinotaji; to se týká i sbírky Záhřmotí /1940/ a básnického deníku z let 1934—38 Lemuria /1940/. Za protektorátu začíná Holanova epika Terezkou Planetovou /1943/ a Cestou mraku /skladba vznikla ještě za války, vydána 1945/. Po osvobození Holan vydává své monumentální skladby z předcházejícího období ve svazku Havraním brkem /1946/, zařazuje do něho i básnický letopis světa Zpěv tříkrálový, potlačený cenzurou druhé republiky, ale ještě předtím vzdal Dík Sovětskému svazu a vydal báseň Panychida /oboje 1945/.

Vrchol jeho poezie osvobození a jeden z vrcholů celé české poezie inspirované rokem 1945 před stavují Rudoarmějci /1947/, bojovnou občanskou lyriku té doby Holan vydal ve sbírce Tobě /1947/. Tyto čtyři knihy pak vyšly souborně ve svazku Dokument /1949/. V padesátých letech vycházejí bibliofilsky báseň Prostě /1954/ a Tři /1957/, dále knížka veršů pro děti Bajaja /1955/. Zato šedesátá léta byla publikačně úrodná; cyklus Mozartiana /1963/, tragické Příběhy /1963/, sbírky Bez názvu /1963/, Na postupu /1964/, Trialog /1964/, Smrt a sen a slovo /1965/, Bolest /1966/, Na sotnách /1967/, Asklépiovi kohouta /1970/, kromě toho báseň Noc s Hamletem /1964/ a výbory Noční hlídka srdce /1963, KPP/ a Ptala se tě... /1965/. Od roku 1965 vycházejí v Odeonu Sebrané spisy; dosud celkem sedm svazků. Velmi rozsáhlé je Holanovo dílo překladatelské:
podílel se na překladu Nizámiho Sedmi princezen, přeložil výbor z čínské poezie dynastie sungské /Melancholie, 1948/, překládal Baudelaira, Gongóru, Lermontova, Stowackého, Lenaua a zvláště Rilka: výbor Cestou /1962/.

Z literatury: F. X. Salda v Šaldově zápisníku 1932—33, Josef Hora ve svazku Poezie a život /1959/; J. Petrmichl v knize Literatura mého srdce /1979.

Od jara 1977, od smrti své dcery, už Vladimír Holan nepsal. Zemřel v Praze 31.března 1980.

Zdroj:
Česká poezie dvacátého století (Československý spisovatel 1980)

Říkám ti, že umění je nářek

Obdarován, cítíval jsi poslání, napsal Vladimír Holan ve sbírce Bolest. Formuloval tak roli básníka jako bytosti s výjimečným darem. Tento úděl však na něho klade výjimečné morální nároky a povinnost být „darujícím", usilovat o to, aby svými verši neklamal, aby nepůsobily „na jiné duše zhoubně". Těmto nárokům Holan dostál.

Narodil se 16. září 1905 v Praze na Maninách. „Tehdy tam rostl jenom heřmánek, Vůně heřmánku..., to byla vůně mého dětství," vzpomínal básník později. Mnohem více než holešovická periferie jej poznamenal pobyt v Podolí u Bělé pod Bezdězem, v Máchově kraji, kde žil mezi lety 1911-1919. Do citlivé duše snivého, introvertního chlapce se kromě dominanty středověkého hradu vtiskl augustiniánský klášter v Bělé, kam docházel na hodiny latiny. Snil o tom, že bude mnichem, „ovšem středověkým mnichem, který by měl strohé lůžko, v koutě librář a v záhlaví Toho, který byl navěky ukřižován..." K tomuto dětskému snu však vzápětí dodal: „Už jako mladý hoch, jak jsem slyšel šustnout sukýnku, zapomněl jsem na cely, na klášter, na mnišství."

    Bělský pobyt byl pro Holanovo citové zrání rozhodující. Zde došlo také k prvnímu, rozhodujícímu setkání se smrtí. Smrtelné neštěstí, jež potkalo jeho staršího bratra, v něm otevřelo trýzeň existenciálních otázek: „A já od té doby nevím, co je život. Kdybych tak aspoň tušil, co je smrt!"

Zrod individuality

Svou prvotinu Blouznivý vějíř, ovlivněnou tehdy módním poetismem stejně jako starší dekadentně symbolistickou poetikou, pokládal za hřích mládí. Druhou sbírku, Triumf smrti, náročný tvůrce několikrát podstatně přepracoval. Teprve v trojici sbírek ze třicátých let (Vanutí; Oblouk; Kameni, přicházíš...) si vytvořil s udivující výrazovou suverenitou vlastní, jedinečný autonomní básnický svět. V podloží básní těchto sbírek vytušíme konkrétní, často autobiografický zážitek (většinou milostný), ovšem celá báseň se vzdaluje jevové realitě a vytváří svébytný obrazný svět. Básník vyjadřoval svou představu světa v jeho skrytých vztazích, v ustavičném střetávání protikladů, v proměně. Holanova poezie svou neobvyklostí, jazykovými deformacemi a složitou metaforikou působila mnohým čtenářům potíže. Nicméně už tehdy bylo zřejmé, že se zrodil výjimečný reflexivní básník.

Svou exkluzivní básnickou poetiku ze třicátých let Holan otevřel - pod tlakem dějinných událostí kolem Mnichova - pochmurným prorockým vizím a obžalobám světa, který se řítil do katastrofy války. Tohoto rodu jsou nejen jeho hněvivé skladby Září 1938, Odpověď Francii, Zpěv tříkrálový a Sen, nýbrž i verše vznikající po osvobození. Na konec války Holan reagoval dvěma impulsivně napsanými, expresivními skladbami pamfletického charakteru (Dík Sovětskému svazu, Panychida), v nichž je jeho výraz emocionálně rozklenut mezi pólem temného hněvu na fašistické nadlidi a až zajíkavě emfatickým pólem díku za osvobození.

Kdo je lehký?

Brzy po únoru 1948 komunistický režim uvrhl Vladimíra Holana do publikační klatby. Básník reagoval tím, že se uzavřel do tvůrčí klauzury v domě U Sovových mlýnů 7 na pražské Kampě, kam se přestěhoval se svou ženou v prosinci 1948. Dvacet let zde obýval přízemní prostory a napsal většinu svých nejvýznamnějších poválečných děl.

Výrazem jeho pohrdání lidskou nízkostí, osobního zoufalství, ale i básnické hrdosti jsou hněvivě obžalobné verše básně Nepřátelům z konce září 1949: „A už mám dost vaší sprostoty, / a nezabil-li jsem se ještě, pak jen proto, / že jsem si nedal život/ a že kohosi miluju, protože miluju sebe... / Můžete se smát, ale orla napadne jen orlice / a raněného Achilla jen Briseovna. / Být není lehké... Lehká jsou jen hovna..."

Doba vynuceného publikačního mlčení byla pro Holana neobyčejně básnicky plodná a jeho tvorba se rozbíhala mnoha směry: v první polovině padesátých let vznikla reflexivní sbírka Bolest, fragmenty lyrických cyklů Strach a Víno, druhá řada Mozartian, sbírka pro děti Bajaja, jedenáct lyricko-epických „příběhů" a první verze skladby Noc s Hamletem.

Teprve v průběhu šedesátých let se dočkala Holanova tvorba rehabilitace a výrazně ovlivnila podobu české poezie šestého desetiletí minulého století. Autor tehdy dokončil a vydal meditativní skladbu Noc s Hamletem, založenou na rozhovoru mezi básníkem a shakespearovskou postavou - podobenství o tragickém údělu člověka, polemiku se vším, co ho spoutává, vyhraněně etický umělecký program: „A jsi už velký básník, ptáš-li se, s kým se zatratit... / umění jako dílo, abys nezpyšněl... / Říkám ti, že umění je nářek, / něco pro někoho, nic pro všechny."

Jako testament je zamýšlena druhá Holanova významná polytematická skladba Toskána, jejíž vznik objasnil sám básník v jednom z rozhovorů: „Připadalo mi marné po tolika letech mluvení do zdi psát verše jako mrtvý pro mrtvé, snad právě proto mne postihla vášnivá touha rozloučit se s vezdejším životem. Tak vznikla Toskána. Třebaže jsem chtěl umřít v Čechách, přenesl jsem (běda, bez křídel!) děj do Itálie, kterou jsem navštívil před dávnými lety."

Bez lásky nelze nic

Vydání Holanových starších lyrickoepických básní souznělo s dobovou tendencí k oživení a k inovacím básnické epiky i s odklonem české poezie od vázaného verše k verši volnému. Tyto lapidární příběhy o osudových úderech drtících člověka přesahují do prostoru mýtu a jejich tragika je zobrazena s detailní předmětností a zaujetím pro mnohoznačnost lidských životů.

Publikace se tehdy dočkala rovněž starší básníkova meditativní lyrika sbírek Na postupu a Bez názvu a také nově vzniklé knihy Na sotnách a Asklépiovi kohouta. Ústředním tématem drobné reflexivní lyriky šedesátých let jsou poslední věci člověka. V těchto miniaturách sílí dialogičnost, jež na sebe bere podobu apostrofy, sebeoslovení, skrytého, zjevného či enigmatického rozhovoru, ale i příběhovost či existenciální situovanost. Obdobného charakteru jsou i dvě poslední, posmrtně publikované sbírky Předposlední a Sbohem?

Vladimír Holan je básník tragického životního pocitu („mně vždycky šlo o člověka a jeho drama vůbec, o jeho lidský úděl a neblahý osud, který žije za všech dob"), ale zároveň i velkého soucitu se všemi bezbrannými, trpícími, zraňovanými a slabými, ale vnitřně čistými bytostmi. Odtud se rodí jeho zájem o křivolaké osudy starých lidí, obdiv k pannám a milencům, zaujetí dětským světem.

Jeho vysoká představa o poezii a úloze básníka možná vyvolává v dnešní pragmatické době u mnohých shovívavé pousmání. Tento temný básník však dobře věděl, že poezie svoluje s námi hovořit pod jedinou sice, ale neúprosnou podmínkou, že ji totiž milujeme. Neříkám to jen tak do větru. Bez lásky nelze nic. Ani umřít nelze bez lásky"

Vladimír KŘIVÁNEK
Autor je básník, literární teoretik a pedagog
Vyšlo v MF Dnes ze dne 16-09-2005, v den stého narození básníka


Vladimír Holan Vladimír Holan






Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.