Karel Hlaváček

Hrál kdosi na hoboj

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní

hrál vždycky navečer touž píseň mollovou 

a ani nerozžal si oheň pobřežní, 

neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.


Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,

na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:

Hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?

Byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?


Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl 

pod písní váhavou a jemnou, mollovou... 

A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl: 

Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.