(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
Adolf HeydukŠTĚSTÍ! CO JE ŠTĚSTÍ?Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je. Štěstí jako rosa na květech se skvěje, ale bludná noha náhle zašlápne je; zašlápnuto vzdechne, v oblacích se tratí, snad se jinovatkou na tvou kadeř vrátí... (Dědův odkaz, 1879)
|
Jediný příslušník pokolení májovců, který se dožil dvacátého století a dokonce v něm vydal ještě víc než dvacet knih, neměl v Čechách podle Nerudova výroku soupeře v prosté, vroucí, spontánní písni. Cosi „velmi čistého a lidského" shledával v Heydukově povaze a díle F. X. Šalda, který už „v sentimentálně melancholických a spiritualistických mlhách" na konci minulého století oceňoval u Heyduka „celý ten život teplé krve, celé to rozsvícené slunce". Nad básní Přišla ke mně za noci Šalda poznamenal: „Jako doušek čerstvé vody z lesního pramene působí tato píseň na umdlenou duši moderního čtenáře, který ztratil již namnoze čistý poměr k lidskému životu..." Právě Šalda také vyslovil názor, že Heyduk není cizí ani anarchistickému pojetí života z přelomu století, ani „posledním stadiím našeho rozvoje psychologického".
Heyduk se narodil 7.6.1835 v Rychmburku (nyní Předhradí) ve východních Čechách, maturoval na reálce v Praze, kam přešel pak znovu po roce na technice v Brně a kde byl zprvu zaměstnán jako kreslič na stavbě dráhy a potom jako asistent stavitelství a kreslení na reálce. Roku 1860 natrvalo přesídlil do Písku; s výjimkou školního roku 1875—76 (v Praze) učil tam kreslení až do konce století. V Písku se oženil, ztratil obě dcerušky a žil až do smrti 6.2.1923. O prázdninách 1854 byl poprvé na Slovensku; přilnul k němu věrnou láskou a stále se na ně vracel.
Debutoval už roku 1859 Básněmi, k jejichž Cigánským melodiím, navazujícím na obecně romantický obdiv k volnému životu, později připojil Nové cigánské melodie (1897) a „román v písních" Cigánská melodie (1923). Největšího ohlasu dosáhla Heydukova sbírka Cimbál a husle (1876). V ní se idealizující oslava Slovenska spojila s protestem proti porobě, v níž tehdy žil slovenský národ. Úspěch Cimbálu a huslí povzbudil autora k intenzívní tvorbě. Nad epiku, ke které v našem století náleží například sbírka Východ a Západ (1906) a která byla diktována dobovou zálibou ve „zlomcích epopeje", vyniká a udržuje si podnes aspoň určitou svěžest Heydukova písňová lyrika, dostupná ve výborech (Písně, 1963, City v píseň spřádám, 1978).
Z literatury:
V. Martínek, Adolf Heyduk (1910); F. Tichý, Adolf Heyduk (1915); F. Strejček, Adolf Heyduk (1920); M. Pohorský v doslovu k Písním (1963).
Adolf Heyduk se narodil 6. června 1835 v Rychmburku (dnes Předhradí u Skutče) v rodině truhláře, od roku 1850 studoval na reálce v Praze, kterou ukončil v roce 1854. Poté na přání rodičů rok studoval techniku v Brně a pak přestoupil na techniku do Prahy (1855). O dva roky později se seznamuje s Janem Nerudou, se kterým navázal blízké přátelství. Studia ukončil roku 1859, stal se učitelem na pražské reálce, již roku 1860 odešel učit kreslení a stavitelství na vyšší reálku do Písku, kde žil až do své smrti. Město Písek ho okouzlilo a rychle zde zdomácněl. V roce 1896 byl jmenován školním radou.[2]
V roce 1876 přijal místo na I. reálném gymnasiu v Praze, zde se stal přesedou literární části Umělecké besedy. Roku 1877 se vrátil do Písku, kde se téhož roku oženil se svojí o 25 let mladší žačkou Emílií, dcerou předního píseckého restaurátora Reinera. V následujících letech se stal dvojnásobným otcem, ale obě události skončily rodinnou tragédií. Roku 1878 zemřela jeho první dcera Jarmila ještě před pokřtěním ve věku tří měsíců. Na křtiny přijel do Písku i jeho dlouholetý kamarád Jan Neruda, který se měl stát kmotrem. Vzhledem k předčasnému úmrtí, ale ke křtu nedošlo a tato smutná událost inspirovala Nerudu k sepsání Balady dětské. Druhá dcera Liduška zemřela ve věku 4 let roku 1884.
Měl velmi silný vztah ke Slovensku, které často navštěvoval a měl zde mnoho přátel. Vyjma Slovenska také cestoval do Itálie či na Kavkaz. V roce 1900 si nechává Heyduk postavit v Písku vlastní dům dle návrhu architekta Jana Kouly, který je v současnosti z části v péči Prácheňského muzea. V budově se nachází památník, ve kterém je možno shlédnout Heydukovo pracovnu, jídelnu a salon s dobovou tematikou.[5]
Adolf Heyduk se jako jediný významný básník Nerudovy generace dočkal samostatného a svobodného československého státu, o kterém generace snila. V roce 1920 ku příležitosti jeho 85. narozenin mu byl osobně poblahopřát i první prezident Tomáš G. Masaryk v jeho bytě v Písku. Heyduk umírá 6. února 1923 v Písku a v současnosti je pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze.
Básníka Adolfa Heyduka řadíme do literární skupiny "Májovců", po bok Jana Nerudy, Vítězslava Hálka, Boženy Němcové aj. Nebyl píseckým rodákem, narodil se 6. června 1835 v obci Předhradí u Skutče ve východních Čechách. Do Písku se dostal ve svých 25 letech, kde počal působit jako učitel kreslení a krasopisu na právě zřízené reálce. K jihočeským Aténám okamžitě přilnul celým svým srdcem - jeho citlivou duši si zcela získala krásná příroda města položeného v moři lesů. Jako známý básník, výborný tanečník a skvělý společník zdomácněl brzy ve zdejších měšťanských salonech a po letech v Písku strávených si k oltáři odvedl svou žačku, dceru zdejšího restauratéra Reinera - Emilii, dívku mladší o 25 let. V manželství prožil dvě rodinné tragédie, když mu postupně zemřely obě malé dcerušky. Smrt první z nich, Jarmilky, inspirovala jejího kmotra Jana Nerudu k napsání Balady dětské. Smrt druhé, čtyřleté Lidušky, se pak silně odrazila v dalším Heydukově díle. To je velmi rozsáhlé. Čítá na šedesát samostatných sbírek básní, další tisíce veršů nacházíme v dobových novinách, časopisech, sbornících, almanaších a dalších tiskovinách, případně v rukopise v jeho rozsáhlé pozůstalosti. Uveďme alespoň cyklus básní Cikánské melodie, inspirovaný touláním mladého romantika po Slovensku, či sbírku Cimbál a husle, která vyšla v době zvýšeného maďarizačního útlaku vůči Slovákům a značně zapůsobila na světové veřejné mínění.V roce 1900 si nechal Heyduk vystavět vlastní dům podle návrhu architekta Jana Kouly. Průčelí je vyzdobeno sgrafity Labutě a Pegasa - symboly básnictví. Část Heydukova bytu, v němž básníkovi k 85. narozeninám osobně blahopřál v roce 1920 prezident T. G. Masaryk, se díky odkazu zachovala a je v péči Prácheňského muzea. Slavík pootavský, jak byl Heyduk současníky nazýván, zemřel v Písku 6. února 1923. Je pochován na vyšehradském hřbitově v Praze.
V roce 1860 přišel na nově zřízenou reálku v Písku jako profesor kreslení a krasopisu Adolf Heyduk. Byl rodákem z Předhradí u Skutče (1835) a v době příchodu na jih Čech byl již známým básníkem. Po boku J. Nerudy, V. Hálka, J. V. Friče, B. Němcové a dalších se podílel v roce 1858 na vydání almanachu Máj a je proto řazen do literární skupiny Májovců.
V Písku se mu velmi zalíbilo, oženil se zde se svou žačkou Emilií Reinerovou a navždy se zde usadil. Jeho rodinné štěstí narušila smrt obou dcerušek – tříměsíční Jarmilky a později i čtyřleté Lidušky. Útěchu hledal v literární práci, výsledkem byly tisíce básní uveřejňovaných ve všech tehdejších časopisech a na šest desítek samostatných básních sbírek. Heyduk zemřel v Písku v roce 1923 a pochován byl na vyšehradský hřbitov.
V roce 1900 si básník nechal vystavět podle návrhu architekta Jana Kouly dům ozdobený sgrafity se symboly básnictví – pegasem a labutí. Po smrti paní Heydukové zde byl zřízen památník, který spravuje Prácheňské muzeum v Písku. Jsou zde dochovány básníkova pracovna, jídelna a salon, a to včetně nábytku, knihovny, obrazů i drobných užitkových předmětů. Památník doplňuje malá nově zřízená expozice o životě a díle básníka.
