(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
Hermann HesseJá lhal jsemJá lhal jsem! Lhal! Já nejsem stár A životem přesycený, Ještě se ohlédnu a cítím žár, Vidím-li krásné ženy. Nahé se ještě mi brouzdají snem, Štíhlé i kypré v bocích, Sním o tanci rytmu vířivém A o promilovaných nocích. Dokonce o čisté lásce sním, Co mlčky jako květ voní, Jak ona první, o níž vím, že dnes ještě plakal bych pro ni. (září 1901) |
Když v uplynulých letech pražské Argo vydávalo sebrané spisy německého spisovatele Hermanna Hesseho, nositele Nobelovy ceny (1946), nechyběl v nich výbor z poezie tohoto tvůrce; Hesle, zavedený především jako prozaik, po sobě zanechal více než 1400 básní.
Rozhlasový režisér Vladimír Tomeš (1930), soustavný překladatel Hesseho, pro edici VERSUS nakladatelství BB/art připravil výbor Psáno do písku, který se téměř nekryje s tím, co z autorovy poezie bylo přeloženo pro spisy. Tomeš v doslovu praví, že Psáno do písku je „můj osobní výběr, mé vyznání a snad i doklad mého souznění s autorem“.
Hermann Hesse se narodil 2.7. 1877 v Calwu ve Württemberku jako syn baltského misionáře Johannese Hesseho (1847-1916). Jeho matka Marie byla dcerou známého indologa a misionáře Hermana Gunderta. V letech 1881-1889 bydlel Hesse se svými rodiči v Basileji, kde jeho otec vyučoval u Basilejské mise a kde také získal švýcarské občanství (předtím měl ruské). Poté se rodina vrátila do Calwu. Po absolvování latinské školy v Göppingenu vstoupil Hesse do evangelického klášterního semináře v Maulbronnu, z kterého ovšem po sedmi měsících uprchl. V roce 1893 složil maturitu a více než rok pracoval jako praktikant v calwské továrně na hodinky Perrot. V letech 1895-1898 se učil knihvazačem v Tübingen. 
V září 1899 se stěhuje do Basileje. Tam píše pro Allgemeine Schweizer Zeitung články a recenze, které mu, více než jeho knihy, přinesly „jistou lokální slávu“. V roce 1903 se Hesse zasnoubil s Marií Bernouilliovou. Krátce předtím dokončil rukopis Petra Camenzinda. Na podzim téhož roku píše román Pod koly.
V roce 1904 vychází Petr Camenzind v nakladatelství S. Fischera v Berlíně, Hesse se žení s Marií Bernouilliovou a stěhuje se do Gaienhofen u Bodamského jezera. Je svobodným spisovatelem a přispívá do četných novin (např. Münchner Zeitung, Württemberger Zeitung, Simplicissimus) V roce 1905 se manželům Hessovým narodil syn Bruno. Vychází román Pod koly. Hesse zakládá liberální časopis März, který do roku 1912 spoluvydává. V roce 1909 se narodil druhý syn Heiner, o dva roky později syn Martin. Hesse se svým přítelem, malířem Hansem Sturzeneggerem, podniká cestu do Indie. V roce 1912 opouští Hesse navždy Švýcarsko a stěhuje se s rodinou do Bernu. 1914 vychází Panský dům. Na počátku 1. světové války se hlásí jako dobrovolník, je však odmítnut jako neschopný vojenské služby a přidělen německému vyslanectví v Bernu. Píše mnoho politických článků, výzev a otevřených dopisů do německých, švýcarských a rakouských novin. 1915 vychází u S. Fischera v Berlíně Knulp.
1916 umírá Hesseho otec a u jeho ženy Marie se objevují počátky schizofrenie. Hesse se nervově zhroutil a poprvé podstupuje psychoterapeutickou léčbu u Josefa Berharda Langa, žáka Carla Gustava Junga. V roce 1917 používá Hesse poprvé pseudonym Emil Sinclair (pod tlakem nenávistných reakcí na jeho články) a začíná psát Demiana. V roce 1919 je Hesseho žena umístěna v sanatoriu a manželství se rozpadá. Hesse přesidluje do Montagnoly v kantonu Tessin/Ticino, kde žije v Cassa Camuzii až do roku 1931. Vychází Demian. 1921 vycházejí Vybrané básně. V letech 1919-1921 píše Siddhárthu, tvůrčí krize při psaní tohoto románu ho vede k C. G. Jungovi, u něhož se podrobuje psychoanalýze.
1924 získává Hesse znovu švýcarské občanství, kterého se na latinské škole jako státní žák musel vzdát, a žení se s Ruth Wengerovou. 1925 vychází Lázeňský host, opět, jako naprostá většina jeho děl, u Samuela Fischera v Berlíně. Hesse je zvolen jako zahraniční člen do literární sekce Pruské akademie umění, ze které v roce 1931 vystupuje. „Mám pocit, že při příští válce tato akademie příliš přispěje k houfu oněch 90 nebo 100 prominentů, kteří tak jako v roce 1914 ve službách státu obelžou lid ve všech životně důležitých otázkách.“ 1927 vychází Cesta do Norimberka a Stepní vlk. Na přání jeho ženy Ruth je manželství rozvedeno. 
1930 vychází Narcis a Goldmund. 1931 se Hesse žení s historičkou umění Ninon Dolbinovou. V letech 1932-34 vzniká Hra se skleněnými perlami. V roce 1934 se Hesse stává členem švýcarského Svazu spisovatelů, aby se chránil před nacistickou kulturní politikou a mohl intervenovat za německé umělce emigranty. 1939-1945 je Hesseho dílo v Německu prohlášeno za nežádoucí. Není povolen dotisk románů. S. Fischerem započaté vydávání Sebraných spisů musí být přeneseno do švýcarského nakladatelství Fretz & Wasmuth v Curychu, které v roce 1943 vydává Hru se skleněnými perlami. Hesseho dílo je v Německu znova vydáváno až po roce 1946, nejdříve v nakladatelství Suhrkamp Verlag vom S. Fischer, od roku 1951 v nakladatelství Suhrkamp, Frankfurt nad Mohanem. Hesse Petera Suhrkampa podpořil a pomohl mu založit si vlastní nakladatelství. V roce 1950 dostává Hesse Nobelovu cenu. 9.8.1962 umírá v Montagnole v Tessinu.
V čestině Hesseho dílo vycházelo průběžně, jednalo se ale vždy jen o několik vybraných próz. Petr Camenzind byl přeložen už v roce 1911, v roce 1931 vyšel v Praze poprvé Stepní vlk (toto kultovní dílo bylo znovu vydáno v Odeonu 1972). V roce 1958 byl přeložen Knulp. V roce 1960 vyšel – a potom opakovaně – Siddhártha. Odeon vydal Narcise a Goldmunda (1978), nakladatelství ERM Milostné povídky (1996). O ucelené vydávání Hesseho se pokusilo v 90. letech nakladatelství Volvox Globator (1996 – Hra se skleněnými perlami, 1999 – Kouzelníkovo dětství, 2000 – Hodiny v zahradě, Chromý chlapec; Napříč Itálií, 2001 - Tessin) a nakladatelství Argo, kde v letošním roce vyšel poslední, desátý díl Souborného díla Hermanna Hesseho ve vynikajícím překladu Vratislava Slezáka (1.10.2003 oceněn Cenou Josefa Jungmanna za překlad), s doslovy Vladimíra Tomeše, Ivany Vízdalové, Lucy Topolské, Jaroslava Stříteckého a Jiřího Stromšíka.
