modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      



 

František Halas

OSUD


	
Nespí-li dosud dlaně tvé 
pro poslední mé sevření 
dnes sepni je jak za mrtvé 
nad nimiž anděl kamení

Jen jiné postavení hvězd 
ve výškách černé vznešenosti 
nám dalo jinam kvést 
do mrazů konečnosti

Sepni své ruce a pros za nás 
ať noc dětí je nám dána 
když sám si stýská každý z nás 
a láska pláče nerozdána	
 
ze sbírky Tvář




FRANTIŠEK HALAS
halas

Vrstevník Wolkerův, Nezvalův a Seifertův, proletářské poezii zaslíbený svým sociálním původem, k poetistické avantgardě strhovaný zase odlivem revoluční vlny dvacátých let, František Halas prošel oběma významnými etapami v dějinách české poezie z velké části ještě před svým knižním debutem, ve srovnání s debuty jmenovaných básníků pozdním, a svým básnickým, velmi osobitým dílem otevřel vývojovou etapu třetí, k poezii proletářské i k poetismu v podstatě antitetickou. Nový básnický sloh vytvořil nikoli z potřeby odlišit se literárně od svých současníků, kteří se prosadili před ním (tento moment hrál podružnou, byť nezanedbatelnou roli), ale ze své povahy a svých málo radostných životních zkušeností; naznačil to František Hrubín: „Málokterý z českých básníků posledních sta let měl tak tvrdou kolébku jako František Halas. Málokterému záhy stála u nohou smrtka. Málokterý se jako dítě, tvor nejvnímavější a bytost nejbezbrannější, octl v konkrétních situacích, kdy smrt jako ta bída ve staré pohádce byla skoro členem rodiny. Smrt však není básníkovi nějakou metafyzickou veličinou, ale konkrétním zlem... Halas se ani jinak na smrt nemohl dívat, v jeho paměti byla příliš spojena s ranou proletářskou zkušeností..."

Četné ideologické síly usilovaly, často pod heslem odvratu od ideologie, aby neobyčejně citlivého básníka oddělily od třídy, z níž vzešel a k níž se také vždy hrdě hlásil, a proto ho utvrzovaly v mylném názoru, že třídnímu boji lze posloužit lépe než veršem a že poezie vždy na svou angažovanost doplácí. Pod tlakem událostí se však Halas ve své básnické praxi včas vzdal nedůvěry vůči poezii přímo zapojené do společenských zápasů, ba právě v této poezii, zdánlivě jen příležitostné, dostoupila jeho tvorba vrcholu a zhodnotilo se mnohaleté tvůrčí úsilí a experimentování. Halas se po celý život „rval o prostý sdělný verš" (formulace Hrubínova) a místy se přiblížil podmanivé prostotě lidové poezie, z níž spolu s Holanem pořídil výbor Láska a smrt (1938).

Některé rysy jeho poetiky (zvláště poetická nepoetičnost, křečovitost dikce, úmyslné disonance, záliba v neologismech) vyústily u básníkových četných epigonů v manýru; jestliže jeho stálé kroužení okolo zážitku smrti nebylo „módní chtění", stávalo se jím u následovníků, kteří nadto spatřovali v tragických polohách svého mistra obecně vyšší vývojový stupeň poezie na cestě k socialismu. Na rozdvojení Kalasovy poezie, zvláště v posledních letech (na jedné straně básně „v řadě", zbrojné a budovatelské, na druhé verše mučivého tázání) měla bezpochyby vliv také básníkova smrtelná nemoc. Halas plodně zasáhl i do vývoje poezie pro děti a vynikajícím způsobem překládal. Narozen 3/10 1901 v Brně v bezměrně chudé rodině textilního dělníka revolucionáře (jeho otec, František Halas starší, 1880—1960, napsal po básníkově smrti tři svazky vzpomínek na svůj život plný boje a bídy), učil se knihkupcem, pracoval v úrazové pojišťovně, po vojenské službě (1923—25) pobýval půl roku ve Francii, po návratu byl bez zaměstnání, vedl domácnost B. Václavka (s nímž se podílel na redakci komunistických satirických Šlehů a předtím už na avantgardním Pásmu), až konečně roku 1926 získal přímluvou J. Johna místo v nakladatelství Orbis. Kromě toho se účastnil redigování Rozhledů po literatuře a v Petrově nakladatelství řídil knižnici básnických prvotin První knížky. Politicky při každé příležitosti manifestoval pro komunismus. Roku 1936 byl jako člen delegace kulturních pracovníků v bojujícím Španělsku; tato cesta hluboce zapůsobila na jeho tvorbu. Protiokupační verše dal k dispozici sborníčku, který vyšel v zahraničí a pro který razil název Křik koruny české. Od května 1945 až do své smrti 27/10 1949 v Praze vedl publikační odbor ministerstva informací.

Verše proletářského a zčásti i poetistického období, které uveřejňoval časopisecky od začátku dvacátých let, zůstaly za jeho života mimo sbírky. K poetismu byla ne zcela právem řazena ještě jeho knižní prvotina Sépie (1927), ale už druhá sbírka, Kohout plaší smrt (1930) ukázala svého básníka jako protichůdce poetismu. V první polovině třicátých let se Kalasova poezie sbližovala se spiritualismem a ve Starých ženách (1935) stanula docela na předstupni existencialismu, který se tehdy ještě ani v zahraničí nekonstituoval jako literární směr; sbírky Tvář (1931), Tiše (1932), Thyrsos (1932), Hořec (1933), tím méně pak sbírku Dokořán (1936) s verši nicoty i bojujícího internacionalismu, nelze dostatečně charakterizovat jejich přiřazením ke kterémukoliv z literárních směrů, protože díky své lyrické intenzitě se dobírají životní pravdivosti bez ohledu na směrové intence a programy. Na rok Mnichova reagoval Halas sbírkou Torzo naděje (1938), návrat české kultury ke kořenům obohatil knížkou veršů Naše paní Božena Němcová (1940), včasně vyzdvihující spisovatelku životní statečnosti. Na hluboce melodické písni, jíž česká poezie vzdorovala brutalitě protektorátu, měl Halas zásluhu sbírkou Ladění (1942), do které uložil takéhalas s budoucí manželkou některé své verše pro děti, samostatně vydané v cyklu Do usínání (1942); další dětské verše vyšly po osvobození (Počitadlo, 1948). Květen 1945 básník uvítal Barikádou (1945), básní ideové, obrazově i slohově odlišnou od ostatní poezie jara 1945; i ve chvíli nejvyšší radosti u Halase „křik hrdla rozdírá".

Dodatečně knižně vyšly po osvobození Dělnice (1946), napsané už před válkou, proletářský protějšek Starých žen, a básnická próza vyznání lásky ke Kunštátsku, odkud pocházel básníkův rod, Já se tam vrátím (1947). Poslední sbírkou, která vyšla za Halasova života, je kniha veršů z války i prvních let nové svobody V řadě (1948), další sbírka A co? (1957) vyšla až posmrtně (předtím jen samostatně báseň A co básník, 1947) stejně jako nedokončené cyklické skladby Potopa, Hlad (1965). Souborné dílo FH vychází od roku 1968 v Československém spisovateli. Z výborů: Sbohem, múzy (1963; s některými básněmi dříve, knižně netištěnými), Hlad (1966, KPP). Soubor sbírek: Básně (1957), Básnické dílo (1978). Halas přeložil A Mickiewicze (Gražyna a Konrád Wallenrod, Dziady, 1947), A Slowackého /Balladyna, Lilia Weneda, oboje 1950), s V. Závadou E. Ádyho (Krev a zlato, 1950), s O. Berkopcem jihoslovanské Zpěvy hrdinství a lásky (1954/. Esejistika vyšla ve výboru Magická moc poezie (1958) a v Díle: Imagena (1971) a Obrazy (1968).

Z literatury: B. Václavek, O FH (1934) a v knize Tvorbou k realitě (1937); F. X. Salda ve Studiích z české literatury (1961), v Průřezu kouskem dnešní lyriky (Šaldův zápisník 1931—32) a v Pohledu na naši nejnovější produkci lyrickou (Šaldův zápisník 1933—34); L. Štoll, Básník a naděje (1975); J. Taufer v knize Strana, lidé, pokolení (1962) a v Tvorbě 1978/12; Fr. Hrubín v Láskách (1967).

Zdroj:
Česká poezie dvacátého století (Československý spisovatel 1980)
Halas s Bunkou (Libuše - Libunka - Bunka)

Prosím, klikni na obrázek
Please, click the thumbnails to see each image in its normal size



Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.