Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie

Nevěděl jsem kudy kam,
šel jsem do háje a k šípku.
Poslouchám, slyším
co se nemá,
co povídá pěně pěna,
ty nejtišší z tichých klípků.

Divizny jen diví se, 
špicují své malé uši — 
kachna
míříc do azuru
není pro autocenzuru;
rušičku její pokřik ruší.

Až ta kachna doletí,
neudělají se kola,
kamelot
orve okvětí
(poslední plátek nese ti)
a zavoní mu pravda holá.

Střel tu kachnu do boka, 
asi nezpestří vám hody, 
ta je celá ze svobody, 
bude vždycky divoká,
zářící
jak kapka vody.

Chvátám zjistit, cože dnes
osika
dá na přetřes
na tiskové konferenci...
Jednou jsem tam zastihl
samu šedou eminenci;

nevěděl jsem kudy kam,
šel jsem do háje a k šípku:
zaváhám, slyším
co se nemá,
co povídá pěně pěna,
ty nejtišší z tichých klípků.

 

Narodil se 10.5.1931 v Kutné Hoře, kde jeho otec i matka pracovali u pošty a kde také maturoval (l950). Vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě, ale nikdy se jím neživil. Po vojenské službě (1952- 4), z větší části prožité na vinorodé a zpěvné jižní Moravě, která ke gotické kráse Kutné Hory, kamenného města, vytvořila dynamický a barevný protipól, žije trvale v Praze, kde už v redakci časopisu Československý voják básník dokončil prezenční službu a postupně byl zaměstnán v Československém rozhlase a v básnické redakci nakladatelství Československý spisovatel (tam 1958—1977). V posledních letech za povážlivě zhoršeného zdravotního stavu v důsledku přechozené hepatitidy v mládí věnuje se výhradně literatuře. V roce 1973 byl vyznamenán státní cenou Klementa Gottwalda, 1975 jmenován zasloužilým umělcem. Na podzim 1976 byl zvolen poslancem České národní rady, je členem výboru Svazu československých spisovatelů.

V Kutné Hoře, jako sedmnáctiletý student reálného gymnázia vydává svou první básnickou sbírku Snubní prsten, pod stejným názvem mu vychází i výběr v roce 1988 (honorář v částce 160 000 Kčs dává na odborový Fond solidarity). Studoval knihovnictví na Karlově univerzitě. Působil v rozhlase a Čs. spisovateli. Poslanec ČNR (1978 —1980). Od konce 70. let v invalidním důchodu. První sbírku (Snubní prsten), vydal v sedmnácti letech, značný ohlas vzbudila pak druhá knížka, Cestou k slunci (1953), jedna z těch, jimiž se česká poezie vymaňovala z období schematismu. Lyrickou žeň z jižní Moravy, která natrvalo básníka poznamenala svou jásavou slunečnou podobou a roztančeností i svou historií, zachytil Blízký hlas (1955) a zčásti ještě Otevřený dům (1957), který spolu s pěticí větších básní Závrať (1957) byl vyvrcholením autorovy první tvůrčí etapy, uzavřené Verši (1959) s úvodními slovy Hrubínovými. V tomto prvním období Florianova poezie zprvu resonovala s poezií Tomanovou, Seifertovou, Wolkrovou a zvláště Bieblovou, ale brzy uzrála v nástroj podmanivě odhalující neklid, pohyb a energii pod zdánlivě klidným povrchem věcí a života. V dalších sbírkách, ve Stopách (1960), Záznamu o potopě (1963) a Tiché poště(1965) se Florián dotvořil nového typu básně a vzdor sílícím náladám skepse a cizoty v části soudobé literatury rozvíjel svou koncepci světa.

V roce 1991 napsal:

Lyriku píšu zhruba pětačtyřicet let. Vydal jsem přes dvacet původních básnických sbírek, poslední z nich vyšla předloni. Měla přehnaně optimistický název: Non-stop. Ta nová se však rodí velmi, velmi těžko... Z mnoha důvodů; bohužel taky ze zdravotních. Člověku nepřidá ani smyčka zavěšená na prokopnuté domovní schránce. Neřkuli dobře míněná výzva k sebevraždě. Na jednom z těchto doporučení mi ovšem zalichotilo, že pisatel argumentoval jmény Majakovského a Jesenina. Takže sečtělému anonymovi přeji všechno dobré! (Těm ostatním podle možnosti rovněž.) Ale abych nezamluvil položenou otázku... V mém šupleti lze najít mnohokrát opravované čmáranice. Dneska se k nim zas vrátím.

Upřímně řečeno - poezie teď neprožívá zrovna zlatou dobu. A nejen vzhledem k rostoucí komercionalizaci umění. V módě je zkrátka silnější káva... Cení se to, co nejkřiklavěji šokuje. Ostatně proč ne, dostaví-li se terapeutické účinky! Spíše však dochází k opačnému efektu. Bezpochyby sklonek tohoto kruté zkoušeného století najde dřív či později svého velkého básníka, svého Wolkera. Nic o něm zatím nevím.... Ale jeho srdce bude zcela určité nalevo.

Podle informace z Internetu básník Miroslav Florian zemřel 10-05-1996 v den svých 65. narozenin.

Jan Zábrana v knize Celý život:
Dneska mi můj starý přítel (Z. H.) přinesl číslo Literárního měsíčníku (3/1979), ukázal mi v něm čtyři Florianovy básně a řekl: „Tak se podívej, jak tě pajcuje. Myslí si, že z těch, kterejm už deset let nedovolujou publikovat, může beztrestně vykrádat obrazy, formulace, všecko…“ Když jsem se pak na to podíval, opravdu jsem zjistil:

1) „Sloupcové korektury vlály mi v patách, když je oddávali, a termín hořel… Nebe žhoucí…“ (Zábrana, Stránky z deníku, 1968).
„Termín hoří, z mlhy visí stuhy havraního křiku…“ (Florian, Literární měsíčník, str. 4, č. 3/1979).

2) „I slunce ten den vyšlo… tiskem!“ (Zábrana, Stránky z deníku, 1968).
„Píše se čtvrtek, slunce vyšlo v novém vydání.“ (Florian, Literární měsíčník, str. 4, č. 3/1979).

Laureátovu „původní“ a „bohatou“ metaforiku bych nekomentoval, poněvadž drobní zlodějíčci jsou drobní zlodějíčci, kdybych si nevzpomněl, že mi už předloni kdosi doporučoval srovnat jedno místo z mé jedenáct let staré sbírky s jedním místem ze zcela „čerstvé“ sbírky Miroslava Floriana. To místo vyhledám zas až jindy. Teď se mi nechce. Podivné inspirační zdroje laureátovy!

V sešitě č. 72, kam jsem si zapsal, jak mě Z. H. upozornil, že Miroslav Florian „pajcuje“ místa, obrazy, slovní spojení z mých kdysi publikovaných básní, jsem si poznamenal, že mám příležitostně vyhledat ještě další místo, o kterém vím, že si je laureát „vypůjčil“. Dnes jsem tu knížku (jeho) našel a vypisuji obě místa vedle sebe:
Zatímco červen v sobě chová
už rozhodnutí červencová…
(Zábrana, Stránky z deníku, 1968, str. 25)

Červen v červenec se mění,
neprobuď se, to nic není…
(Florian, Iniciály, sbírka, 1972, str. 21)
Myslím, že s dvěma dalšími místy vypsanými v sešitě č. 72 to je dostatečně průkazné, ačkoli by mně to mělo být jedno.

Je to snad tři dny, co jsem si zaznamenal výpůjčku Ivana Skály z mého nového (na podzim prvně tištěného překladu jedné Jeseninovy básně), a dnes ráno otevřu Rudé právo (3. března 1982, str. 5) a přelétnu očima novou báseň Miroslava Floriana Moderato. Čtvrtá sloka zní:

Nesměj se, ještě nemáš vyhráno,
Danaé s vlasy zbarvenými hennou,
možná že napoví ti cinzano či zlatý déšť, jež prosí na kolenou…

Cosi mi to připomíná. Otvírám knihu se svými překlady z Jesenina – ano, tu vydanou loni na podzim, Slaměný měsíc – a na str. 128 čtu:

V karavanách s hedvábím a hennou
nevedla mě do Bagdádu pouť.
Usínat bych ti chtěl na kolenou,
skloň se ke mně, nech mě spočinout.

■ Už tyhle stále a průběžně pokračující výpůjčky (pravé slovo je vykrádačky) rýmů, obratů, slovních spojení a metafor nebudu komentovat, ale budu pokračovat v tom, že si je budu – jako už dřív – poznamenávat. Sepsáno pod sebe a vedle sebe, bude to jednou dost impresívní čtení. Když je takových věcí deset nebo patnáct, těžko bude maestro Florian někoho přesvědčovat, že šlo o náhodu. Otrlost, s níž kradou, mě u těchhle bařtipánů režimu nekonsternuje – konsternuje mě, jak už nejsou s to ani pár měsíců počkat, jak kradou z čerstvého.

Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad