Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie

Zatímco kůly v plotě odjištěny čekají na povel

bezy už odpálily své nálože
a plují Prahou jak bouřková mračna a opilé tlupy
I z hlavní pampelišek se kouří

Tichounce dopadá
májový déšť
a tiskne na dlažbě všechny domovní zvonky

hluboko dole odhrnují se záclony

Rudolfinum poslouchá koncert pro sklářskou píšťalu
Křídlo Petrof
se rozletělo a hejno hrdliček
unáší zurčící černé klávesy

Ó potulní houslaři
ve volných taxících rychle dozrávají trsy polibků
těch přes celou čtvrť
kdy na tachometru se třepetá bělásek

Věže upřeně mávají jako by stály na letišti

a déšť si to šine
k vyjevenému záhonu tulipánů
a dál k bojínku i třeslici k slavné polní trávě
a dekoruje
stvol za stvolem
nejvyšším nebeským vyznamenáním

Narodil se 10.5.1931 v Kutné Hoře, kde jeho otec i matka pracovali u pošty a kde také maturoval (l950). Vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě, ale nikdy se jím neživil. Po vojenské službě (1952- 4), z větší části prožité na vinorodé a zpěvné jižní Moravě, která ke gotické kráse Kutné Hory, kamenného města, vytvořila dynamický a barevný protipól, žije trvale v Praze, kde už v redakci časopisu Československý voják básník dokončil prezenční službu a postupně byl zaměstnán v Československém rozhlase a v básnické redakci nakladatelství Československý spisovatel (tam 1958—1977). V posledních letech za povážlivě zhoršeného zdravotního stavu v důsledku přechozené hepatitidy v mládí věnuje se výhradně literatuře. V roce 1973 byl vyznamenán státní cenou Klementa Gottwalda, 1975 jmenován zasloužilým umělcem. Na podzim 1976 byl zvolen poslancem České národní rady, je členem výboru Svazu československých spisovatelů.

V Kutné Hoře, jako sedmnáctiletý student reálného gymnázia vydává svou první básnickou sbírku Snubní prsten, pod stejným názvem mu vychází i výběr v roce 1988 (honorář v částce 160 000 Kčs dává na odborový Fond solidarity). Studoval knihovnictví na Karlově univerzitě. Působil v rozhlase a Čs. spisovateli. Poslanec ČNR (1978 —1980). Od konce 70. let v invalidním důchodu. První sbírku (Snubní prsten), vydal v sedmnácti letech, značný ohlas vzbudila pak druhá knížka, Cestou k slunci (1953), jedna z těch, jimiž se česká poezie vymaňovala z období schematismu. Lyrickou žeň z jižní Moravy, která natrvalo básníka poznamenala svou jásavou slunečnou podobou a roztančeností i svou historií, zachytil Blízký hlas (1955) a zčásti ještě Otevřený dům (1957), který spolu s pěticí větších básní Závrať (1957) byl vyvrcholením autorovy první tvůrčí etapy, uzavřené Verši (1959) s úvodními slovy Hrubínovými. V tomto prvním období Florianova poezie zprvu resonovala s poezií Tomanovou, Seifertovou, Wolkrovou a zvláště Bieblovou, ale brzy uzrála v nástroj podmanivě odhalující neklid, pohyb a energii pod zdánlivě klidným povrchem věcí a života. V dalších sbírkách, ve Stopách (1960), Záznamu o potopě (1963) a Tiché poště(1965) se Florián dotvořil nového typu básně a vzdor sílícím náladám skepse a cizoty v části soudobé literatury rozvíjel svou koncepci světa.

V roce 1991 napsal:

Lyriku píšu zhruba pětačtyřicet let. Vydal jsem přes dvacet původních básnických sbírek, poslední z nich vyšla předloni. Měla přehnaně optimistický název: Non-stop. Ta nová se však rodí velmi, velmi těžko... Z mnoha důvodů; bohužel taky ze zdravotních. Člověku nepřidá ani smyčka zavěšená na prokopnuté domovní schránce. Neřkuli dobře míněná výzva k sebevraždě. Na jednom z těchto doporučení mi ovšem zalichotilo, že pisatel argumentoval jmény Majakovského a Jesenina. Takže sečtělému anonymovi přeji všechno dobré! (Těm ostatním podle možnosti rovněž.) Ale abych nezamluvil položenou otázku... V mém šupleti lze najít mnohokrát opravované čmáranice. Dneska se k nim zas vrátím.

Upřímně řečeno - poezie teď neprožívá zrovna zlatou dobu. A nejen vzhledem k rostoucí komercionalizaci umění. V módě je zkrátka silnější káva... Cení se to, co nejkřiklavěji šokuje. Ostatně proč ne, dostaví-li se terapeutické účinky! Spíše však dochází k opačnému efektu. Bezpochyby sklonek tohoto kruté zkoušeného století najde dřív či později svého velkého básníka, svého Wolkera. Nic o něm zatím nevím.... Ale jeho srdce bude zcela určité nalevo.

Podle informace z Internetu básník Miroslav Florian zemřel 10-05-1996 v den svých 65. narozenin.

Jan Zábrana v knize Celý život:
Dneska mi můj starý přítel (Z. H.) přinesl číslo Literárního měsíčníku (3/1979), ukázal mi v něm čtyři Florianovy básně a řekl: „Tak se podívej, jak tě pajcuje. Myslí si, že z těch, kterejm už deset let nedovolujou publikovat, může beztrestně vykrádat obrazy, formulace, všecko…“ Když jsem se pak na to podíval, opravdu jsem zjistil:

1) „Sloupcové korektury vlály mi v patách, když je oddávali, a termín hořel… Nebe žhoucí…“ (Zábrana, Stránky z deníku, 1968).
„Termín hoří, z mlhy visí stuhy havraního křiku…“ (Florian, Literární měsíčník, str. 4, č. 3/1979).

2) „I slunce ten den vyšlo… tiskem!“ (Zábrana, Stránky z deníku, 1968).
„Píše se čtvrtek, slunce vyšlo v novém vydání.“ (Florian, Literární měsíčník, str. 4, č. 3/1979).

Laureátovu „původní“ a „bohatou“ metaforiku bych nekomentoval, poněvadž drobní zlodějíčci jsou drobní zlodějíčci, kdybych si nevzpomněl, že mi už předloni kdosi doporučoval srovnat jedno místo z mé jedenáct let staré sbírky s jedním místem ze zcela „čerstvé“ sbírky Miroslava Floriana. To místo vyhledám zas až jindy. Teď se mi nechce. Podivné inspirační zdroje laureátovy!

V sešitě č. 72, kam jsem si zapsal, jak mě Z. H. upozornil, že Miroslav Florian „pajcuje“ místa, obrazy, slovní spojení z mých kdysi publikovaných básní, jsem si poznamenal, že mám příležitostně vyhledat ještě další místo, o kterém vím, že si je laureát „vypůjčil“. Dnes jsem tu knížku (jeho) našel a vypisuji obě místa vedle sebe:
Zatímco červen v sobě chová
už rozhodnutí červencová…
(Zábrana, Stránky z deníku, 1968, str. 25)

Červen v červenec se mění,
neprobuď se, to nic není…
(Florian, Iniciály, sbírka, 1972, str. 21)
Myslím, že s dvěma dalšími místy vypsanými v sešitě č. 72 to je dostatečně průkazné, ačkoli by mně to mělo být jedno.

Je to snad tři dny, co jsem si zaznamenal výpůjčku Ivana Skály z mého nového (na podzim prvně tištěného překladu jedné Jeseninovy básně), a dnes ráno otevřu Rudé právo (3. března 1982, str. 5) a přelétnu očima novou báseň Miroslava Floriana Moderato. Čtvrtá sloka zní:

Nesměj se, ještě nemáš vyhráno,
Danaé s vlasy zbarvenými hennou,
možná že napoví ti cinzano či zlatý déšť, jež prosí na kolenou…

Cosi mi to připomíná. Otvírám knihu se svými překlady z Jesenina – ano, tu vydanou loni na podzim, Slaměný měsíc – a na str. 128 čtu:

V karavanách s hedvábím a hennou
nevedla mě do Bagdádu pouť.
Usínat bych ti chtěl na kolenou,
skloň se ke mně, nech mě spočinout.

■ Už tyhle stále a průběžně pokračující výpůjčky (pravé slovo je vykrádačky) rýmů, obratů, slovních spojení a metafor nebudu komentovat, ale budu pokračovat v tom, že si je budu – jako už dřív – poznamenávat. Sepsáno pod sebe a vedle sebe, bude to jednou dost impresívní čtení. Když je takových věcí deset nebo patnáct, těžko bude maestro Florian někoho přesvědčovat, že šlo o náhodu. Otrlost, s níž kradou, mě u těchhle bařtipánů režimu nekonsternuje – konsternuje mě, jak už nejsou s to ani pár měsíců počkat, jak kradou z čerstvého.

Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad