Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie

I

Zde leží občan Karel Kamínek. 
I v něm byl kdysi ducha plamínek.
Tmě ustoupil on záhy ale čiré.
Číst z něho možno pouze „Dies irae".
Že próza nešla, myslilo se vždycky: 
snad skrytý v něm je talent dramatický? 
Byl příliš skryt: jej nikdo nemoh zříti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

II

Stůj, poutníče, čas slzí proud by tek,
zde odpočívá velký Arnoštek.
Spor o něm je, zda vlk byl, nebo ovce,
neb revoluci dělal na pohovce.
On hleděl přísně v naši českou zimu,
nic nestvořil než tisíc pseudonymů.
Čeho se dotkl, musilo se spsíti.
Světlo věčné ať mu svítí!

III

Žal pozůstalých těžko říci slovy. 
Zde vidíš ležet kosti Karáskovy. 
O sobě říkal, že je dobrá mince, 
což není vidět z Bezcestí ni Prince.
Byl aristokrat, rytíři jak sluší, 
a připálil se o Hořící duši. 
Šlechtě se musí leccos odpustiti. 
Světlo věčné ať mu svítí!


IV
 
Hrob Neumannův tu, chodce, krok tvůj míjí.
Svůj talent utopil on v anarchii.
U něho Kristus návštěvou kdys byl,
on na něho se pouze zamračil.
Směřovalť jinam, duše prohnaná!
Měl světskou agenturu Satana!
Blahobyt vida černožlutých cest,
„Jsem Rakušanem," křičel ostošest,
Měl úděl c. k. anarchistou býti.
Světlo věčné ať mu svítí!

VII

Pan Alfons Breska vypustil svou duši. 
Měl gesto lví... však vadily mu uši. 
Kal poetický důkladně jím scezen, 
neb celý život dělal do princezen. 
Ty maltretoval, až jich líto je ti, 
a trpaslíkům prchl ze zajetí. 
Teď soudný čtenář často nad tím kvílí: 
proč trpaslíci líp ho nestřežili? 
Leč fait accompli těžko odčiniti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

 V
 
Zde leží kosti Antonína Sovy.
Co tropil, slovník nebo Flajšhans poví.
Za svého mládí veselou byl kopou,
šelť jako mnozí Boreckého stopou.
Byl vždycky zvyklý žíti po junácku.
S Mommsenem rval se: klacek proti klacku!
Teď smuten Satan: běda, skončil žití.
Světlo věčné ať mu svítí!

 VIII
 
Hilberta kryje, chodče, hruda ta. 
Psal neustále horší dramata. 
Styl pateticky měl on nejradši. 
Měl nápady. Žel, vždy to nestačí. 
Scén jeho byla velká odvaha. 
Uvádím slavné: Hahahahaha! 
Jsou problémy, jež myslitele sklátí. 
Kolikrát vlastně má se Lora smáti? 
Umřel, že nemoh věc tu rozřešiti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

 
VI

Viz tady kosti Dyka Viktora. 
Zaživa býval pěkná potvora. 
I on pil hodně z poezie studny. 
Pěstoval žánry všecky: zvlášť ten nudný! 
Duch neklidný... či rýpal, jak se říká, 
ryl do Machara, jako do Hladíka. 
I ve svém hrobě pokoušel se rýti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

IX

Stůj, poutníče, a opraš svoje perka: 
zde odpočívá Hugo Kostižerka. 
Byl nakladatel, ale jenom talmi. 
Autoři mladí pějí o tom žalmy. 
Sved v harmonii starou dobu s novou, 
překládal Garborga a Carlénovou. 
„Zcepenél" často; jednou musil mříti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

X

Zde Theer tlí, autor hodný vzpomínky.
Ctil uniformu víc než slečinky.
Už v časném mládí vynik velkou vlohou
a tančil v háji, nešetře svých nohou.
Pak k svému Já se dlouho vypravoval,
nakonec ale prózu zreformoval.
Trest za hříchy ho ale neminul:
on zabil prózu, s ní však zahynul!
V tom boží spravedlnost zříti.
Světlo věčné ať mu svítí!

XI

(F. V. Krejčí)

Karitní větřík mírně trávu cuchá 
na rově reka bez bázně a ducha. 
Měl jakýs úspěch české po zemi 
tlustými dvěma, třemi frázemi.  
Dle doby Pavlu holdoval či Petru 
a točit znal se vždycky podle větru. 
Vždy za pět let on shledal bezmála, 
že jeho činnost za nic nestála. 
Tož generaci spěchal obviniti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

 XII
 
Otokar Březina, žel, odkvetl. 
Každý ho chválil, nikdo nečetl. 
Byl mystik, který k výším zaletí. 
My zříme chvíle, on zřel staletí. 
Skon zavinila chyba maličká: 
pan Bílek četl jeho psaníčka. 
Rač před Bílkem nás, Bože, ochrániti! 
Světlo věčné ať mu svítí!

XIII

Jelínka oplač, brachu, Hanuše.
Byl děvo tni to ctitel Venuše.
Verš jako život stejně o tom svědčí.
Měl velký talent; dluhy ještě větší.
Pěstoval lásku, flámy, zálety
a francouzské rád zpíval kuplety.
Smrt potkala ho kdesi v šeru stezky.
Na něho kývla svůdně: Šel sem, hezký,
Že galantní byl, musil za ní jíti.
Světlo věčné ať mu svítí!

XIV

Hrobeček vidíš pana Masaryka. 
Naučil mládež frázím několika. 
Pro časovost měl také smysl jakýs 
a po Zolovi křičel mocně: j'accuse! 
A že se máme jako prase v žitě, 
on neustával kázat humanitě. 
Nelidskou umí tato časem býti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

XV

Spí génij Knösl, zapomenut už, 
paňáca trochu, trochu vážný muž. 
Nestranný kritik může směle říc, 
paňáci že v něm bylo trochu víc. 
Lartpourlartista byl to největší 
s obměnou malou: Řeči pro řeči! 
On umřel; gesto jeho bude žíti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

 XVIII
 
Ó, postůj, duše, ať chtíc nebo nechtíc. 
Zde odpočívá z Lešehradu šlechtic. 
V bezčetných knihách jako ze zvyku 
pořádal revui módních básníků. 
Spor významný po smrti jeho ostal: 
Opustil „Rozvoj" — vyhodil ho Dostál? 
Komu z těch dvou lze méně uvěřiti? 
Světlo věčné ať mu svítí!

 XVI
 
(K. Sezima)

Autor ten skonal shozen ze schodů. 
Napsal kdys knížku. „Kouzlo rozchodu" 
Že chválili ji tuze kritikové, 
vydat druhou bál se potom: ové! 
Nesešel proto z literární cesty, 
psal zaslána a taky manifesty. 
„Já, páni, autor Kouzla... moje vlohy!" 
Ze schodů shozen zlomil vaz i nohy. 
Slyšelať mládež sto let už to zníti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

 XIX
 
Zde pozůstatky J. S. Machara.
Kyselá bývala to maškara.
Nevěrné děvče v mládí svém měl kdysi,
tož pesimismem plnil svoje spisy.
Z těch, který horší, svět přít může se:
jsou Boží bojci to či Konfese?
Krom jiných běd, jež kritik vypoví,
vyvolal parodie Dykovy.
Bůh odpusť mu: nám nelze odpustiti.
Světlo věčné ať mu svítí!

XVII

Babánka Karla vidíš tady hrob. 
Kdos duše dobrá, slzami ho skrop. 
Upjatá byla jeho nálada, 
a mručíval si „Slunce zapadá". 
On vedl skromně život vezdejší. 
Byl básník věčný, právník věčnější. 
A věčnost musí, žel, též konec vzíti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

 XX
 
Nechť každý osel zděšen zahýká
nad hrobem velikána Hladíka.
Jak stará lutristka, jež terno vsadit zkusí,
on mručíval si: Vydržet se musí.
Stokrát byl ubit, stokrát posměch zněl,
on vydržel.
Znal tlustou kůží všechny odzbrojiti.
Světlo věčné ať mu svítí!

XXI

Stůj, poutníče, tu v zbožnosti. 
Zde Vedlejší spí Možnosti. 
Byla jich svého času halda: 
pan Kunc, pan Quidam i pan Šalda. 
Co Ptáčník ukryt v možnosti svých bejlí 
velkými slovy chytal velké hejly. 
Neumřel: Ptáčník chyt se jen v své síti. 
Světlo věčné ať mu svítí!

XXII

(J. K. Šlejhar)

Můj poutnice, zde zahal v smutku tvář.
Neřestí doby spí tu kronikář.
Pták, drůbež dobrá; jinak zla tu tolik.
Viz: Havran nebo Kuře melancholik.
Pták také lidmi počal plnit dílo,
a to mu nesvědčilo.
Neumělť lidi vytvořiti.
Světlo věčné ať mu svítí!

XXIII

(M. Marten)

Ten, jehož hrob jsi, poutníče, zde zhled, 
též přišel pozdě v zestárlý už svět. 
A osudem byl stižen přitom zlým, 
ač léty mlád, on duchem stárl s ním — — —
 Ať v kterýkoliv zahalil se plášť, 
vždy suchá tvorba, suchá byla zášť. 
On ve schématech návyk sobě žíti. 
Světlo věčné ať mu svítí!
   
  

* 31. 12. 1877 Pšovka (Mělník)
+ 14. 5. 1931 Lopud (Jugoslávie)

Příslušník generace buřičů (anarchistů), které dal i název svou básnickou sbírkou Buřiči. Básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny. Dílo, charakteristické slohem strohé symbolické zkratky, uplatnilo svůj ústřední motiv sváru mezi ideálem a skutečností nejdokonaleji v poezii (politické a intimní lyrice, epických skladbách); ironický či satirický polemik.

Otec, jehož rod pocházel z jižních Čech, byl ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkovic; bratr Ludvík (1875-1925) byl činný žurnalisticky, synovec Viktor Kripner, syn záhy zemřelé sestry Hedviky, publikoval několik básnických sbírek. V Mělníku, kde blízká národnostní hranice česko-německá (u Liběchova) ho od mládí učinila zvlášť vnímavým pro národnostní otázku, žil Dyk jen do roku 1888, od té doby v Praze (napřed na Malé Straně, od 1904 na Vinohradech). Studoval gymnázium v Žitné ulici (dějepisu ho učil A. Jirásek). Vlivem bratra Ludvíka, studenta téhož gymnázia a příslušníka pokrokářského hnutí, se začal zajímat o veřejné a literární dění, na němž se pak aktivně podílel po celý život zejména spolkovou činností (1896-97 v literárním a řečnickém spolku Slavia, 1897-99 v Intimním volném jevišti, od 1902 v Kruhu českých spisovatelů, od 1903 v literárním odboru Umělecké besedy). Po maturitě (1896) studoval práva (1900 absolutorium). Politické události 2. pol. 90. let (1897: pád Badeniho vlády a omezení tzv. jazykových nařízení, prosincové národnostní bouře a stanné právo, reakce českých sociálně demokratických poslanců proti státoprávnímu ohražení mladočechů) natrvalo ovlivnily jeho ideologickou orientaci a staly se zároveň trvalým inspiračním zdrojem jeho beletrie (o tom v kn. Ovzduší mých studentských románů, Vzpomínky a komentáře).

V roce své judiciální zkoušky (1905) se definitivně rozhodl pro dráhu svobodného novináře a literáta. Od 1907 redigoval Lumír (do jehož okruhu patřila většina jeho nejbližších přátel, jako např. H. Jelínek, J. Kamper, R. Medek, F. Skácelík), od založení (1907) úzce spolupracoval s Vinohradským divadlem, 1910-14 působil jako redaktor Samostatnosti, listu státoprávně pokrokové strany, do níž 1911 vstoupil a za niž také téhož roku ve vinohradském volebním okrese neúspěšně kandidoval ve volbách do říšské rady (srov. Prohraně kampaně); záhy se stal důsledným stoupencem "katastrofálního" řešení české otázky, počítajícího s násilným odtržením od rakouské monarchie při využití příznivé konstelace sil ve světové politice. Po vypuknutí války se stal členem nejužšího vedení strany, jednal s T. G. Masarykem o formách zahraniční akce na podporu české věci, pro niž měl pracovat v emigraci, nakonec však z jeho odchodu sešlo (srov. Vzpomínky a komentáře). Po zastavení Samostatnosti se 1915-16 z existenčních důvodů věnoval překládání her pro Vinohradské divadlo. Od konce 1915 byl na svobodě vyšetřován "pro úmysl popouzet tiskem k nenávisti a opovržení ke státní správě", a to kvůli alegorické próze Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, otiskované na pokračování v Lidových novinách (srov. předmluvu k vyd. 1923). Když už se zdálo, že od žaloby bude upuštěno, byl Dyk 20.11.1916 zatčen pro velezradu v tzv. aféře prof. Štěpánka: Od 15.12. byl vězněn v posádkovém vězení vídeňském (srov. Tichý dům); zde překládal francouzské prokleté básníky a psal poezii, mj. slavnou báseň Země mluví, odtud poslal též svůj podpis pod květnový manifest spisovatelů. 27.5.1917 byl pro nedostatek důkazů propuštěn s tím, že se vyšetřování povede dále na svobodě. Stal se členem spisovatelské rady a obnovil svou publicistickou činnost; od 22.10.1917 pracoval jako redaktor Národních listů, přispěl několika texty do Bassových Letáků. Po marném úsilí o zřízení tzv. spojené státoprávní demokracie se v únoru 1918 zúčastnil založení pravicové strany národně demokratické, za niž se pak po 28. říjnu stal poslancem Národního shromáždění, od 1925 senátorem (členem branného výboru); ve své politické praxi působil polemicky proti tzv. hradní politice a jako osobní oponent prezidenta Masaryka. V roce 1928 se po sedmadvacetileté známosti oženil se spisovatelkou a novinářkou Zdenkou Háskovou. Jeho zahraniční cesty vedly do Německa (1899, 1906), Francie (1909, 1923), Polska a Litvy (1922) a Jugoslávie (1928, 1931). Raněn srdeční mrtvicí, zahynul při koupání v moři v zátoce ostrova Lopud u Dubrovníku. S poctami byl převezen do Prahy a pohřben na Olšanských hřbitovech.

Ačkoli Dykův naturel byl lyrický a jeho poezie ovlivňovala a umělecky předčila práce prozaické i dramatické, vytvářely všecky žánrové složky jeho díla pevnou jednotu. Tato jednota byla dána už základním tvůrčím impulsem, který také z Dyka činil autora povýtce ideologického: jeho stálou potřebou bojovně se konfrontovat s českou současností; evokoval-li přesto i rozmanité úseky historie národní nebo evropské, pak jen proto, aby s jejich pomocí osvětloval aktuální domácí situaci. Takovýto autorský profil významně spoluvytvářela doba Dykových literárních začátků, národnostními konflikty vypjatá 2. pol. 90. let 19. stol., s níž se pak ustavičně vyrovnával zejména v próze (nedokončená tetralogie Akta působení Čertova kopyta, Prsty Habakukovy, Můj přítel Čehona) a kterou odmítal jako dobu zrazených ideálů a zbabělých kompromisů s přízemní realitou. Nesoulad ideálu a reality se vůbec stal doživotním leitmotivem jeho tvorby; potřeba ideálu jako vůdčí životní síly byla u Dyka absolutizována a nerušila se ani naplněním jednotlivého snu, ani deziluzí ze snu jen planého. Dekadence z konce století poskytla mladému lyrikovi oporu pro sugerování dobové mdloby a imorality i pro výraz individualistického opovržení maloměšťákem a davem; symbolismus 90. let poskytl jeho tvorbě stylové východisko, z něhož se postupně vyvinul Dykův osobitý sloh charakteristický především strohým členěním textu na symbolické zkratky, lakonickou pointovaností a strukturní citátovostí (přejímáním a adaptací cizích námětů, motivů a výroků), pro niž bývá nazýván poeta doctus. Dykova tvorba dramatických střetů a vyhraněných stanovisek rozestupovala se ve všech pěstovaných žánrech do dvou větví podle toho, zda autor zpodoboval dialektiku ideálu a skutečnosti v rovině existenciální, nebo společenské. Práce prvního druhu vyznívají tragicky nebo baladicky; smrti jako největšímu protivníku jedincova naplňování životního ideálu čelí se v nich mravním heroismem (např. ve sbírkách Noci chiméry, Domy, Devátá vlna, v básnické skladbě Zápas Jiřího Macků, v novoklasicistní novele Krysař v tragédii Zmoudření Dona Quijota). V pracích účtujících adresně s bezprostřední politickou i literární situací přicházel ke slovu Dyk ironik, satirik, pamfletik a parodista, kritik národního charakteru, polemik s českobratrským neodpíráním zlu, slovanskou oblomovštinou a konformismem (např. ve sbírkách Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice, Prohrané kampaně v povídkách Příhody v románu Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, v historickém dramatu Posel a v komedii Ondřej a drak). Jedinou zásadní proměnou prošla Dykova tvorba začátkem 10. let; byla vyvolána autorovým programovým přerodem z "bořitele" v "stavitele" (s tím souvisel i Dykův vstup do praktické politiky) a stala se nejvlastnějším smyslem novely Krysař a básnické skladby Giuseppe Moro. Přesvědčení o neuskutečnitelnosti ideálu v nízké realitě ústilo u raného Dyka v adoraci spontánní individualistické vzpoury a absolutní negace. Proti tomu "zmoudřelý" Dyk uznal nezbytí uskutečňovat ideál i v bědných poměrech a třebas nejmenšími činy a pojal jej jako povinnost dostát nadosobnímu úkolu. Právě tato proměna umožnila pak za války vznik Dykovy působivé politické lyriky. Sbírky tzv. Válečné tetralogie, rostoucí ze ztotožnění básníkova osudu s osudem národa zápasícího o samostatnost, staly se tak vrcholným básnickým projevem Dykova nacionalismu, založeného na představě národa jako jednoty mravně závazných hodnot daných i utvrzovaných historickou tradicí. Oběma základním postojům jeho poezie odpovídala i dvojí orientace Dykových překladů francouzské lyriky: postoji negujícímu odpovídal zájem o prokleté básníky (Baudelaire, Corbiére, Desbordes-Valmore, Verlaine), postoji usilujícímu aktivně utvářet společenské poměry zájem o V. Huga.

A porta inferi (sbírka básní 1897)
Síla života (sbírka básní 1898)
Marnosti (sbírka básní 1900)
Studivadelní hra (povídka 1900)
Tragikomedie (sbírka divadelních heromán 1902, rozšíř. vyd. 1922; z nich Pomsta prem. 1896, pseud. R. Vilde, 1. část Odchodu prem. 1901)
Buřiči (sbírka básní 1903)
Hučí jez a jiné prózy (1903; próza Epizoda Tacitova je fragmentem románu Sláva Čertova kopyta, zamýšleného jako 1. díl nedopsané tetralogie Akta působnosti Čertova kopyta)
Konec Hackenschmidův (román 1904, 3. díl tetralogie)
Satiry a sarkasmy (sbírka básní 1905)
Milá sedmi loupežníků (báseň 1906)
Prosinec (román 1906, 2. díl tetralogie)
Epizoda (divadelní hra 1906, i prem.)
Smuteční hostina. Premiéra (sbírka divadelních heromán 1906; Smuteční hostina prem. 1906, Premiéra prem. 1905)
Posel (divadelní hra 1907, i prem., změn. vyd. 1922, 1. díl zamýšlené a neuskutečněné dramatické trilogie)
Píseň o vrbě (sbírka povídek 1908)
Pohádky z naší vesnice (sbírka básní 1910)
Giusesbírka povídeke Moro (báseň 1911)
Příhody (sbírka povídek 1911)
Zmoudření Dona Quijota (divadelní hra 1913, prem. 1914)
Prohrané kampaně (sbírka básní, volební protokoly, 1914)
Veliký mág (divadelní hra 1914, prem. 1915)
Lehké a těžké kroky (sbírka básní 1915, rozšíř. vyd. 1927, 1. díl Válečné tetralogie)
Krysař (povídka 1915)
Zápas Jiřího Macků (báseň 1916)
Noci chiméry (sbírka básní 1917)
Anebo (sbírka básní 1918, 2. díl Válečné tetralogie)
Zvěrstva (divadelní hra 1919, i prem.)
Ondřej a drak (divadelní hra 1920, prem. 1919)
Okno (sbírka básní 1921, 3. díl Válečné tetralogie)
Pan poslanec (sbírka básní 1921, čas. 1912-13)
Tichý dům (povídka 1921)
Revoluční trilogie (sbírka divadelních heromán 1921; Ranní ropucha prem. 1908, Figaro prem. 1917, Poražení prem. 1911, prem. celku 1917)
Poslední rok (sbírka básní 1922, 4. díl Válečné tetralogie)
Podél cesty (sbírka básní 1922)
Zlý vítromán (sbírka povídek 1922, psáno 1905)
Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova (povídka 1923 neúplně čas. 1915, dopsáno 1922; dvě původní zkonfiskované kapitoly, po 1915 ztracené a autorem pro knižní vydání nepoužité, až posmrtně in Lumíromán 1931-32)
Prsty Habakukovy (román 1925)
Můj přítel Čehona (povídka 1925)
Domy (sbírka básní 1926)
Dědivadelní hra (povídka pro ml. 1927, upravený prolog románu Dědivadelní hra Václav Šaroch)
Vzpomínky a komentáře (2 sv., 1927)
Zpěvy v bouři (sbírka básní 1928)
Holoubek Kuzma (povídka 1928 čas. 1918)
Soykovy děti (román 1929)
Napravený plukovník Švec (divadelní hra 1929)
Devátá vlna (sbírka básní 1930, rozšíř. vyd. 1931)

Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad