Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie

Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí 
  a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech: 
  koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí, 
  jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.

Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla
  a dýchala na tvůj neznámý obraz ověnčený liliemi; 
  čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla, 
  a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.

Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá 
  proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění. 
  Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti vzplála 
  v ohnivé keře a sugescí vůně vedla tvé snění.

S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi; 
  naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří; 
  oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy 
  šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.

Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či leká 
  tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih a nad mým domem se prostřel? 
  Či smrt, která zabíjí na křižovatkách mé hosty a čeká, 
  až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?

Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výším
  a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími; 
  neznámý hlas tvůj chladivým nárazem éteru slyším 
  z té písně věčné se třásti tóny přitlumenými.

V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží, 
  jež rozžehá v křížem blesků nesčetné životy příští. 
  Věř, my se to líbáme tisíci retů, objetím tisíců paží 
  ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!

Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší, 
  v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří, 
  v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce duší 
  a pohledem letícím věky na tváři spřízněné hoří.

Podle Šaldova výroku z roku 1929 „největší posud český básník", podle Nezvala z roku 1927 český básník „nejdokonalejší", podle březinovské monografie z roku 1970 přesto však dodnes v české a světové poezii nedoceněný, Otokar Březina bývá stavěn po bok W. Whitmana a É. Verhaerena i jiných básníků, kteří na sklonku století bilancovali stav tehdejšího světa a usilovali obsáhnout všechno soudobé poznání i proniknout ke všem tajemstvím života. V době vzniku své první básnické knihy charakterizoval sám sebe jako „básníka světel, tónů a tajemného života, jenž dýchá z věcí", i jako básníka „stínů a smrti". Stíny smrti však brzy ustupují oslavě sil života, jehož smysl básník hledá a nalézá ve vývoji k vzájemnému pochopení a lásce.

Přes zřejmý idealismus a utopičnost svých snů o velké, přímo kosmické harmonii a sbratření lidstva má Březinova poezie velkou hodnotu básnickou; je obrazem a výrazem obecné a tehdy zvlášť naléhavé touhy po plném a tvořivém životě. Navzdory idealistickým východiskům a mystickým záhoám je to poezie horoucí příchylnosti ke světu; a bez ohledu na individualistický romantismus autorův souzní tato poezie nakonec s kolektivními tendencemi společenskými. Do dějin českého básnictví vnášel Březina umění metafory, navazuje v tom na Máchu, a obohatil také vývoj českého verše. Březinova poezie byla velmi často překládána.

Kromě veršů psal Březina také filozofické eseje.
Václav Jebavý /tak znělo Březinovo občanské jméno/ se narodil 13/9 1868 v Počátkách, vystudoval reálku v Telči /1887/ a pak působil jako učitel v Jinošově u Náměště nad Oslavou, v Nové Říši na Moravě /do roku 190II a v Jaroméřjcích nad Rokytnou /do roku 19257, kde také 25/3 1929 zemřel. Samostatné si osvojil znalost několika jazyků, dobře se orientoval jak ve filozofii, tak v literatuře, nepřekročil však obzor idealistického světového názoru.

Vydal pět básnických sbírek: Tajemné dálky /1895/, Svítání na západě /1896/, Větry od pólů /1897/, Stavitelé chrámů /1899/ a Ruce /1901/. Další sbírka, Země, zůstala nedokončena. Kromě knih básní Březina uveřejnil jedinou knihu esejistickou, Hudbu pramenů /1903/; posmrtně vyšla druhá, Skryté dějiny /1970/. Souborné vydání veršů vydáno v Mánesu 1913, ve Spisech v Melantrichu 1933, v Básních v Československém spisovateli 1958; z výborů: Nebezpečí sklizně 71968, KPP/.

Z literatury: O. Králík, OB (1948), J. Zika (I97O) sborník Stavba ve výši — Symfonie bratrských hlasů /1970/; J. Hrabák v knize O charakter českého verše /1970/. Soupis literatury v bibliografii J. Kubíčka OB /1971/.

Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad