Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie

V soumraku neznámého světla uzřel jsem Město. A slunce,
  zbledlé a zbavené záře, viselo nad ním, 
  nic více než hvězda uprostřed hvězd.
  
Tisíce věží vyrostlo k oblakům a věže zbořené dávno 
  se zdvihaly stíny. Nesčetné davy se valily k bránám a z bran, 
  k neznámým slavnostem zvonily hudby, průvody kajících táhly,
  vojska se vracela z bojišť, v železech kráčeli vězni, 
  a stíny, jež vystouply z hrobů, bloudily uprostřed davů 
  a hlas jejich mísil se do hlasu živých a vládl: 
  spojovali ruce neznámých, v polibky milenců padal jich úsměv,
  kde mezi objetím prošli, ramena rozpjatá klesla, 
  a z jejich očí, nezavírajících se, teskných výčitkou viny, 
  svítila tajemná slunce a lila se ona záře, 
  jež topila Město a tisíce živých v své zádumčivé chvění.
  
I bloudil jsem samoten uprostřed množství, tep mého srdce 
  umíral v tepotu nesčetných srdcí živých i mrtvých 
  a magická vlna všech našemu dni zhaslých zraků 
  mi svítila v duši. A tam jsem tě potkal: 
  z tvého dechu mi zavála vůně mých nejhlubších samot, 
  otcovské země, éterných květů pod loubími teskného šera, 
  jež vyrostly v stříbrných deštích nočního nebe, 
  a v hlase tvém chvěly se hlasy, jež slýchal jsem z bloudících větrů 
  v praskotu svého ohně osamělého.

Podle Šaldova výroku z roku 1929 „největší posud český básník", podle Nezvala z roku 1927 český básník „nejdokonalejší", podle březinovské monografie z roku 1970 přesto však dodnes v české a světové poezii nedoceněný, Otokar Březina bývá stavěn po bok W. Whitmana a É. Verhaerena i jiných básníků, kteří na sklonku století bilancovali stav tehdejšího světa a usilovali obsáhnout všechno soudobé poznání i proniknout ke všem tajemstvím života. V době vzniku své první básnické knihy charakterizoval sám sebe jako „básníka světel, tónů a tajemného života, jenž dýchá z věcí", i jako básníka „stínů a smrti". Stíny smrti však brzy ustupují oslavě sil života, jehož smysl básník hledá a nalézá ve vývoji k vzájemnému pochopení a lásce.

Přes zřejmý idealismus a utopičnost svých snů o velké, přímo kosmické harmonii a sbratření lidstva má Březinova poezie velkou hodnotu básnickou; je obrazem a výrazem obecné a tehdy zvlášť naléhavé touhy po plném a tvořivém životě. Navzdory idealistickým východiskům a mystickým záhoám je to poezie horoucí příchylnosti ke světu; a bez ohledu na individualistický romantismus autorův souzní tato poezie nakonec s kolektivními tendencemi společenskými. Do dějin českého básnictví vnášel Březina umění metafory, navazuje v tom na Máchu, a obohatil také vývoj českého verše. Březinova poezie byla velmi často překládána.

Kromě veršů psal Březina také filozofické eseje.
Václav Jebavý /tak znělo Březinovo občanské jméno/ se narodil 13/9 1868 v Počátkách, vystudoval reálku v Telči /1887/ a pak působil jako učitel v Jinošově u Náměště nad Oslavou, v Nové Říši na Moravě /do roku 190II a v Jaroméřjcích nad Rokytnou /do roku 19257, kde také 25/3 1929 zemřel. Samostatné si osvojil znalost několika jazyků, dobře se orientoval jak ve filozofii, tak v literatuře, nepřekročil však obzor idealistického světového názoru.

Vydal pět básnických sbírek: Tajemné dálky /1895/, Svítání na západě /1896/, Větry od pólů /1897/, Stavitelé chrámů /1899/ a Ruce /1901/. Další sbírka, Země, zůstala nedokončena. Kromě knih básní Březina uveřejnil jedinou knihu esejistickou, Hudbu pramenů /1903/; posmrtně vyšla druhá, Skryté dějiny /1970/. Souborné vydání veršů vydáno v Mánesu 1913, ve Spisech v Melantrichu 1933, v Básních v Československém spisovateli 1958; z výborů: Nebezpečí sklizně 71968, KPP/.

Z literatury: O. Králík, OB (1948), J. Zika (I97O) sborník Stavba ve výši — Symfonie bratrských hlasů /1970/; J. Hrabák v knize O charakter českého verše /1970/. Soupis literatury v bibliografii J. Kubíčka OB /1971/.

Připomínky k textu, prosím, poslat jako    
Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.
Zdrojový kód byl po dvaceti letech (2021) zkontrolován programem HTMLPad