modrásek Police lyriky
(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
pegas
Abecedně básně       |       Abecedně autoři      


Konstantin Biebl


Tichounce


Milenko, broučku malý, 
tvůj hoch se o tebe bojí. 
Růže ti s tváří opadaly 
na šicím stroji.

Od osmi ráno, večer do šesti, 
se schýlenou hlavou sníš
ještě o štěstí.

Za čtyři sta korun měsíčně
co se tvé prsty nabolí.
Z chudých rukou chléb roste pomaleji
než na poli.

Milenko, broučku malý, 
nedá mi to spáti, 
proč za ty ruce, za ty ruce 
tak málo se platí?

Já bych dal za ně život.
	
Z výboru básní Konstantina Biebla Zrcadlo času (Klub čtenářů, Odeon 1985)

Biebl
KONSTANTIN BIEBL

řekl o sobě:

Kdyby se mne někdo zeptal, odkud pramení má láska k umění, má touha po kráse, na které se někdy zachraňuji, musil bych říci, nehledě k jiným vedlejším příčinám, že to byl především vliv prostředí, v němž jsem se narodil a žil.

Můj otec býval lékařem ve Slavětíně u Loun. Co volných chvil psal nebo maloval, někdy také učil mluvit své exotické ptáky, které čas od času kupoval v Hamburku! Dodnes nevím, čím byl můj otec víc, zda lékařem, jenž se noc co noc brodil ve vysokých botách blátem svého okresu, nebo malířem, pod jehož rukou rostl úsměv plavých žen, kterými zakrýval ponuré chodby našeho domu starého šest století, nebo snílkem, jenž tolik miloval svou rezavou opici z Jávy, smutnou a ochočenou. Volné se potulovala po dome, zkoumajíc chuť kobaltu nebo cinobru, a často lámala, žárlíc na otce, jeho malířské štětce. Kdykoli se jí zachtělo, vstoupila do ordinace a tvářila se tam vážné a učené jako jeho asistent.

Otcova lékařská praxe byla praxí dítěte-budoucího básníka. Se zatajeným dechem jsem naslouchal nářku, jenž někdy vycházel z ordinace a mísil se s křikem papoušků. Byl to nezvyklý pláč dětí, které nikdo netrestal, nic neprovedly, a přece tolik trpěly. Tak záhy jsem poznal, co je to vata a krev, co je to nemoc, smrt a jiná neštěstí. S pocitem hrůzy jsem vdechoval pach jódu, karbolky, nicoty a neznáma, všeho toho, co se později stalo stavebním materiálem mého Věrného hlasu, Zlomu, Nového Ikara a jiné poezie.

Přirozené že i otcovy exotické touhy, jimiž jsem nasákl, vlekly se a jdou ještě stále mým dílem a jsou nejstarší příčinou mých zámořských cest do Afriky a Holandské Indie.

Také stopy matčiny výchovy jsou patrny. Ještě mi nebylo osm let, když mi prvně předčítala (verše). Věděla, že nemohu rozumět, ale věřila, že pochopím, že jde o krásu. Působilo na mne i to, že sama skládala básně. Svým účesem a obočím se trochu podobala Japonkám, zvláště když vysoko držela pero a úhledným písmem psala verše do černého sešitu.

Všechny své prázdniny u nás trávil strýc Arnošt Ráž, již tehdy básník. Viděli jsem ho psát, malovat, zkoušet dřevoryty a linolea, viděl jsem, když hnětl sochařskou hlínu a tvořil z ní ženy a bohy a hned je zase ničil, věčně nespokojen. Měl na mne rozhodující vliv.

Básníkovo vyznání třeba doplnit hlavními biografickými údaji: Konstantin Biebl se narodil ve Slavětíně 26. února 1898. Studoval na reálce v Lounech, roku 1914 přestoupil na malostranskou reálku v Praze. Dva roky nato byl odvelen jako jednoroční dobrovolník do Haliče. Koncem října 1916 umírá jeho otec: sloužil ve vojenském lazaretu, onemocněl tyfem, v období rekonvalescence spáchal sebevraždu. V té době se u Biebla objevuje podezření z tuberkulózy; léčí se v lounské nemocnici, v únoru je z ní propuštěn, v červnu složí válečnou maturitu a znovu odchází na frontu. Je zajat komity, příslušníky černohorského protirakouského odboje, odsouzen k smrti (o tom ve Wolkerově povídce Ilda). Po útěku se dostává do nemocnice v Sarajevu, odkud se po skončení války vrací do Slavětína. Roku 1921 skládá na klasickém gymnáziu v Praze doplňovací maturitu a přihlašuje se na lékařskou fakultu Karlovy univerzity — studia nedokončí, později, roku 1931, si zapisuje přednášky na filozofické fakultě.

V létě 1921 se seznamuje s Jiřím Wolkerem, vzniká důvěrné přátelství: v květnu 1922 jedou spolu k moři do Bašky v Jugoslávii, vyměňují si své verše, navzájem se ovlivňují, oba mají intimní vztah k věcem, které jim nejsou jen mrtvými předměty. (V dopise ze září 1921 Wolker píše Bieblovi, že se mu líbila jeho básnička o telegrafní tyči „hlavně proto, že oživila pro mě zase jednu věc na našich ulicích".) Bohužel to je přátelství krátké: 3. ledna 1924 Wolker umírá na nemoc, která ohrožovala i Biebla. Sborníček In memoriam Jiřího Wolkera rediguje Konstantin Biebl; v téže době vstupuje do Devětsilu. Rok po Wolkerovi, 20. ledna 1925, umírá Bieblův strýc Arnošt Ráž.

V roce 1925 podniká Biebl cestu do Francie, 1926 na Cejlon, Borneo, Sumatru, Jávu a Celebes, 1931 přes Marseille do dnešního Alžírska a Tunisu (svatební cesta), v letech 1932, 1935 a 1937 znovu navštěvuje Jugoslávii. Od roku 1931 pracuje nějaký čas jako zubní technik v ordinaci své matky v Lounech. Za okupace je zaměstnán ve filmu, od roku 1946 na ministerstvu informací jako stálý poradce filmového odboru a člen Filmové rady. V roce 1949 onemocněl pankreatitidou; po pobytu v nemocnici se léčil (rovněž následujícího roku) v Karlových Varech. Večer 11. listopadu 1951 vyskočil z okna svého bytu v Praze na Výtoni. Den poté zemřel.

Vladimír Justl ve výboru z básní Konstantina Biebla Zrcadlo času (Klub čtenářů, Odeon 1985)




Po břehu dvě vrby ve stínu
jdou v závoji ze mlýna
na vodě zelené v oblacích leknínů
rybář sítě rozpíná

Rozpíná rybář sítě v rybníce
z kovových hlubin stoupá zář
ve zvonícím čeřenu v záři měsíce
vylovil svou vlastní tvář

Nedovedu si ho představit jako devadesátiletého básníka. I když jako jediný z velké pětky sahal svým zrodem ještě do 19. století a byl jen o tři roky mladší než má maminka, zůstal až do svých 53 let benjamínkem, chlapcem s vlasy na stranu, básníkem rimbaudovského mládí, škádlivým milencem, hravým a usměvavým andílkem poezie. Takový je zapsán v mých očích, kdy jsem ho poprvé poznal na kterési pouti po básnických vinárnách na počátku třicátých let. Ze středoškolských studií jsem znal jeho jméno z naší poetiky, v níž bylo ocitováno několik veršů ze Zlatých řetězů jako příklad dadaisticky hravé zvukomalebné lyriky. Přihláška k surrealistické Nezvalové skupině ho pro nás jednoznačně přiřadila k typu básnění, který nám mladým byl cizí, protože se nám zdálo, že opomíjí existencionální otázky života v předvečer světové válečné katastrofy.

Může znít proto paradoxně, když řeknu, že jsme se brzy na počátku okupace sešli v bytě Bohuslava Brouka, syna velkého pražského obchodníka, který se nestal obchodním nástupcem, ale v surrealismu a psychoanalýze nacházel náměty pro své vědecké a sociologické studie. Byl přítelem Nezvala, Teiga, Toyen, Štýrského, Biebla. Shromáždila se tam naše generace s K. Bednářem, J. Ortenem, B. Březovským a dalšími. Uspořádali jsme literární večer ve velkém pokoji, kde kolem dokola visely řadami nad sebou nádherné obrazy moderních českých malířů. Byl tu s námi mladými tenkrát i na pohled stejně mladý Kosťa Biebl, který byl Broukovým švagrem. Vzali si dvě dcery lounského továrníka, s nimiž se dodnes přátelím, zatímco Brouk žil po roce 1948 v Londýně, kde zemřel.

S Bieblem jsem se za války setkával ve vinárně U Supů, která byla dlouho místem schůzek spisovatelů všech generací od Olbrachta a Neffa až po nás nejmladší.

Jednou jsme s Kosťou bloumali smutnými pražskými ulicemi. Na Karlově náměstí jsme zašli do plátěného stanu. Byl napěchován davy diváků, kteří se smáli, když lidé padali na běžícím páse nebo když na jeho konci spodní gejzír vzduchu zdvíhal dívkám sukně nad hlavu. Biebl se bavil. Plátěný stan s manéží, kterou od mládí zbožňoval, mu na chvíli přikouzlil ovzduší cirkusu. Nemohl jsem ho dostat ven.

Byl něžný a neobyčejně cudný. Měl přebujelou fantazii. Často mi vyprávěl o svých viděních na půdě starého domu v rodném Slavětíně. Rozmlouval s mrtvými a hovořil o zjeveních, která ho pronásledují. Vysvětloval jsem si to jeho obrazností, která se tak zdrženlivě převtělovala v jeho básničky. V roce 1939 mu vyšla sbírka Zrcadla noci. Vydal ji, nemýlím-li se, bibliofil F. ]. Müller, který záhy nato publikoval i mou bibliofilii. Biebl v době národního ohrožení nenapsal básně takového občanského a osudového patosu jako Holan, Halas, Hora nebo Seifert. Proto se zdálo, jako by jeho verše nebyly účastný ve vzedmuté vlně české vlastenecké lyriky, která všechny své "formální experimenty podřídila diktátu básníka občana, jenž proklíná zradu, otřesen pohledem na zmrzačenou vlast.

Biebl jako by to odzrcadloval nepřímo. Měl dva rozhodující prožitky: účast v první světové válce a orientální exotiku cesty na Jávu a Cejlon. Jeho poetika oscilovala mezi dětským viděním světa, jak je rozvíjel jeho přítel J. Wolker:

„Až umřem, staneme se květinami
ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem sami"

a mezi poetizací všedního života prosvětlovaného reflektory fantazie a zachyceného brilantně využívanou apollinairovskou asociační technikou. Vlastně to, fantazie a asociační vidění a pak oddanost V. Nezvalovi, rozhodlo o jeho cestě k poetismu a surrealismu. Ortodoxním surrealistou nikdy nebyl. Zůstal český a úzce spojený s komunistickou stranou až do své smrti. Když jsem ho v roce 1949 požádal o básničku do sborníku Práce zpívá, který měl manifestovat poúnorový postoj českých básníků, poslal mí dopis a verše Píseň práce a míru. Pokoušel se v nich oslovovat dobu. Propukla v něm v následujících měsících velká tvůrčí aktivita, u něj, který vydával knížku jednou za deset let, nebývalá. Psal denně. Psal i v Karlových Varech, kde si léčil pankreas. Věřil, že našel básnický jazyk konkrétního pojmenování zápasů doby. Vrací se k dlouhým veršům, píše občanské a politické básně. Jeho Korejská balada padla do ovzduší doby. Přeložil ji na mé doporučení v hotelu Alcron i největší polský revoluční básník W. Broniewski.

Biebl se vmísil do dobových zápasů o charakter poezie. Těšilo ho, že ho Štoll ve svém referátě o poezii v roce 1949 ze stínu vyzdvihl. Dalo by se říci, že se rozepsal, že tvořil svěží improvizace a polemické verše proti mladým sektářům z kulturního kádru svazu mládeže, proti kryštůfkům, kteří chtěli industrializovat poezii a vyhnat z ní obraznost a člověčinu. V té době mě několikrát pozval do svého bytu na Výtoni. Měl potřebu číst své básničky přátelům a slyšet od nich slova souhlasu. Žil v jakémsi permanentním básnickém vytržení. Jeho manifesty mají svou dobovou platnost. Jeden z nich je anonymně určen Josefu Kainarovi. Má název Zůstali v řadě. M. Blahynka před časem tuto dobovou polemiku dešifroval. Připomenu jen její smysl, jak se jeví pamětníkovi.

Kainarova Veliká láska, sbírka vyšlá v roce 1950, byla po Únoru nejvýznamnější básnickou skladbou, která chtěla zúčtovat s usedlinami starého myšlení v době, společnosti a v každém z nás. Lze ji srovnat s poválečnou Hrubínovou Jobovou nocí. Kainar byl v dobách liberalizace mnohokrát za ni kaceřován, dokonce ho nutili, aby se jí zřekl. Nelze popřít, že jeho poezie aplikující s mistrovstvím poetiku Majakovského na český verš má značný umělecký náboj. V nesmiřitelném účtování se do jeho zorného úhlu dostala i generace Devětsilu, která se Kainarovi stejně jako všem mladým z válečného pokolení jevila trochu jako kavárenské koketování s revolucí. Kainar báseň pojmenoval Zůstali vzadu.

Verše, které objasňují zašifrovaný smysl polemického střetnutí, to je básnickou skupinu Devětsil, u Kainara znějí: „devět hlasů, devět chocholů" o nich tvrdě prohlašuje: „A já je kdysi znal, i tu bandu celou."

Byl to pamflet. Bylo to i zklamání z Nezvalova Velkého orloje, který sice sektářská mladá kritika nespravedlivě odsoudila, ale který vyvolal bez Nezvalova vědomí první politickou aféru s básníky — členy strany, když se Nezvalovy verše začaly parodovat. Ale to je kapitola jiná. Biebl tasil meč.

Chytil se Kainarova slova »banda« a začal svou šestidílnou básnickou odpověď verši:
»Ach Caballeros de la banda
vy jste mě znali já vás všechny znal.«

Celým svým přesvědčením prohlašuje, že ti Caballeros de la banda »nikdy nezradili meč ani lyru«. A báseň uzavřel patetickým vyznáním:

"Kdyby bylo zapotřebí
na hranicích ohrožené vlasti
s vámi bych v řadě stál
třímaje jak vy v ruce že železa
stejný samopal
Kdyby se však kroky moje mladé
v boji stále vpřed a s vámi v řadě
jednoho dne za vámi zpozdily
pak rány mého samopalu
slyšeli byste po boji na oslavu
vítězství i z mé mohyly."

To nebyla formální proklamace. Biebl to myslel krutě upřímně.

Událostí byla jeho po jedenácti letech vydaná sbírka Bez obav. Obsahuje verše z let 1940—1950. Poslední tři oddíly shrnují jeho tvorbu z padesátých let. Kniha jako jediné dílo byla in memoriam poctěna státní cenou. Měla mimořádný ohlas. A proto tím víc ohromilo to, co následovalo. Ráno 12. listopadu 1951 mi zvonili do Svazu spisovatelů, kde jsem pracoval jako tajemník, abych okamžitě přijel do Bieblova bytu na Výtoni. V bytě byla jeho žena Marie, autorka několika knih. Okno, z kterého se Biebl v noci vrhl na dlažbu, bylo otevřené. Žádný dopis na rozloučenou ani pro vysvětlení. Jen tichý byt, kde básník žil povětšinou sám, kde formoval své poselství čtenářům.

Bieblova sebevražda otřásla spisovatelskou obcí. Vyrojily se nejrůznější dohady a pověsti, že byl prý jako Majakovskij uštván politickou reakcí a mladými sektáři. Protože jsem byl pár hodin po smrti v jeho bytě a poznal atmosféru, která se v bezprostřední blízkosti nedá předstírat ani zkreslit, považoval jsem tato obvinění za absurdní. Vstupovali jsme ale do období tvrdých zápasů, kdy se vykonstruovaná obvinění proti druhému centru R. Slánského ve straně přenesla i na půdu Svazu spisovatelů. V nich se i tyto hypotézy mnohonásobně zveličily. Znovu se dostala na pořad báseň Josefa Kainara Zůstali vzadu. V dlouhé básni Za básníkem, kterou napsal po Bieblově smrti Jiří Taufer, řečník nad rakví na hřbitově ve Slavětíně, čteme mimo jiné indicie, které k tomuto spojení míří:

„Tvůj mučitel neměl srdce, ale nerost.
Ne dýkou, ne revolverem do tebe na sta ran dal.
Ti, co tě uštvali, Kosťo, nebyli caballeros,
ale banda.
"

Na druhém sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1956, tedy o čtyři roky později, musela se zákonitě dostat na pořad i otázka motivace Bieblova odchodu. Mezi obžalovanými byl uveden i Michal Sedloň. Byl to křehký básník ze Skálovy generace, který se po obvinění zhroutil. Tato věc také přispěla k bouřlivé atmosféře druhého sjezdu.

Po sjezdu konečně dostaly slovo dokumenty, které rozptýlily i tuto verzi o šikanování Biebla v době stranické prověrky na Barrandově, kde byl Biebl zaměstnán. To už jsem řídil Literární noviny. V několika pokračováních jsme otiskli celou dokumentaci a dopisy vedoucího stranické skupiny, který dlouho marně sháněl básníka, aby s ním projednal prověrkové formality. Tím u Biebla vznikl dojem, že je zpochybňována jeho příslušnost ke straně.

Byl jsem přesvědčen, že u Biebla rozhodla nemoc a jeho křehký habituš, sklon k přeludnosti, jak jsem jej poznal za války i po ní. Konečně i genetická predestinace. Stejně odešel za války i jeho otec. I když Nezval ve své básni Rozloučení s Konstantinem Bieblem připouští politickou verzi sebevraždy:

„Vím, ze žádná noční můra
ti nehodila rozbušku.
Za oprátku pro MacArthura
si vybrali tě na mušku",

pravdě blíž je jeho vzpomínka, z níž obšírně cituji: »Krátce před Dušičkami volal mě Kosťa, že se mnou musí mluvit. Ihned jsem se vypravil k jeho bytu, poslal šoféra něco vyřídit a procházel se s Kosťou po smíchovské straně nábřeží. Z toho, co mi Biebl vypravoval tichým horečným hlasem, mohlo mně být leccos nápadné, ale nebylo mi naneštěstí nápadné nic. Biebl vypravoval o muži v dělnické blůze, který skládá židle v nějaké malé hospůdce a spílá na poměry, které přirovnává ke koloniálním poměrům". Biebl v něm vidí agenta provokatéra, který ví, že byl Kosťa v koloniích, a proto mluví o koloniálním útlaku.

Biebla děsí série takových zážitků, které bych u každého jiného člověka pokládal za projevy stihomamu, ale jež mi zní z Bieblových úst jako nějaká bretonská politická Nadja. Kosťa také tvrdí, že všichni příslušníci mé domácnosti Jsou sledováni a oběd, který jí se mnou, žvýká na prázdno, jel jsem s ním do přírody a procházeli jsme se dlouho na kopci nad Oněticemi. Jsem s Bieblem takřka do půlnoci a přičítám jeho rozrušení za důsledek jeho složitých osobních poměrů.

Nemohl jsem při příležitosti Bieblových 90. narozenin přejít tyto věci mlčením, protože třicet let se o nich nemluvilo ani nepsalo. Bieblova poezie žije. My dneska budeme patrně klást akcenty jinam, než to bylo v 50 letech, kdy meziválečnou tvorbu Bieblovu zařazovali i jeho vyznavači mezi formalistické hříčky. Mladá generace hledá k Bieblovi cestu, tak jako ji našla k Nezvalovi. Nový výbor pro Klub přátel poezie sestavil Jaromír Pelc. A to je myslím pro renesanci tohoto spanilého milence poezie rozhodující.

JAN PILAŘ
Zdroj:
výstřižek asi z Tvorby 1981?


Karel Hvížďala vzpomíná: Tigrid, Kryl, já a 17. listopad 1989
... Na letišti v Bonnu, kam jsem Kryla dovezl, mi skoro v pozoru a slavnostně řekl, jak jsem si pak poznamenal: „Už jsem měl strach, že můj život bude moc jednotvárný. Bál jsem se, že už znám průběh svých dní až do penze… Že umřu, aniž uvidím své publikum. Že vrahům už nikdo neřekne, že jsou vrazi. Že budou moci stále odhalovat pamětní desky svým obětem, jako nedávno Jiří Taufer Konstantinu Bieblovi.“

Neviditelný pes ze dne 18-11-2009



Připomínky k textu, prosím, poslat jako

Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na hlavní stránce.



Stránka byla upravena programem  AceHTML Pro 5.06.1.Made with AceHTML 5 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML Pro 5.06.1.

Copyright © 2010-2011 basne.webzdarma.cz. All rights reserved.