(The shelf of lyrics)
Polička plná básní a občas i poezie
|
Police lyriky (The shelf of lyrics) Polička plná básní a občas i poezie |
|
| Abecedně básně | Abecedně autoři |
Petr BezručPapírový MojšlTen ráz na pravdu jsem neudeřil: žalost jejich nesklonila šíje; to jen britský blázen básník věřil a na rasu skládal elegie. Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem, za pět roků ves má — napřed víme — kdysi žebrák, nyní oře lidem, u všech děvuch má ius noctis primae. V němé zlosti zaskřípneme zuby: děvče, muže, dědinu žid skoupí... A kdo za to, že jsme jako duby, na ženy a na peníze hloupí? Jedna spřež, a přece názor měním: Osud smyk jím, jak srp žlutým klasem; už tak bývá. S božím dopuštěním přiskřípne čert Hebrejce též časem. Tak přemýšlím a je závěr blízký: Když tak Pán svých vyvolených chrání, přes svůj křivý nos a hrubé pysky, přísahal bych, nebyl židem ani. Když od města dolů jdete k jihu, den co den tam žida potkáš s měchem; dej mu krejcar, zahodí ho v mihu, dej mu papír, chopí se ho spěchem. Den co den jde příkopem a travou, z bláta papíry pozorně loví, čte a třese kudrnatou hlavou, říkají mu Mojšl papírový. V zimní noci šel jsem k městu němý, Bůh mne ...! Kdo si na milníku hoví? (Deset minut krčma pod olšemi!) Sněhem zalit Mojšl papírový. Čekáš, až tě zítra kdosi sundá, bídnou kořist havranů a lišek? Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda? Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek! Šenkýři, dej k ohni tu lavici: Vodka rtem se chválí, a ne slovy. Málem by byl zmrzl na silnici tvůj host vzácný, Mojšl papírový. Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru, když umdlené se stran svěsil krovky ... Co bys pil? Však víš, my ze severu napijem se nejspíš kontušovky. Vypij, Mojšle; jest jak první láska sladká, jde z ní prvosenky přídech, hořká jest jak beznadějná láska, vonná jest jak sosna na Beskydech. Ostrá jest jak zuby horské pily, zatřes jí, a perla k vrchu vyjde, jasná, že by bozi sami pili, Mojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide! Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá, celý se mu rosou v máku třpytí; všecka žalost v jeden úsměv splývá.... a co, žide, povíš o svém žití? „Blázen jen své hoře vypravuje, vodka hřeje a pán židům přeje, s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje, všecko povím — pán se nevysměje. Jednou, pane, Bůh vám k milování družku švarnou daruje, však víte, jednou z ručky vypadne jí psaní... jak vy, pane, jak s ní zatočíte?" Nevím, žide. Též ráz zaplakala ve mně láska, — dým jsem pustil z smotku — měl jsem děvče rád ... jinému přednost dala.. a dva roky, žide, pil jsem vodku. Co hořkého kdy se žitím tkalo, leckdo šeptal ve sluch slova lisí... ale nic tak cestou nedojalo: soucit kmitl blázna toho rysy. „Tož já, pane ... tož já... a juž ústil do kelíšku hořký motýl bolu: Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil — homerický smích zněl ode stolů. „Utkvěl jsem na první krásce zrakem; a když sličnou sobě vezmeš ženku, už jsi zabit jak Goliáš prakem, jak když ručíš za velikou směnku." Lépe brkem brousit žernov mlýnský, nežli věřit ženě milující: nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský, chceš-li ženy, a běž po silnici. „Miloval pán ženu kdys? Stín prvý noci rájem byl mi až ku ránu, ve dne za kmit jeden sladký brvy byl bych snes jí cedry od Libánu." Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky, hleď, ten běží za bludičkou v černu: vsadil život na sedmičku lásky, blázen jest a patří na lucernu. „Patří tam. A jednou ... jednou ... pane, lístek ztratila: nu, co tam stojí? Svět se točí se mnou, z řádků vane vlastní hanba, vina ženy mojí. Nevěstko, již mít, kdo chtějí, mohou! Čepel padla ve vlas ranou hromu — datlík s rudou čapkou u mých nohou má je žena ..." nosem smál se k tomu. Déle žils — vis, jak se věci ději: Listem břem, Bůh temným mluví hromem; z lidí ti, kteří se nosem smějí, vždy se smějí nad spáleným domem. „Vítr zdvih se, odnesl to psaní... sběhli se a odvlekli mne z domu: zabil věrnou nevinnou svou paní — zbláznil se — dodali moudří k tomu. Tichý blázen! — Pustilo mne časem hlupců soudců a lékařů plémě; list ten hledám ... bloudím ... světu já jsem potrhlý žid ... co pán řekne ke mně?" Bos nechť, chud nechť, mlád kdy's, motýl štěstí drží se tě jako olše strouhy; v podzim žití v sluch ti zašelestí hořké sny, vzpomínky, marné touhy. Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera, šlápne mně na šíji osud příště; těžko žít od jitra do večera, jednoho nám nebýt útočiště. Tomu na šíj lehlo jařmo kmene, tomu žena život otrávila, toho bolest jak bič koně žene — vodka, bratře, sladká vodka zbyla! |
Petr Bezruč
* 15. 9. 1867 Opava
+ 17. 2. 1958 Olomouc
Pracuji v současné době na několika textech pro nějaké knihy a jedna z nich se také týká částečně života Petra Bezruče. Předmětná pasáž, která mě přinutila k následujícímu zamyšlení, není ničím, co by mi dávno již nebylo známo. A přesto jsem nalezl úhel pohledu, který jsem dříve neviděl. Mezi námi, ani mne nenapadl. Jenom si zopakujme, kdo s kým a jak. Kdo vlastně bojoval s kým?
Válka propukla mezi dvěma koalicemi: Mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, Francie a carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Když německé hlavní velení uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě, podařilo se zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. A v tu chvíli přichází ona zvláštní vládní přecitlivělost. Tentokrát vlády rakousko-uherské.
V roce 1915 totiž vychází v zahraničním odbojovém časopise L'Indépendance Tchéque básně, oslavující ruská vojska a ruského cara jako osvoboditele. Básně jsou podepsané iniciálami P. B., které jsou veřejností okamžitě připisovány Petru Bezručovi. Proto je na Vladimíra Vaška (jehož identita jako básníka Petra Bezruče byla v té době minimálně pět let známa, ovšem spíše jen v tuzemsku) vydán zatykač pro velezradu, za niž mu hrozí trest smrti. Je zatčen, vyslýchán a ještě v roce 1915 je odvezen do posádkového vězení na Hernalsergurtlu ve Vídni, kde čeká na svůj proces u vojenského soudu. V roce 1916 byl Vladimír Vašek převezen do brněnské věznice na Cejlu a byl znovu vyslýchán, tentokrát za nejútočnější básně Slezských písní. Tím je vlastně Bezručovi paradoxně přiznáno také důležité místo v české literatuře a v budoucích pozicích nového národního státu. Policii se ovšem nepodařilo zajistit žádné důkazy svědčící proti Vladimíru Vaškovi. Soud si navzdory válečným událostem nechal vypracovat posudek dvou literárních vědců a nakonec rozhodl o jeho nevině.
Ještě v roce 1916 je propuštěn. Slezské písně bodují jako urychlovač všech protirakouských tendencí, které měly v českých zemích svoji logickou oporu. A Vladimír Vašek se poprvé veřejně hlásí ke „svým básním“. Ovšem až v momentě, kdy mu hrozil trest smrti. Sám o tom v soudním protokolu říká:
Politické přesvědčení, které se odráží v mých básních, rovná se nejčistšímu demokratismu. Moje básně byly psány především pro dělnictvo. Toto celé zaměření je v rozporu s oslavováním cara, který je dělnictvem a demokraty nenáviděn dnes, právě tak jako před válkou. Proto báseň zmíněné tendence, uveřejněná v kterémsi francouzském časopise, není ode mne. Nikdy jsem se nezabýval politikou, vždy jsem se zajímal jen o literaturu.
Je všeobecně známo, že se během války spory česko – rakouské poměrně vyhrotily. Přispěly k tomu četné dezerce českých vojáků z rakouské armády, všeobecný odpor obyvatelstva v českých zemích k této válce jako takové a tradiční, v té době dost silné, slavjanofilské nálady v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Za těchto okolností byly úřady spíše náchylnější k tomu, aby „zatočily“ s někým, kdo by chtěl kazit reputaci habsburské říše.
Takže když úřady zatkly Vladimíra Vaška za verše podepsané P. B., mohly se právem domnívat, že jde o jakýsi plagiát zhotovený autorem Slezských písní (Vaškův pseudonym byl v té době již znám) a kdyby chtěly prosadit jakousi zlovůli vůči Čechům, mohly nechat Vladimíra Vaška ve vězení až do konce války. Asi by se toho tolik nestalo a vše by se svedlo na líté vřavy válečné.
Jenže demokratické soudnictví (mezi námi, Rakousko-Uhersko bylo v mnoha ohledech státem demokratickým a v jistých srovnáních demokratičtějším než naše současná republika) mělo své zásady. Petra Bezruče úřady sice zatkly, ale zajistily mu navzdory válce dokonalé podmínky pro obhajobu. I v té vřavě válečné najalo dva na sobě nezávislé znalce poezie, což v době, kdy byla většina lidí na frontě, byl úspěch. A nechala je vypracovat znalecké posudky, když otázka zněla: je konstrukce básní v časopise L'Indépendance Tchéque taková, že by se dalo jednoznačně usoudit, že tyto verše a Slezské písně psal jeden autor? Oba posudky vyzněly v prospěch Bezručův a ten byl ihned propuštěn.
Proč to tak sáhodlouze popisuji? Abychom si uvědomili, jak fungovala skutečná demokracie i v soudnictví. Srovnávat dnešní causy s tehdejšími, pochopitelně nelze. Ale ducha, ducha ano. A pokud jde o něj a o demokratické cítění naší justice, máme ono Rakousko-Uhersko ještě v mnohém co dohánět. O čemž konec konců svědčí válečný příběh Bezručův, jehož demokratické rysy jsem si uvědomil až teprve tehdy, když se setkávám s rysy zcela jinými.
Jsem dalek toho, abych zde dělal reklamu jedné knize. Ona ji ani nepotřebuje. Pátého dubna tohoto roku pokřtil v ostravském knihkupectví Librex Jaromír Nohavica knihu se zajímavým názvem „Dopisy bratra Maryčky Magdonové“. Jejím autorem je člen výboru Okrašlovacího spolku Rozhledna v Beskydech, Ing. Jiří Jezerský. Náš spolek ji vydal jako svoji první knihu, jinak v pořadí sedmdesátou, která od roku 1995 vyšla péčí nakladatelství MORAVSKÁ EXPEDICE®. Obsahem knihy jsou desítky fiktivních dopisů Josefa Magdona, bratra Maryčky Magdonové, který na přelomu 19. a 20. století pracoval jako tesař na Dole Ignát. Později Důl Jan Šverma. Fiktivní osoby, ale pravdivé příběhy. Je pochopitelné, že název knihy evokuje i dávné či nedávné spory o tom, kdo je skutečným autorem Slezských písní. Dovolil jsem si k oné knize napsat v úvodu pár slov, které ctitele Vladimíra Vaška, alias Petra Bezruče, asi moc nepotěší. Ale proč se bát nějaké diskuse, v níž pravděpodobně nebude dlouho jednoznačných vítězů. Ještě jako kluk jsem si kdysi přečetl Macharovo vyznání, které dedikoval Petru Bezručovi, a byl jsem z toho paf.
S ranci svých knížek se na Parnas derem, po úzké pěšině jde nás tam mnoho - lokty se strkáme, srážíme perem, jedna tu zásada: kdo bude s koho?! V kapse svůj sešitek, oct jsi se rázem víc jaksi náhodou v tom našem hluku - své knížky, Bezruči, kladu tu na zem, abych Ti mohl jen stisknouti ruku.
Od té doby jsem mnohé přečetl, mnohé pochopil a mnohé zažil. Jen o Petru Bezručovi toho nevím víc, než jsem věděl tehdy. Neboť to, že se pohybujeme neustále v oblasti dohadů, týkajících se různých tajemství bardova života, za to si může Petr Bezruč sám. Již v době vzniku prvních veršů Slezských písní začal spouštět mýtickou clonu, která později pouze umocnila nejrůznější dohady. Na první pohled se mi to tehdy zdálo jednoduché. Přečetl jsem „Slezské písně“ a pídil se po dalších. Nebyly. Tak jsem si přečetl vše o básníkově životě. A pojal jsem také podezření, které dodnes rozděluje literární historiky na dvě nesmiřitelné skupiny a na asi dvacítku podskupin.
Pochopitelně, že mé pozornosti tehdy při pátrání po Bezručovi neušla sedmisetstránková „Kniha vzpomínek“, kterou doktor Jan Herben vydal rok před svou smrtí, v roce 1935. Že to byl právě on, kdož objevil pro náš literární svět Jana Karafiáta a Petra Bezruče, to bylo v té době již všeobecně známo. Leč v uvedené Knize vzpomínek se autor k historii těchto dvou objevů vyslovuje podrobněji.
Dne 17. ledna roku 1899 dostal jsem dopis, píše dnes již neprávem zapomínaný nestor českého novinářství z přelomu 19. a 20. století Jan Herben. Ten dopis byl podepsaný jménem Petr Bezruč a obsahoval básně Den Palackého, Škaredý zjev a Jen jedenkrát. Ty vyšly v lednu 1899 v beletristické příloze listu ČAS, který v té době Herben vydával jako hlasatele myšlenek strany Realistické, založené Masarykem a jeho přáteli. Ovšem první dvě básně byly konfiskovány. Oba muži si vyměnili řadu dopisů, protože Bezručovy verše vzbudily značný ohlas. Herben vydal v roce 1903 tzv. Slezské číslo, v němž byly otištěny základní básně Slezských písní, které kompletně jako knížečka spatřily světlo světa poprvé v roce 1910, když je pod stejným názvem vydal grafik Vojtěch Preissig jako bibliofilii. Herben psal Bezručovi na adresy Methoda Konopáče, či Seydlera, někdy na blíže neurčené Novosady. O tom, že je Bezruč synem profesora Antonína Vaška, který Herbena učil na brněnském gymnáziu, se Jan Herben prakticky dozvěděl až v roce 1904 na brněnské premiéře Janáčkovy Její pastorkyně, když ho posadili do lóže, v němž již sedící slečna prozradila, že je Bezručova sestra. Vidíte sami, že vše je i po stu letech zahaleno různými tajemstvími. A nyní k tomu, jak to asi mohlo také být.
V roce 1891 se v Místku setkávají dva muži. Čtyřiadvacetiletý Vladimír Vašek. Od prvních let dospívání neměl život jednoduchý. Ve třinácti letech mu zemřel otec a na matce bylo, aby uživila šest dětí. Rok po otcově smrti v roce 1881 začal studovat na brněnském gymnáziu, avšak nikoli s výtečnými výsledky. Na konci studia dokonce uvažuje o vstupu do kláštera. V letech 1885 - 1888 studoval klasickou filologii v Praze. Měl štěstí na profesory (Goll, Hostinský, Masaryk), leč oni neměli štěstí na něj. Nakoukl do světa vědy, ale také do světa studentské bohémy. Seznamuje se s Janem Herbenem, s Vilémem Mrštíkem, avšak debaty o literatuře ho nelákají, často propadá melancholickým náladám. Studium předčasně ukončil a vrátil se do Brna. Nerad nastupuje do zaměstnání písaře, aby mohl chodit nejen po výletech, ale také po kavárnách. K tomu se přidružily první příznaky plicní choroby. Když získal místo na poště, udělal si nakonec úřednickou zkoušku a dostal přidělení na poštu v Místku. A tak, vnitřně rozerván, bez perspektiv a snů, přijíždí do míst zcela neznámých.
Osmatřicetiletý Ondřej Boleslav Petr. Potomek hrdých slezských sedláků z Bruzovic. Pro přílišný národní radikalismus je vyloučen z těšínského gymnázia. Podaří se mu nakonec dostudovat učitelský ústav, ale ani jako učitel, díky svým veřejně hlásaným názorům, nevydrží. Je propuštěn a zároveň prožívá veliké zklamání v lásce. Hana Ježíšková z Žermanic, dívka, o jejíž kráse se hovoří široko daleko, se bojí nejisté existence, a tak se snad z trucu vdává za pacholka Jana Hampla. A Ondřej putuje po kraji a střídá zaměstnání. Pracuje na šachtě, cestuje s kočovnou hereckou společností a nakonec se vrací domů. Přijímá místo v advokátní kanceláři svého bratra JUDr. Jana Petra. Základním motivem jeho návratu je však dávná láska. Hanka Ježíšková-Hamplová poznala, že manželství z trucu dlouho nevydrží. A tak se milenci znovu v roce 1891 setkávají. Osmatřicetiletý Ondřej je muž plný energie, nacionálně i sociálně naladěný, trochu bohém a trochu také příliš citlivý a zraněný.
A tak se potkávají dva naprosto rozdílní muži. V roce 1891 měl Místek i s okolními osadami (Bahno-Hlíny, Bahno-Boudy) asi 4 860 obyvatel. Nebylo tedy divu, když se lidé určitých zájmů poznávali velice rychle. Bratři Petrové se brzy seznámili s poštovním úředníkem Vladimírem Vaškem (státní zaměstnanci v té době patřili k jakési honoraci), kterého začali zvát na akce místní vlastenecké společnosti. A když se Vladimír Vašek přestěhoval počátkem roku 1892 do Ostravské ulice v Místku, stali se s Ondřejem téměř každodenními přáteli.
Ještě předtím se udál jeden příběh. V nedaleké obci Krásná v údolí Mohelnice byla přistižena třiadvacetiletá Maryčka Magdoňová, narozená v chalupě čp. 80, při nedovoleném sběru klestí. Tu pak 1. listopadu 1891 vedl četník na frýdecký zámek k potrestání. Udal ji snad židovský obchodník Hochfelder? Víme jen, že dívka neunesla takového ponížení a cestou skočila do Mohelnice, zřejmě z mostu na soutoku řeky s potokem Řepčanka. Údajně vyslechl Vladimír Vašek tento příběh o rok později v hospodě hajného Petra Foldyny na Zlatníku, kam se uchýlil před deštěm.
A pak se to stalo. Podivuhodné hry osudu. Hana Ježíšková, provdaná Hamplová, na svou lásku nezapomněla. Scházela se s Ondřejem v hotelu Blataň, který měla v nájmu její sestra Mariána. Mariána Ježíšková, které doma neřekli jinak než Maryčka, se 30. 5. 1883 spíše z vůle rodičů (bylo jich doma 14 dětí) provdala za Antonína Zagona, s nímž hostinskou živnost provozovala. Měla k tomu blízko, protože od roku 1870 provozoval její otec hostinec v Místku-Bahně. Zagon byl násilník a kořalečník. Takže obě sestry byly v manželství nešťastny. A když na jaře 1892 vzal Ondřej s sebou do hotelu Blataň (který byl mimochodem nedaleko místecké pošty) přítele Vladimíra, tak se to stalo. Vladimír Vašek se zamiloval, leč Maryčka Zagonová zahořela k tomuto o šest let mladšímu muži vášní, kterou v životě nikdy nezažila. A tak se přátelství obou mužů ještě utužilo. Mimo setkávání se svými láskami chodili na společné výlety, Ondřej Vladimíra seznamoval s mnohými problémy Těšínska a Ostravska a také mu četl některé své básně.
Poté nastal zlom v jedné lásce. Zagon cosi vytušil a Maryčka musela Vladimíra Vaška napomenout, aby se krotil, neboť již tak se stali předmětem pomluv. Vladimír Vašek prožil velká duševní muka. Pomohla mu z nich devatenáctiletá Doda Antonie Bezručová, dcera rolníka Jana Bezruče ze Sviadnova a matky Veroniky, dcery krejčího Jana Romanovského z Frýdku. Paradoxně ji 6. května 1874 pokřtil místecký kaplan František Zagon, švagr Maryčky Zagonové. V jednom květnovém dni roku 1893 posílala z místecké pošty balík svému bratranci, poddůstojníkovi Františku Bezručovi, který dlel posádkou v Černovicích v Bukovině. A Vladimír Vašek nalezl náplast na své rozbolavělé srdce. Nekriticky se zamiloval a po dvou měsících nabídl své nové vyvolené sňatek. Ta měla zřejmě jiné představy o svém budoucím životě, navíc byla přece jenom příliš mladá. Matka její, v duchu rodinné tradice o příbuzenství s významnou ruskou šlechtickou rodinou, ji dokonce nechávala vzdělávat v kresbě a malířství. Doda nabídku k sňatku odmítla. Své odmítnutí zlehčila žertem, že by se jí vůbec nelíbilo nosit jméno Vašková.
Mezitím Ondřej Petr dělal, co mohl, aby získal lásku Hany i jinak než pokoutně. Spoléhal se na to, že mu jedno nakladatelství vydá sbírku básní, kterých za posledních dvacet let života nashromáždil bezpočet. Jedna z nich patřila nesporně Haně. Jmenovala se Jen jedenkrát a končila veršem:
A já ji miloval a ona se mi vdala! A můj krb vyhas, v srdce lehly stíny, a smutek bez konce zde mojím žitím, když vzpomenu si často, že sladkým krokem kolem mne šla láska
Pozorný čtenář namítne, že tuto báseň, jako jednu ze tří, obsahoval onen dopis, který dostal dr. Jan Herben 17. ledna 1899 od pisatele, který se podepsal jako Petr Bezruč. Ano. Ale když probereme všechny zúčastněné výše uvedených příhod, jen jednomu z nich se jeho milá natruc vdala. Jenže Ondřej byl oním, pro historii zatím neznámým, moravským nakladatelstvím zcela odmítnut. Již podruhé se mu rozplynul sen o životě s milovanou Hanou. A tak se 27. června 1893 rozhodl, že nebude chodit po stejném světě, v němž žije milovaná žena s jiným.
V úmrtním listě jest příčinou smrti označena mrtvice a traduje se, že Berta, manželka Ondřejova bratra, spálila všechny švagrovy básně, jejichž odmítnutí tehdy považovali všichni za příčinu oné tragedie. Všechny asi nespálila. Jinak by se báseň Jen jedenkrát nemohla objevit po šesti letech v Herbenově Čase. 1. srpna 1893 odchází Vladimír Vašek z Místku zpět do Brna. Odváží si dvě těžké rány v srdci a také balíček písemností.
Co v něm bylo, ví pouze Bůh a Petr Bezruč. Je docela možné, že o tom spolu oba již hovořili. Najdeme-li poklad, je správné, když se o něj rozdělíme se všemi, pro něž je poklad pokladem.
Nejstarší útulna na Lysé hoře postavená v roce 1880, byla na počest vládnoucího rodu pojmenována po Albrechtu Habsburském. Čeští turisté tuto "německou" chatu ignorovali.
Dlouhodobý sen českých turistů mít na Lysé hoře vlastní budovu se naplnil v roce 1935, kdy zde vznikla Bezručova chata. Sám básník se ale jejího otevření odmítl zúčastnit a navštěvoval jen Slezský dům.
